„Když si zahráváte s fikcí, spálíte se“

ROZHOVOR s rumunskou režisérkou Ancou Damian – ONDŘEJ PAVLÍK –

Režisérka Anca Damian představuje v současné rumunské kinematografii unikát. S „novou vlnou“, která Rumunsko v posledních letech nejvíce proslavila, nemá téměř nic společného. Její filmy jsou často pravým opakem pozorovatelského minimalismu Cristiana Mungia nebo Cristiho Puia – sázejí na stylizaci a experimentují se subjektivitou a vyprávěním. Snímky Ancy Damian jsou přitom výrazně mezinárodní až národně vykořeněné. Zastupují stále rostoucí vlnu filmů financovaných z mnoha roztroušených zdrojů, na kterých navíc spolupracují umělci z několika kontinentů. Sama režisérka nevyužívá svého ženského postavení ve stále ryze mužské profesi k feministickým gestům; naopak prohlašuje, že při své simultánní práci na dvou filmech pochopila muže, kteří k životu potřebují dvě ženy. Rozhovor s touto okouzlující dámou se uskutečnil v rámci druhého ročníku bratislavského Visegrad Film Fora, kam režisérka zavítala se svým animovaným „dokumentem“ Crulic – Cesta na onen svět a kde poté vedla masterclass s názvem The Director’s Journey from the Idea to the Film. Od původního, časově lineárního schématu interview jsme se nakonec samovolně odchýlili a během krátkého oběda se intuitivně pohybovali sem a tam mezi minulostí a budoucností.

Povězte něco o svých začátcích – o prvních krátkých filmech, které jste sama režírovala. Jak jste k tomu přišla a s kým jste spolupracovala?
Nejdřív jsem zhruba dvanáct let pracovala jako kameramanka v největším filmovém studiu v Bukurešti.  Dva roky jsem byla asistentkou a poté deset let kameramankou (DP). To už jsem k sobě žádné asistenty neměla, aby nikdo nemohl říct, že film za mě natáčí někdo jiný. Pracovala jsem na dvou celovečerních snímcích a poté začala dělat dokumenty o umění. Umění, hlavně to vizuální, bylo vždycky důležitou součástí mého života a mezi přáteli jsem v té době měla malíře i spisovatele, takže jsem o nich chtěla točit. Na internetových databázích tyto filmy pod mým jménem nenajdete – tehdy je promítaly jen vybrané festivaly (například festival filmů o umění v Montrealu) nebo muzea, případně se dostaly do programu menšinových televizních kanálů (Kunstkanaal v Holandsku, státní rumunská televize). Filmy o umění jsou specifická záležitost, která je pro většinové publikum příliš elitářská, ale v Kanadě to lidi zaujme. V pařížském Centre Pompidou na promítání přišlo pár důchodkyň, zatímco v Montrealu si řada lidí koupila lístek a bylo plno. Míst, kde je poptávka po takových filmech, je málo. Alespoň jsem ale tenkrát měla čas věnovat se rodině a svému malému synovi.

Filmy jste původně točila se svým manželem, že?
Ano, s manželem. Když jsme začali spolupracovat, byla jsem nejprve za kamerou a on režíroval. Postupem času jsme režírovali oba. Na posledním snímku, který jsme spolu dělali, už jsme se zkrátka neshodli – každý z nás měl o filmu úplně jinou představu a radši jsme se nakonec domluvili, že každý půjdeme vlastní cestou. Ministerstvo kultury tehdy provozovalo takové malé, skromně vybavené studio, kde vznikaly právě moje filmy o umění. Svoje snímky jsem v té době zároveň produkovala, ale  šlo o nízkorozpočtové projekty, které navíc financovalo ministerstvo, takže jsem nebyla nucena shánět peníze.

Vlastní finance jste tedy do začátku nepotřebovala?
Z vlastní kapsy jsem filmy financovala až po odchodu ze státního studia. Na druhou stranu, ministerstvo mě nijak neplatilo, takže jsem vlastně pracovala zadarmo. Oni nám poskytli kameru, střihačský stůl a všechno důležité vybavení, které jsme mohli využívat, ale výplatu jsme nedostávali. Byla to taková veskrze komunistická práce (smích).

