Opravdu epická Sněhurka Ruperta Sanderse?

Do kin vstoupil další z nejočekávanějších filmů roku 2012. Po Tarsemu Singhovi představil svou verzi nesmrtelné pohádky bratří Grimmů i Rupert Sanders, dosud známý spíše ve světě reklamy.1 Jeho najmutím Universal podlehl trendu posledních let a místo známé značky s předvídatelným stylem vsadil na neokoukanou tvář a moment překvapení.2 Přísná kontrola konečné podoby snímku ze strany studia však byla u Sanderse, mezi jehož krátkometrážními pracemi vyniká především adaptace kontroverzního hororového komiksu Charlese Burnse Black Hole, takřka nezbytná.3

Sněhurka a lovec těží především z dokonale promyšlené propagační strategie. Trailery diváky dlouho dopředu lákaly na epické bojové scény, krásnou Charlize Theron a nevšední ztvárnění kouzelného zrcadla. Nejvěrnější fanoušky dramaticky neživotné série Twilight pak do kina samozřejmě přitáhne Kristen Stewart. Universal proklamoval, že jeho Sněhurka bude temnou verzí grimmovské klasiky. Zejména v porovnání se snímkem, který natočil Tarsem Singh (distribuovaném o měsíc dříve), je tato snaha až do očí bijící: svět příběhu se stal přísně metalickým. Kovově působí i všechny róby královny Ravenny, která koneckonců ledová jako ocel je, a také Sněhurce okolnosti v závěru vnutí meč a brnění. Trpaslíci jsou na rozdíl od Singhovy Sněhurky ztvárněni známějšími herci (Ian McShane nebo Toby Jones), jejichž renomé jim přidává na vážnosti. Stejnou funkci plní i epický meč v rukou Sněhurky nebo existenciální tápání Lovce. Ve snaze o temnou atmosféru tvůrci pojmenovali nepřátele pouze jako „Temnou armádu“, což má bohužel trochu opačný (až parodický) efekt ve chvíli, kdy podobné slovní spojení slyšíte od zcela vážného vypravěče v jedné scéně hned několikrát za sebou.

Tarsemova pohádka je pak protikladem tohoto křečovitého úsilí o vážnost. Nehraje si na nic, čím není. Celek překvapuje svěží ironií a kouzelně přesycenou výpravou. Skládací chůdy propůjčují liliputánům komičnost, která tudíž není založena pouze na slovních narážkách. Elegantní kord neslouží pouze k boji, ale stává se další záminkou k pohybovým gagům a vyjasnění vztahů mezi ústřední dvojicí Sněhurky a prince. Julia Roberts působí v roli marnivé královny občas i roztomile a celek se netříští na několik kvalitativně odlišných částí jako u Sanderse. Největším kontrastem je způsob, jakým oba filmy zachází s archetypem lovce. V komické variantě chybí úplně. Jeho místo zde zastane ušlápnutý komoří, posléze za trest proměněný ve švába. V protikladu k této figurce o to více vyniká Lovec Chrise Hemswortha, který je – už dle názvu – hlavním mužským elementem děje. Děj se soustřeďuje především na obě ženské protagonistky, což dokládá i konec snímku. Lovec osaměle přešlapuje po vzdáleném konci korunovační místnosti jako chudý příbuzný v otrhaném kabátu a se Sněhurkou si vymění jen několik výmluvných pohledů. Někteří takové převyprávění interpretují jako metaforu hollywoodského hvězdného systému, v němž za své herečky bojují agenti.4 Královna Ravenna se jako zapadající hvězda snaží za každou cenu zničit svoji mladší konkurentku. Lovec jako zrádný manažer však záhy přechází na Sněhurčinu stranu, kde tuší větší potencionální zisk. Po úspěšném boji si nová hvězda, Sněhurka, nachází místo mezi smetánkou a muže, jenž s ní prošel bahnem a křovím, nahradí vyšší společností. Závěr nás nechá jen tápat. Konečně i polibek, jenž princeznu vzkřísí k životu, má v sobě mnoho otázek. Je však správné o tomto příběhu smýšlet v souvislosti s praktikami dnešního Hollywoodu? Vždyť tuto pohádku napsali Jacob a Wilhelm Grimmové už na začátku 19. století, kdy film ještě ani neexistoval.

V kontextu letošních dvou sněhurkovských adaptací nelze opominout srovnání s nejslavnějším zpracováním tohoto pohádkového tématu. Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneyho z roku 1937 po mnoho let určovala optiku, s níž se na vyprávění o dívce se sněhově bílou pletí a zlé královně, jež chtěla být na světě i v zemi zdejší ze všech jen ta nejkrásnější, pohlíželo. Společným rysem této i jiných pohádek daného období pak byla v podstatě postava „princezny-čekanky“, za niž tu opravdu důležitou akci vykonají ostatní mužské charaktery. Obě letošní verze tento koncept mění. Zjevná je snaha o změnu stereotypu, který ze Sněhurky po mnoho let činil naprosto pasivní figuru téměř násilně vláčenou dějem. Všudypřítomná snaha o emancipaci ženských filmových postav skoro ani nenabízí jinou možnost. Hrdinka už není jen vyděšenou dívkou běžící lesem, který ve svém hysterickém úprku vnímá jako strašidelné panoptikum, či naivní hospodyňka, která pošetile neuposlechne své mužské (!) strážce a naletí kdejaké trhovkyni. V roce 2012 už Sněhurka konečně dospěla a dostala do vínku i nějaký ten charakter a hloubku. V případě Sněhurky a lovce obdržela dokonce blíže nespecifikovanou magickou moc navrátit přírodě její rovnováhu, díky níž nakonec křehká dívka skončí v těžkém brnění a s mečem, který se jí nikdy neměl dostat do rukou.

