Mnoho povyku pro nic

Ponechme rovnou stranou jakékoli rozpravy o tom, co ještě je a co již není bondovkou, jak moc je Skyfall (2012) velkým odklonem od série a co z toho plyne do budoucna. Neplyne z toho téměř nic a rozprava o příslušnosti k sérii, s ohledem na to, jak zdatně v případě Skyfall série požírá sebe samu, je vcelku zbytečná. Vítejte ve světě výkalů.

Poučení internetoví pavouci spřádají své intertextuální sítě a čiší z nich radost nad objevenými souvislostmi. Poukazují stále dokola na otevřené odkazování (až příliš okaté) k předešlým dílům série, těší se z variování domnělých bondovských schémat, z inovativního přístupu k „bondovskému univerzu“. Nakaženi postmodernou točí se ve víru konotací a na filmu samotném najednou až zase tolik nezáleží. Proto navrhuji menší obrat, vrátit se nohama na zem a připustit si, že Skyfall je pochybným a málo soudržným slepencem s nepříjemnými ideologickými důsledky.

Dramatický úvod navazuje na předešlé dva snímky restartované série. Daniel Craig ve svém pojetí Jamese Bonda prokazuje tutéž „chladnokrevnou divokost“, jež mu byla doposud vlastní. Pronásledování jediného muže, střídání vertikálních a horizontálních linií, využívání dopravních prostředků, to vše již známe z úvodů ke Casinu Royale (2006) i Quantum of Solace (2008). Poté přichází zdánlivě neočekávaný „pád“, James Bond je postřelen a zřítí se do hluboké rokle. Provokativní zakončení předtitulkové pasáže se však s ohledem na následující děj nestane ničím jiným než pouhou finesou, jejíž potenciální důsledky scénář není schopen zužitkovat.

James Bond je pro tajnou službu mrtev, ve skutečnosti se však skrývá kdesi v chýši na pobřeží moře, dny tráví milováním a noci popíjením. Jakmile se z televize dozví, že byl na ústředí tajné služby spáchán bombový útok, a vidí, že v zasaženém místě měla svou kancelář M, vrací se zpátky do Londýna. Celá jedna linie příběhu, na níž je postavena titulková pasáž (zdlouhavá a svým CGI provedením nepříjemně odtažitá), je trestuhodně vystřílena naprázdno. James Bond je údajně v troskách, což nám pro nedostatek prostoru musí být spíše řečeno, nadto se potýká s nadměrným pitím, což pro změnu vyplývá patrně ze strniště, které bude nosit v průběhu povinných testů, jež mají prokázat, zda je schopen služby, aby nás jeho hladce oholená tvář nepřivedla náhodou k domněnce, že své problémy již vyřešil (a ano, jsem si vědom toho, jak nezvyklé a „provokativní“ je prezentovat tvář Jamese Bonda neupravenou).

Ačkoli Bond testy neprojde, M před svým nadřízeným (agent Mallory v podání Ralpha Fiennese) jejich výsledek změní. Tím se dostáváme ke vztahu mezi M a Jamesem Bondem, který je ve Skyfall klíčový, pro mne však představuje jeden z důvodů selhání tohoto filmu. Už v obou předešlých dílech se Bond mimo jiné vyrovnával se stinnou stránkou své práce, která obnáší chladnokrevné zabíjení a zakládá se na neosobních vztazích, s čímž velmi dobře kontrastoval jeho vnitřní neklid a jen s obtížemi potlačovaná emocionalita. Tytéž osobní kvality zaujaly M, která i dříve Bonda kryla a vypomáhala mu, dokonce i tam, kde Bond jednal v rozporu s jejími nařízeními. Vztah, který na konci Quantum of Solace dospěje k určitému zklidnění ve vzájemném porozumění, je ve Skyfall anulován a vrací se někam na začátek restartované série, která se tak točí v kruhu, z něhož se marně snaží dostat pevným uchopením některého z nabízejících se témat. Ano, střelba nařízená M v kritickém okamžiku by mohla být oním impulzem pro další vývoj jejich vzájemného vztahu, ale nestane se tak.

Od každého trochu

Veden jedinou stopou se Bond vydává na cestu, přičemž navštíví Šanghaj či Nassau. Vyprávění je v dané části filmu degradováno na hrubý model, v němž se hrdina na základě stopy 1 přemístí z bodu A do bodu B, kde přemůže nepřítele a), od nějž získá stopu 2, aby se mohl z bodu B přesunout do bodu C, přemoci nepřítele b), získat stopu 3 a přesunout se z bodu C do bodu D, kde se nachází padouch, přemoci padoucha a vrátit se do bodu A.