Měla jste nějaké obyčejné zaměstnání, abyste mohla tvořit? Dnes mladí umělci pracují třeba v restauracích nebo barech.
Ne, vyloženě pro peníze jsem v životě dělala jen málo věcí. Měla jsem štěstí. Já říkám, že přežívám – vydělávám si učením. Po odchodu z bukurešťského studia si své projekty financuji sama, takže výplatu investuji do filmů. Sice z toho opět nemám žádný profit, ale je to alespoň moje investice, takže část toho filmu vlastním. Abych mohla natočit Crulica, použila jsem peníze, které vydělal můj celovečerní debut. To bylo zhruba 30 tisíc euro. Před časem jsem založila vlastní produkční společnost, ale jen abych měla možnost získat zpět své investice. Pár filmů, které jsem točila ještě v rámci ministerstva kultury, stát nefinancoval, takže jsem použila svoje prostředky a vedla si účetnictví. Svůj první celovečerní film jsem koprodukovala a vložila do něj peníze, ale hlavním producentem byla jiná společnost. Crulic byl vlastně můj první film, kde jsem byla zároveň jeho hlavní producent. To samé v případě rumunsko-švédsko-česko-britské koprodukce1, kterou v současné době dokončuji.

Váš nový snímek bude fikční. Jak jste vnímala přechod od Crulica, který měl také řadu dokumentárních prvků, k ryzí fikci?
Můj debut byl ale také fikční, jsem zvyklá dělat obojí. Pokud je to příběh, který chci vyprávět, na žánru nesejde. A Very Unsettled Summer vychází z krátkého příběhu, jehož autorem je irský spisovatel žijící v Bukurešti. Potkala jsem se s ním, když překládal můj první celovečerní film do angličtiny. Věnoval mi svou novou knihu povídek, z nichž jednu jsem se pak rozhodla zpracovat. Scénář jsme začali psát spolu, ale on se poté odpojil, protože je zvyklý psát sám a bez stresu z deadlinů. Nakonec jsem scénář dopsala sama. Je to, jak já říkám, „pirandellovský“ příběh2, protože postavy v něm si uvědomí, že jsou postavami. Je to metafikce.

Byl pro vás z hlediska režisérského přístupu nějaký praktický rozdíl mezi natáčením dokumentu a fikčního filmu?
Jistě, odlišnosti tu jsou. Když jsem natáčela debut, vzala jsem si k sobě asistenta-herce, protože s herci jsem tehdy neměla žádné zkušenosti; nikdy předtím jsem s nimi nepracovala. Naučila jsem se, že je nutné si nejprve vzít to dobré a pak až odstraňovat nedostatky. Není možné herci říct, že je všechno špatně. V případě A Very Unsettled Summer jsem chtěla zajít až na hranici fikcionality. Scénář začíná takovou fikční hrou – příběhem partnerského odloučení se „skutečnými“ dialogy, jež se postupně stanou fikčními. Do toho se pak objeví postava „píšící“ příběh, který sledujeme. Zní to komplikovaně, ale sledování samotného filmu není tak složité. Chtěla jsem se do postavy ponořit a využít hereckou individualitu, ale zároveň nechat herce/postavy se k situaci vyjadřovat. Bylo to náročné hlavně z finančního hlediska – natáčení v Praze, spisovatel z Irska, příběh odehrávající se v Bukurešti, zvuk a speciální efekty ze Švédska, herci z Dánska a Británie, skladatel z New Yorku… Ten film postrádá jakékoli kořeny, je mezinárodní.

Přitom Rumunsko je dnes známé hlavně díky takzvané rumunské nové vlně a tyto snímky jsou úplně jiné – jsou obvykle velmi „rumunské“, většinou fikční, ale vypadají téměř jako dokumenty a zdají se být realistické. Zatímco vaše filmy jsou silně mezinárodní, velmi stylizované a zabývají se vyprávěním.
Ano, já jsem posedlá úhly pohledu, vyprávěním, smrtí… (smích) A ano, moje filmy nejsou rumunské a čím víc jich natáčím, tím méně rumunské jsou.

Je za tím nějaké vědomé rozhodnutí?
Ne. Ale může to být problém. Všechno má dobrou a špatnou stránku, ale takhle jsem se zkrátka vyvinula. V novém projektu, na kterém začínám pracovat, už není rumunského vůbec nic. Hrdina cestuje z Polska do Francie, válčí v Afghánistánu… Je to takový poslední romantický zoufalec; snílek, který nikdy neplatil daně, neměl doklady a šel bojovat za ideály. Ani stopa po Rumunsku.

