Sparty a bratři jeho

„Spoiler Alert!“

Americká kabelová televize STARZ se snaží už několikátým rokem konkurovat dalším americkým kabelovkám, v čele s AMC, Showtime a HBO. Do roku 2005 ovšem vysílala pouze filmovou tvorbu, a tak není divu, že ji její konkurenti poráželi ve sledovanosti nejen svou původní seriálovou tvorbou. Jedním z prvních a současně nejúspěšnějších originálních seriálů STARZ se tak stal Spartacus (o první sezoně Krev a písek/ Blood and Sand referovala v článku Spartakova poslední bitva Kristýna Oslzlová), který je už druhým rokem obnoven vždy před tím, než se vůbec do vysílání dostane pilotní díl nové řady.

Po odvysílání první sezony STARZ čelila rozhodnutí, zda kvůli vážnému onemocnění představitele hlavní role, Andy Whitfieldovi, bude v seriálu pokračovat či nikoli. Nakonec se i za Whitfieldovy podpory rozhodla natočit prequel Spartakus: Bohové arény (Gods of the Arena) a vyčkávat, až se hercův zdravotní stav zlepší. Tak se bohužel nestalo a studio se proto rozhodlo hlavní postavu přeobsadit a pokračovat natáčením druhé řady nazvané Spartakus: Pomsta (Vengeance), která se odehrává několik týdnů po vzpouře gladiátorů v ludu Gaia Batiata ztvárněného v první sezoně a prequelu Johnem Hannahem.

Narativně a stylově navazuje Pomsta zdánlivě tam, kde Krev a písek skončily. Tón seriálu se ovšem značně proměnil nejen u Vengeance, ale také u prequelu Gods of The Arena, který lze v mnoha směrech chápat jako mezistupeň obou sezon. Jednou z hlavních příčin je patrně i obměna hlavního hereckého představitele a úmrtí Andyho Whitfielda. Nelze přitom tvrdit, že by zatím poslední sezona1 byla horší nebo lepší než předcházející, je ale rozhodně jiná, nikoli ve stylu nebo v kontroverzi (staré známé milované postavy umírají pořád stejně nečekaně), ale v pojetí postav a jejich narativních linií, jejichž funkce se od první sezony někdy až dramaticky proměnila.

Bohové arény zasadili hrdiny a hrdinky Krve a písku do širšího mocensko-politického a privátně-vztahového kontextu. Zatímco Krev a písek se primárně soustředily na představení komplexní postavy Spartaka a jeho životního příběhu tak, aby divák pochopil Spartakovy motivace ke vzpouře a boji za svobodu (a ve stylu věrnému Spartakovi popřemýšlel o platnosti a věrohodnosti mýtů, které jsou vytvářeny lidmi konstruováním samotné historie), Bohové arény vysvětlili motivace některých vedlejších postav, v čele s manželi Batiátovými a jejich věrnými gladiátory Crixem (Manu Bennett), Oenomanem alias Doctorem (Peter Mensah), Gennicem (Dustin Clare) a jejich tehdejšími a současnými láskami. Hlavním cílem narativu bylo divákovi ukázat, že všechny postavy měly a mají co ztratit a za co bojovat. Tvůrci seriálu tak chytře připravili půdu jak stávajícím, tak novým postavám a jejich příběhům, které se i díky znalosti jejich minulosti stávají mnohem uvěřitelnější, než v některých případech byly po první sezoně. Navzdory obecnému zdání totiž Spartakus nepracuje s typovými charaktery, ale nenápadně je detailně prokresluje a systémem propracovaných vztahů mezi postavami, jejich vzájemnou minulostí a vždy odůvodněnými motivacemi jejich chování (byť nejsou vždy od začátku čitelné) vytváří takové postavy, ke kterým si divák bez nejmenších problémů tvoří až osobní vztah. Parasociální vazby mezi publikem a detailně zabydleným a propracovaným fikčním světem jenom posilují emoční prožitek ze seriálu. Koneckonců, Spartacus je už od své první epizody pověstný nepředvídatelností a zálibou v co nejkreativnějších a nejnetušenějších „popravách“ divácky oblíbených postav. A co více může zesílit prožitek z fikčního seriálu než obava o postavu, která je vaší nejmilejší…