Exotické prostředí, uhlazenost obrazu a elegance hereckého projevu dávají v této části filmu upomenout asi nejvíce na bondovky šedesátých let. Bohužel má kostrbaté vypravování k těmto zdánlivě typickým bondovským proprietám poněkud odtažitý, pouze odškrtávající vztah (bondgirl) a celá linie se navíc zhroutí po prvním setkání s padouchem (s „klasickou“ fyzikou deformací). Jeho uvedení se na scénu náleží k působivějším momentům filmu. Síla sebejistoty a kontroly nad každým detailem příběhu z postavy Raula Silvy ztvárněného Javierem Bardemem přímo čiší. Od prvního okamžiku, kdy se nám padouch představí, buduje si osobní vztah vůči Bondovi. Zdůrazňuje rovnost mezi sebou a jím, předurčenost k vzájemnému střetu. Příčina tohoto na první pohled bezdůvodně osobního přístupu nám bude odhalena záhy.

Bond díky aktivované vysílačce přivolá posily a s jejich pomocí strůjce bombového útoku na sídlo britské tajné služby zadrží. Vyprávění se vrací do Londýna, kde se v provizorním sídle tajné služby M s dosud anonymním útočníkem setkává. Ukazuje se, že jím je bývalý agent, kterého M nechala napospas nepřátelské straně. Výrok „Mysli na své hříchy“, který se objevil při výbuchu na displeji jejího počítače, pojednou dostává na významu a revizionistické ostří restartované série na překvapivé říznosti. Budeme svědky účtování, kdy musí M za svůj profesionálně odlidštěný přístup zaplatit? Žel nikoli. Samotnou M je nám totiž následně osvětleno, že svého agenta odepsala, neboť se pustil na scestí, což etický aspekt jeho msty (a její oprávněnosti) značně oslabuje. Nadto padouch sice vyniká genialitou a plánovacími schopnostmi, s jejichž pomocí kousek po kousku ničí kariéru M a zpochybňuje před širokou veřejností její působení v čele tajné služby, geniální msta je však rozrušena a její pichlavý politický a etický osten poněkud ohlazen v momentě, kdy se nám Silva odhaluje ve svém šílenství, jež nabyde v poslední třetině snímku vrchu.

Silva se tak pohybuje mezi pozicí demiurga vyprávění, psychopata posedlého svou spravedlivou mstou a téměř mystickou polohou žárlivého Kaina, který dramaticky inscenuje svůj biblický zločin, vraždu M(atky). A jestliže je Silva svého druhu Kainem, Bond se stává Abelem, laskavějším synem, matku chránícím. Každá z těchto poloh je hodna rozvíjení, ale pakliže jsou všechny smíchány dohromady, ústí to do výsledného kolapsu, kdy se žádná neposune a nerozvine do stavu dostatečně dramatického a přesvědčivého, ale všechny zůstanou jen polovičatými obraty ve vyprávění, jež mají přidat na jeho rafinovanosti a spletitosti (která může být v řadě textů zdlouhavě rozplétána), nesvedou mu však přidat na hodnotnosti.

Jen si to vezměme: Padouch léta plánuje zúčtování s M, pročež způsobí výbuch v ústředí tajné služby, aby ji přesunul na místo lépe tomuto plánu vyhovující. Nastraží bombu v metru, aby upoutal policejní a záchranné složky města a přivede M až před výbor, který má zvážit, jak velký podíl nese na neblahých událostech, jež oslabily vnitřní bezpečnost Británie. A to vše se udá pouze proto, aby do síně, v níž je kauza projednávána, vtrhnul Silva se dvěma pochopy a spustil prudkou palbu na všechno, co se hýbe. Odvíjející se (a zajímavá) linie politického pádu M je zrušena přestřelkou a padouchův plán dostává stupidní pointu. O ideologických důsledcích tohoto obratu si povíme níže.

Na jedné straně je padouchem zdůrazňována osobní povaha msty, kdy jen on sám smí zabít M, na straně druhé však vidíme ústupky standardnímu akčnímu filmu, neboť dům, v němž se M ukrývá, je prudce ostřelován těžkým kulometem a zasypáván zápalnými granáty, bez ohledu na to, jak vysoká je pravděpodobnost, že bude M zabita či vážně zraněna. Nazvěme to třeba „mírou nutné hlouposti“, která je běžnou součástí žánru akčního filmu a samozřejmě také bondovek, kterou však svým nadhledem bondovky dříve překonávaly. Závěr Skyfall naopak svou vážností, psychologickými aspekty a osudovou vyhroceností nadhled (jeden z důležitých aspektů série, který nelze nahradit několika replikami náhle objeveného strýce ani přítomností Aston Martinu z Goldfingera) upozaďuje, aniž by se však dovedl vypořádat s onou „mírou nutné hlouposti“. Ta vyhrocenost finále oslabuje, protože padouch prostě musí od jezera odejít, aby se mohl Bond vynořit, ačkoli sdílí Bondův výcvik, je obeznámen s jeho osobou a dosud dokázal předvídat i jeho chování.

Ano, možná by někdo namítl, že je z mé strany poněkud nemístný takto přísný pohled na dobrodružně akční film, ale skutečnost je taková, že k přísnosti nás Skyfall vybízí, jelikož jeho ambice přesahují běžný díl bondovské série. Ambice chvályhodné a potřebné, ale rozporuplné a v mnoha ohledech nenaplněné.