Návrat k pramenům?

Rupert Sanders se nijak netajil, že Disneyho verzi nikdy neviděl.5 Nechtěl jí být nijak ovlivněn a namísto zkoumání všech filmových verzí známé pohádky se obrátil přímo k pramenům a příběh, který svedl už tolik tvůrců před ním k romantizaci, se pokusil převést v pseudohistorickou epiku plnou oživlých mýtů, olejovitých tekutin, hmyzu a téměř vnucované „hluboké“ symboliky. Nakolik výsledný tvar koresponduje s původním záměrem jeho tvůrce, je záhadou. Producentem snímku byl Joe Roth, muž, který stojí např. za rozpačitou Alenkou v říši divů Tima Burtona. Proklamovaná inspirace Lawrencem z Arábie se stala pod pelmelem motivů vypůjčených z nejrůznějších jiných fantasy skoro nepostřehnutelnou: charakterní jelen jako nejvyšší autorita kouzelného lesa upomíná na neméně působivé lesní božstvo z Princezny Mononoke, téměř milostný vztah mezi královnou a jejím bratrem připomene Hru o trůny, něžná dívka v brnění je zase jako z Burtonovy Alenky a podobně. Závěrečná bitva je pak jen slabým odvarem většiny epických blockbusterů v čele s posledním dílem Pána Prstenů, a to jak do velkoleposti, tak do přehlednosti a propracovanosti choreografie soubojů. Ta zde takřka chybí. Nabízí však alespoň více prostoru závěrečné konfrontaci Sněhurky s královnou.

Původní předloha bratří Grimmů je velmi úsporná, má pouhých sedm stran. K vyplnění více než dvouhodinové stopáže tak bylo přidáno mnoho prvků, které do příběhu ne vždy logicky zapadají. Mimo královninu schopnost vyhledat Sněhurku v temném lese6 se jedná většinou o detaily: Sněhurka se modlí Otčenáš7 a trpaslíci zpívají irské lidové písně. Celek se skládá z takovýchto realistických drobností a dále z prvků typických pro pohádkovou fantasy. Na magii upomíná mimo jiné i rámování příběhu třikrát se opakujícím motivem tří kapek krve a Sněhurčino vyvolení k záchraně přírody, což pozná i divoký troll, když se jí zahledí do očí. Temnější část snímku zastane královnina magie, nezvykle personalizované zrcadlo a důraz na neživotnost „Temné armády“. Jeden by si chybně myslel, že podobný roj černých střepů už po zhlédnutí Mumie se vrací nikdy nespatří. Samostatnou kapitolou je ztvárnění lesa. V literární předloze hraje jen vedlejší roli, zde se naopak stává jednou z živých postav. Místo lebek se Sněhurka může děsit maximálně vlastních halucinací z jedovatých výparů rostlin a všudypřítomných muchomůrek. Kromě divoké zvěře zde nalezneme i trolla a zpívající víly. Zvláštní místo zastávají straky, jež jsou nejprve vysoce inteligentní navigací pro Sněhurku prchající z hradu a následně se stávají dopravními prostředky pro roztomile rozčepýřené elfíky. Inspirace Miyazakiho Princeznou Mononoke je z lesa cítit na míle daleko.

Ve výsledku je Sněhurka a lovec překombinovaným filmem s takřka nulovým dějem a mnoha motivy, u nichž je marné čekat na vysvětlení. Například z jakého důvodu byla Sněhurka vyvolena k záchraně království? Co jsou zač elfové či bílý jelen? Sandersův snímek místy působí příliš prvoplánově: temná armáda je „Temnou“ a lovec „Lovcem“. Nejvíce však škodí nefunkční patetické proslovy Kristen Stewart. Tvůrci chtěli za každou cenu vytvořit ponuré fantasy s existenciálním podtextem, které se zvrhlo v nechtěnou parodii právě na taková díla. Někdy méně znamená více. Každopádně Universal už ke Sněhurce a lovci chystá sequel, ve kterém by zpeněžil hromady dosud nevyužitého materiálu. Zbývá otázka, zda na výsledné dílo nedočkavě čekat, nebo se bát. Já se bojím!

Snow White and the Huntsman

Režie: Rupert Sanders
Scénář: Evan Daugherty, John Lee Hancock, Hossein Amini
Kamera: Greig Fraser
Střih: Conrad Buff, Neil Smith
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Charlize Theron, Kristen Stewart, Chris Hemsworth, Sam Claflin a další
USA, 2012, 126 min
Premiéra v ČR: 31. 5. 2012 (Bontonfilm)