Na začátku nové sezony Spartakus: Pomsta už tedy jako diváci a divačky dostáváme o celé řadě zúčastněných postav poměrně ucelené informace, které jenom posilují pocit nejistoty o jejich budoucí osud. Oenomaus alias Doctore už není nahlížen jako neohrožený mentor gladiátorů, nýbrž jako muž, který ve svém životě ztratil kromě cti to nejcennější, a i ta se vytrácí z dohledu poté, co Batiatova gladiátorská škola mizí v kalužích krve. Crixus přestává být zlostným záštiplným gladiátorem, ale bojuje po Spartakově boku ve snaze získat nazpět svou životní lásku, do hry se vrací navzdory překvapení všech postav (možná?) pološílená Lukretia (Lucy Lawless) a spolu s ní se do ludu navrací i Ilythia (Viva Bianca) a její manžel, římský prétor Gaius Claudius Glaber (Craig Parker). Posíleny jsou i v první sezoně narativně upozaděné postavy v čele s germánským gladiátorem Agronem (Daniel Feuerriegel) coby levou rukou Spartaka (Liam McIntyre), který se stal jednou z vůbec nejoblíbenějších postav seriálu. Proměny se dostává i samotnému Spartakovi, který kvůli změně hereckého představitele dostal zcela nových rozměrů. Jiných, ale přinejmenším stejně kvalitních a uvěřitelných jako v případě Andyho Whitfielda. Ze začátku je proto pro leckoho obtížné zvyknout si na jiný typ představitele a s tím spojené vyjádření postavy, po druhé třetí epizodě ale většinou přestanete vnímat změny jako podstatné a přijmete nový tón seriálu za svůj. Zdá se totiž, že tvůrci se začali soustředit nejen na „mužské“ publikum upřednostňující krví nasycenou akci a zainvestovali do detailní charakterizace vztahů mezi postavami. Každá jediná je detailně prokreslená, umístěná v kontextu dalších vztahů a dějinných událostí a zcela uvěřitelná a pochopitelná, ať už se jedná o postavu upřímného tělesného sluhy Nasira (Pana Hema Taylor) nebo zrádného bývalého gladiátora Ashura (Nick Tarabay) a pomstychtivé a přece naivní Seppie (Hanna Mangan Lawrence). Jak trefně poznamenávají fanoušci seriálu, jsou to postavy, které milujeme nenávidět (nebo milujeme milovat). Cílovým publikem už tak evidentně nejsou jenom muži, jak se ze začátku Spartakus propagoval ve Spojených státech, ale zcela evidentně také ženy a gay a lesbické publikum, případně gay friendly diváci a divačky.

Kromě zobrazování explicitního, až naturalisticky prezentovaného násilí je Spartakus pověstný svou reprezentací římské hédonistické společnosti. Jak sami tvůrci v čele se Stevenem S. DeKnightem potvrdili, historie je pro ně jen vodítkem a Spartakus se tak v žádném případě nesnaží být realistickým odrazem tehdejší římské společnosti. Na druhou stranu, mezer v římských dějinách DeKnight a jeho tým mistrně využívají jak v prezentaci sexuality, tak v mezilidských vztazích a posouvají dokonce i současné reprezentace některých médii, a televize obzvlášť, opomíjených skupin na zcela novou úroveň, za kterou by se nemuseli stydět ani největší rivalové STARZ, HBO a Showtime. To platí o všech sezonách Spartaka, o Pomstě však minimálně dvojnásob. Sice se zdá, že po prvních dvou řadách Vengeance lehce ubírá na skandálnosti v explicitně zobrazovaných sexuálních aktech a nejkreativnějších způsobech vraždění lidí, zato zprostředkovává divákům a divačkám jednu z doposud nejlépe vykreslených gay romancí v dějinách americké televize, ač ji zdá se prozatím američtí kritici nedokážou adekvátně ocenit.

Gay identity a sexuálně rozvolněné vztahy starověkého Říma byly ve Spartakovi prezentovány už od první sezony. Všechny náznaky byly ale vždycky přerušeny brutální smrtí dříve, než se stačila adekvátně rozvinout plnohodnotná narativní linie. Nejblíže byly až do Vengeance postavy gladiátora Barcy (Antonio Te Maioha) a mladého sluhy Pitera (Eka Darville) v Krvi a písku, kde obě postavy v polovině sezony zemřely. Alternativní sexuální identity jsou ve Spartakovi prezentovány spíše z dnešního úhlu pohledu než toho „reálně“ historického jako esencializované a stabilní identity, rovnocenné v partnerství, nikoli jako nerovný vztah učitele a žáka, kteří jsou oba ve stejné společenské vrstvě. Alespoň takto by je nahlížel Michel Foucault. Takovéto pojetí ale paradoxně umožňuje obohatit diskurz lesbické a gay mediální reprezentace o postavy a narativní linie, které by se zejména do konzervativního amerického vysílání nikdy nedostaly2.