Pozdě bycha honit

Dramatické události v Londýně vedou Bonda k tomu, že M bez vědomí nadřízených orgánů přemístí do sídla svého rodu, jež se nachází kdesi na skotské vysočině. Osobní rovina konfrontace se pojednou jeví jako vítězná, žel je to vítězství Pyrrhovo. V rámci série se jedná o inovativní obrat, v rámci žánru akčního filmu však o poněkud vyčpělé řešení (vytáhnout nepřítele na své území, připravit pasti, získat pomoc v příbuzném, který je znalý prostředí a bojovně naladěný). Exotické lokace jsou nahrazeny pečlivě vybranou a nádherně snímanou skotskou krajinou, nedostupnou a zachmuřenou jako Bondovo nitro, které se nám opatrně otevírá (jako se nám otvírá i název filmu). Politická rovina děje je překryta intimitou domu, sídla rodiny, široko daleko jediné obyvatelné stavby, která má potenciál kondenzovat rodinné vztahy mezi postavami. Inscenované drama ovšem zrazuje jeho nepřipravenost. Ačkoli se Bond s M mnohokrát potkají a jejich setkání jsou naplněna jemnými náznaky, přeci jen vztah matka-syn nedosahuje potřebné hloubky, neboť vyprávění ve své snaze po syntetizování nového i starého v cosi staronového přetížilo svou strukturu natolik, že jednoduše nezbylo dost místa pro budování vztahů (jež by přitom za tolik vydaly!). To je opět ještě výraznější u padoucha, jemuž v závěru nezbude než zmatená posedlost chvílemi propukající a chvílemi upozaďovaná, podle toho, jak potřeba káže.

Ovšem ještě závažnější se mi jeví ideologické důsledky závěru filmu. U předešlých dvou dílů se mi vždy zdálo ne snad plně zužitkované, ale stále přítomné napětí (jistá nesmiřitelnost) mezi Bondem a světem, v němž se pohybuje, cenným a slibným do budoucna. Bond se tu vyprofiloval jako nevyzpytatelná proměnná, která může kdykoli zvrátit i pochybný řád vlastní instituce, jejíž odlidštěné povaze se bude stále vymykat. Náhle však ve Skyfall toto napětí polevuje a v závěru mizí. S nástupem nového M (který se v podání Ralpha Fiennese v předešlém ději představil jako rovný chlap se smyslem pro čest) vztah podřízený-nadřízený, manipulátor-manipulovaný pozbývá svých hran a vede k plnému zapojení Bonda do soukolí instituce, jež je navíc ve Skyfall zcela legitimizována.

Právě v okamžiku, kdy M (ještě v podání Judi Dench) čelí obvinění, že praktiky, s nimiž vedla tajnou službu, jsou neakceptovatelné, je budova, kde šetření probíhá, napadena Silvou a jeho muži. Potenciální nebezpečí se hrozivě zhmotní přímo tam, kde mělo být zachováno naprosté bezpečí. Padouch tak posílí hradbu Západu proti neustálé hrozbě terorismu a v okamžiku, kdy je o moci a praktikách některých institucí pochybováno (samozřejmě neoprávněně, neboť bitva se zavilým nepřítelem terorismem si žádá obětí), jsou tyto instituce znovu dosazeny na své nezpochybnitelné místo, učiněny potřebnými a ve svém jednání ospravedlnitelnými. Hrozba vnějšího i vnitřního nepřítele, paranoia Západu a posílený patriotismus jsou tak výraznou součástí onoho mnohými nadšeně vítaného návratu k tradici (jež nespočívá jen ve flirtování s Moneypenny, dřevěném táflování nové kanceláře M či Walterovi PPK), kterou však podle mne zpětně transformují v něco, čím nikdy nebyla, v její iluzi. Jsem přesto zvědav na další díl série, ačkoli se obávám, zda nostalgií zastřené resuscitování a sešívání nepovede k vytvoření zombie.

V jednotlivostech je totiž Skyfall obdivuhodný, napínavý, chvílemi dokonce strhující, lahodný svou vycizelovaností a péčí, jež se ve filmu zračí. Celek však odhaluje hrubé švy, jež tyto drobné části spojují a jejich vzájemnou nesourodost. Výsledkem je pro mne nabobtnalý kolos ztěžklý vlastní vahou, který může vytvářet dojem svěžesti a intertextuální hrou vést k vzrušujícím metaúvahám, zda je Skyfall svého druhu účtováním i se samotným světem bondovek. Avšak toto restartování tak brzy po restartu, jež předznamenává další rychlé restartovací cykly, je pro mne spíše skutečným pádem z nebes, filmem smělým více nežli odvážným.

Skyfall

Režie: Sam Mendes
Scénář: Neal Purvis, Robert Wade, John Logan
Kamera: Roger Deakins
Hudba: Thomas Newman
Střih: Stuart Baird
Hrají: Daniel Craig, Judi Dench, Ralph Fiennes, Javier Bardem, Naomie Harris, Bérénice Marlohe, Ben Whishaw, Helen McCrory, Albert Finney ad.
Velká Británie/USA, 2012, 143 min.
Česká premiéra: 26. 10. 2012 (Forum Film)