Myslíte, že vaše fikční příběhy o lásce mohou být širšímu publiku bližší? Že by vás mohlo objevit víc diváků?
A Very Unsettled Summer není komerční film. Pracuje se v něm i s vrstvou podvědomí – ve studiu jsme například točili scény, v nichž se herec pohybuje spolu se světlem, ale neměli jsme žádnou předem stanovenou choreografii. Vyjadřuje to podvědomí postavy. Samozřejmě, že ten film má určitý, pro publikum přitažlivý sex-appeal – je to příběh muže mezi dvěma ženami. Ale myslím, že mnohem více je to film o vyprávění a také je tam ten pirandellovský aspekt. Hrdina se rozhodne napsat konec příběhu, aby se z něj mohl dostat ven, a jediný způsob, jak to udělat, je se zabít – zavraždit svou vlastní postavu. Vrátí se pak sice do svého běžného života, ale všechno je vzhůru nohama. Když si zahráváte s fikcí, spálíte se. Hrajete si s ohněm.

Na základě čeho jste vybírala herce pro A Very Unsettled Summer? Všiml jsem si, že Kim Bodnia hraje hlavní roli…
Na IMDb to, nevím proč, mají špatně, je to Jamie Sives – skotský herec, který namluvil voiceover pro Crulica. Úplně původně jsem chtěla získat Michaela Fassbendera, ale už bylo pozdě. On teď točí „X-Meny a Spidermany“ a je už takřka nemožné jej dostat do nízkorozpočtového filmu. Ten příběh je tak trochu autobiografický a hrdina je Ir, takže jsem chtěla herce irského původu a Fassbender by byl nejlepší volbou. Setkali jsme se a každý pak říkal, jak si se mnou hezky povídal, jak byl milý a že se přišel rozloučit… Milý může být jak chce, ale jeho agent mu stejně nedovolí hrát v mém filmu (smích). Nakonec mám herce ze Skotska.

Během své masterclass jste také zmiňovala, že filmové natáčení pro vás bylo mnohdy vyčerpávající. Myslíte si, že je to vlastnost jakéhokoli kreativního procesu? A že pouze záleží na tom, jestli vás něco silnějšího nutí v něm pokračovat?
Někdy si říkáte, že nemáte důvod pokračovat, a přesto vytrváte. Když jsem si začala dělat rešerše ke Crulicovi, viděla jsem Hlad.3 A říkala jsem si, proč bych měla dělat další film o hladovce, když tenhle byl tak dobrý. V tu chvíli jsem úplně ztratila energii domlouvat další schůzky. Pak jsem si ale uvědomila, že můj hrdina byl docela  obyčejný člověk, žádný bojovník za ideály. Takže točit film o neznámém muži, který na sebe upozornil až svojí smrtí, najednou dávalo smysl. Později jsem si ještě uvědomila, že Crulica každý opustil, a já tak cítila určitou zodpovědnost. Bylo už pozdě to vzdát a kdybych to skutečně udělala, byla bych jako všichni ti ostatní.

Chtěla jste zfilmováním Crulicova příběhu poukázat na praktiky úřadů a institucí v Polsku, připadně v Evropské unii obecně?
Ne, spíše jsem se inspirovala Kafkou – nemá to být případ spojující Rumunsko a Polsko. Chtěla jsem, aby si jednotlivci dávali větší pozor, až se ocitnou v nějaké instituci, kde se stávají součástí určitých procesů; aby lidé více přemýšleli o tom, co dělají a komu to slouží. Myslím si, že společnost se mění, když se mění každý z nás. Nechci měnit systém – ten je špatný tak jako tak –, ale musíme změnit lidi, abychom to dokázali.

Faktem je, že animace ten film depolitizuje. Děj se odehrává v jakémsi univerzálním prostoru, kterým hrdina cestuje, ale rozdíly mezi jednotlivými státy nejsou viditelné.
Částečně rumunský ten film samozřejmě je, protože hlavní postava pochází z mé rodné oblasti, ale zároveň je to příběh imigranta, který se může odehrát takřka kdekoli.

Crulicův případ prvně objevili novináři?
Ano, tři měsíce po jeho smrti. Pak bylo znovu ticho po pěšině. Polští lékaři jsou stále souzeni, nic se nevyřešilo. Pro Crulicovu rodinu jsem dlouhou dobu byla jediným člověkem, který měl o kauzu zájem. Došlo i k takové humorné situaci, když Crulicův otec poslal 25stránkový dopis rumunskému ombudsmanovi, ve kterém mě citoval: „Anca Damian prohlásila…“ Řekla jsem mu, že já nejsem svěděk. Citoval mě, jako kdybych byla zákon. (smích)

Režisérek je dnes stále výrazně méně než režisérů. Setkala jste se s nějakou zajímavou reakcí na to, že jste žena-filmařka?
Když můj první celovečerní film – který má mimochodem také souvislost s vězením a vznikl na základě reálného případu – promítali v Pusanu, šla jsem pak na tiskovku. A tam se divili: „Nikdy bychom nehádali, že jste žena!“ Pro mě to byl ten nejhezčí kompliment. (smích)