To je ostatně případ milostného páru nazývaného nově zformovaným fandomem jako Nagron, tj. postava již zmíněného germánského gladiátora Agrona a tělesného sluhy Nasira osvobozeného z otroctví ve druhém díle Vengeance. Na rozdíl od řady jiných gay (a pomála lesbických) párů v americkém vysílání jsou Agron a Nasir konstruováni jako komplexní postavy, necharakterizované výlučně svou sexuální orientací3 a až na jednu výjimku jsou zobrazovaní ve stejném rozsahu a hloubce jako postavy a páry heterosexuální (což se může zdát zarážející i proto, že jsou to postavy vedlejší, byť Agron je jednou z hlavních vedlejších postav). Onou výjimkou je absence explicitní sexuální scény, po které volají jak nadšení fanoušci, či lépe řečeno fanynky, tak někteří kritici. Její nepřítomnost je ovšem narativně odůvodněná a vzhledem k proměněnému tempu seriálu také pochopitelná (a k radosti fandomu očekávatelná v nadcházející sezoně). Dalším netypickým krokem v konstrukci gay postav je jejich ambivalentní dynamika. Postavy nepřebírají klasické stereotypní rozdělení rolí na femininní a maskulinní, ale utvářejí rovnocenný vztah odrážející v kontextu seriálu i jejich rovnost v rámci nově nabyté svobody coby kdysi zotročených cizinců (Agron pochází z Germánie, Nasir ze Sýrie). V neposlední řadě je nutné vyzdvihnout herecké ztvárnění těchto dvou charakterů a to jak ve chvílích, kdy se oba muži ocitají před kamerou, tak ve chvílích, kdy jsou „pouze“ součástí hereckého backgroundu. V americkém seriálu nebývá zvykem, že by byl vztah gay páru detailně vykreslen i ve chvílích, kdy se zdánlivě ocitá mimo pozornost kamery.4 Výsledkem je plnohodnotná konstrukce nejen postav, ale také jejich vztahu, který se rázem ocitá na stejné úrovni jako u postav hlavních a narativně preferovanějších.

Spartakus Vengeance se v mnoha ohledech od svých předcházejících řad odlišuje. Více se zaměřuje na vztahy mezi postavami, tlumí naturalisticky zobrazované násilí i sexuální scény (podle tvůrce Stevena DeKnighta ovšem jenom prozatímně jako mezistupeň mezi Krví a pískem a nadcházející sezonou, kde se opět s ohledem na vývoj a posun narativu směrem k historickým událostem očekává „masové zabíjení oblíbených postav“) a mnohem více prokresluje svoje postavy. Není ovšem pochyb o tom, že je to i proto, aby se jich posléze DeKnight mohl co nejefektivněji zbavit, jak se opět ukázalo v dalším „strhujícím“ finále. Pomsta tedy chutná jinak, ale pořád (ne-li více) stejně sladce…

Spartacus Vengeance

Tvůrce: Steven S. DeKnight
Režie: Michael Hurst, Rick Jacobson, Jesse Warn
Scénář: Aaron Helbing, Stenev S. DeKnight, Brent Fletcher, Daniel Knauf ad.
Kamera: Aaron Morton
Produkce: Steven S. DeKnight,
Hudba: Joseph LoDuca
Hrají: Liam McIntyre (Spartacus), Manu Bennett (Crixus), Lucy Lawless (Lucretia), Craig Parker (Gaius Claudius Glaber), Ilythia (Viva Bianca), Nick Tarabay (Ashur), Katrina Law (Mira), Peter Mensah (Doctore/ Oenomaus), Dustin Clare (Gannicus), Dan Feuerriegel (Agron), Pana Hema Taylor (Nasir), Cynthia Addai-Robinson (Naevia), Heath Jones (Donar), Ioane King (Raskos), Hanna Mangan Lawrence (Seppia), Greg Ward (Mercato), Brett Tucker (Varinio), Ellen Hollman (Saxa), Ditch Davey (Nemetes), Barry Duffield (Lugo), Bonnie Sveen (Chadara) ad.
USA, Starz, 2012, 10 dílů, 53 min.