Net artové bezPAFí

FESTIVALY: Net art na 11. PAFu 2012 – ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ, foto: JIŘÍ VOLEJNÍK –

Je pátek 7. prosince 2012, druhý den Přehlídky animovaného filmu v Olomouci. Do konce světa zbývá 13 dní, 11 hodin a 24 minut. Výsměchu, přijetí i polemizování nad tímto faktem má každý z nás už dost. Nedá se zachytit ani popřít. Přesto se vznáší na vlnách net artu v Kapli Božího Těla a nutí návštěvníky pomodlit se k Anně Marii, site-specific wi-fi síti autorské dvojice, pro kterou platí: Barbora je Javůrkovou a Tomáš Trnkem. Svůj přístup k internetovému umění odráží v zrcadlech a interaktivním zapojení publika. Řada z nás drží v ruce zrcátka a podílí se tak na prezentaci internetového umění propojeného s prostředím kaple skrze sdílenou modlitbu. Koncept, který Trnková s Javůrkem ve své tvorbě rozvíjí pod různými názvy již od roku 2011. Ve všech případech funguje modlitba na písemném zadání, mechanickém opakování a recipientově oční fixaci, díky které je možné prosbu aktivovat.

Prosím tedy o „boží kaplí vtělení se“ do dalšího dne. Přestože je aktivováno s 24hodinovým zpožděním, funguje. Je sobota 8. prosince 12:15 a Martin Kohout se dívá. Teoretickým pohledem Pala Fabuše. Prezentace Kohoutovy tvorby probíhá jako živá performance počítačového „proklikávání se“ složkami, obrázky a odkazy, doplněná o onu teoretickou rovinu. Představuje umělce fascinovaného nejen internetovým prostředím, ale také motivem ruky (obecně kůže jako média spojeného s touhou po hygieně) a tyče, která funguje jako prodloužení této končetiny. Martin očima Pala také polemizuje nad převažující mocí v opěrném systému člověk-zábradlí a představuje knihu Linear Manual – knihu o hloubce, fascinaci a… tyčích!

Nemůžu se zbavit pocitu, že některá z nich zasáhla do temene animovaného filmu a paralyzovala veškerou jeho schopnost navrátit se na přehlídku sobě vlastní. Možná je tma, ale já ji nevidím. Marie Meixnerová jí věnovala neomezenou časovou jednotku a svoje net artové šílenství. Osmá hodina večerní rezonuje divadelním sálem a přináší prezentaci 7 internetových tvůrců (ve všech binárních smyslech).

Stanislav Abrahám se na nás nedívá. Naopak. Mlčí a snaží se diváky přesvědčit, že to oni se dívají na něj. V 15 minutách odkrývá svou ekonomiku pozornosti, kruh, který není přímkou, a konec YouTube. (více na: www.stanislav-abraham.com)

Kristýna Lutzová přichází s 3D animovaným světem plným budov sestavených z grafických webových rozhraní a přírody složené z facebookových vrb, „tweetujících“ ptáčků a počítačově generovaného bezčasí. Představuje také svou instalaci a platformu loginlogout.cz reagující na fenomén neustálého přihlašování se do virtuálního prostředí.

Tomáš Kořínek pracuje s QR kódy a zkoumá svět náhodně generovaných video chatů. (více na: https://art.tomaskorinek.com/)

Po jeho pečlivě připravené prezentaci přichází sugestivní smršť věnovaná projektu Agressive Copyright, který poukazuje na bizarnost práv a osobního vlastnictví. Ve světě ozubených © nesmíte produkt reprodukovat ani myšlenkou. (aggressive-copyright.org)

Grafické studio The Rodina sází (vejce) na indukční vařič. Pochopili, že popularita kuchyňských pořadů je využitelná i v hipster světě a z prezentace vlastní tvorby je potřeba udělat pořádně osolenou show. Zatímco Vít Musil vaří a rozdává občerstvení sálu, představuje Tereza Rullerová (známá jako Vjka Texa) Ventolinovo nové album Totem, kterému studio vytvořilo vizuální podobu. Také přináší duchovní důkaz toho, že se The Rodina nevzdaluje ani internetovému prostředí. Přes všechna grafická podloží funguje totiž také jako ekumenické hnutí šířící víru v Boha internetu, čemuž nezbývá než dát „like“ a zbavit se tak pár hříchů.

Richard Loskot využívá modré obrazovky, stínového divadla, abnormálně velké papírové myši a představení jednotlivých projektů skupiny Manipul, fungujících v rozhraní PAFu po celou dobu festivalu a to jak na počítačových obrazovkách v podkroví, tak na klenbě vstupního podloubí Konviktu.

Posledním zástupcem „představeným ve tmě“ je Michal Kinderney. Patří k předním českým tvůrcům interaktivního videa a s uměleckým prostředím internetu nemá nic společného. Ve své tvorbě akcentuje přírodní vlivy a zkoumá spojení mezi atmosferickými procesy, zvukem a obrazem. V závěru vzdáleném virtuálnímu světu nás tak nutí se nadechnout.

Do dalšího (nedělního) dne, plného přebytku možného a magnitud nekonečna.

Když jsem poprvé otevřela katalog letošního PAFu, neunikla mi stránka se „špatně nasázeným textem“, kvůli kterému grafikovi volali z tiskárny s dotazem, jestli je opravdu všechno tak, jak má být. Pochopila jsem, že se jedná o vizuální hříčku a rozhodla se navštívit onu tajemně vyhlížející událost. Mluvím o přednášce Pala Fabuše, jejíž anotaci nikdo nedokázal dočíst dokonce kvůli vymazání slov na konci řádků. Netušila jsem, že podobné narušení postihne i přednášku samotnou.

Hypnotická hudba, stejně hypnotická prezentace, přítmí sborového sálu a hutná filozofická úvaha nad nekonečným množstvím nekonečných možností nabízených nejen prostřednictvím internetu je náhle přerušena výpadkem proudu. Nečekanost okamžiku nás odpojila od magnitudy virtuálního světa a vyvolala nepatrné množství zmatených reakcí. Palo Fabuš rozsvěcuje svíčky a já začínám pomalu chápat, že se jednalo o záměr. Kolaps techniky a intimní světlo nás nepopiratelně přibližuje k sobě a do sebe. (1) Palo mluví dál. V paměti mi nezůstává mnoho z myšlenek, které následují, co však rezonuje, je určitý pocit sounáležitosti a závěrečná slova: „Nemusíme dělat jen to, co je možné, ale i to, o čem nevíme, jestli je možné.“

Nebýt této možnosti, nikdy by nedošlo k transformaci Přehlídky animovaného filmu v Přehlídku audiovizuálního umění / pohyblivého obrazu / intermédií. Přehlídku hledající animaci tam, kde ji mnozí nereflektují. Přes řadu kontroverzních reakcí návštěvníků na daný stav generuji sama v sobě obdiv k této experimentální profilaci. V žádném případě se nesnaží zavděčit a cestu k ní si musíte najít sami.

(1) Je noc z 10. na 11. 12. 2012. Dopisuji net artovou reportáž z 11. Přehlídky animovaného filmu, kterou jsem začala únavnou poznámkou o konci a zakončit chtěla tak trochu magickou vzpomínkou na zatmění přebytku možného. Při první zmínce o nedělním dni a uvedené přednášce mi přestal fungovat internet. Trvalo to necelých 20 minut, ale usvědčilo mě to v přesvědčení, že náhody neexistují.

Foto: © Jiří Volejník