Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » „Spartakova“ poslední bitva

„Spartakova“ poslední bitva

SERIÁL – TIP: Spartakus: Krev a písek – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

V aréně Andy Whitfield jako Spartakus i se všemi obtížemi smrtelné situace vždy ustál, v reálném životě však svůj souboj prohrál. Herecký představitel slavného gladiátora ze seriálu Spartakus: Krev a písek (Spartacus: Blood and Sand, 2010) zemřel 11. září na nehodgkinovský lymfom po 18 měsících léčby této nádorové choroby.  Rodilý Velšan žijící v Austrálii pracoval jako model a zahrál si v několika většinou nepříliš významných seriálech a filmech1, proslavila ho však až role thráckého gladiátora, která byla bohužel také jeho poslední. Seriál produkovaný pro placený televizní kanál Starz měl podle plánů pokračovat druhou sezónou, kvůli Whitfieldově onemocnění ale byla odložena a místo ní vznikl šestidílný prequel Spartakus: Bohové arény (Spartacus: Gods of the Arena, 2011), zachycující události před Spartakovým příchodem do gladiátorské školy. Čekání na Whitfieldovo úplné uzdravení bylo však marné, v plánovaném pokračování Spartacus: Vengeance ho nahradí Liam McIntyre.

O minulosti reálného Spartaka předtím, než začal vést povstání otroků proti Římské republice, nejsou žádné přesnější informace, čehož seriál využívá a představuje tak možnou verzi událostí, které později vedly Spartaka ke vzpouře proti Římu. Po zradě legáta Claudia Glabera (Craig Parker), který nesplní slib, pod kterým získal do řad římského vojska thrácké vojáky, se Thrákové vzbouří. Následuje však trest v podobě zničení vesnice, ve které žil i hlavní hrdina, jehož pravé jméno není v seriálu nikdy řečeno. Při útěku jsou on a jeho žena Sura (Erin Cummings) zajati. Jeho čeká poprava v aréně, ji prodej do otroctví. Poprava se ale nekoná, protože zuřivý Thrák v boji proti čtyřem cvičeným gladiátorům vyhrává a stává se v okamžiku miláčkem zběsilého publika gladiátorských zápasů. Místo smrti jej tak čeká život otroka a trénink v capujském ludu2, kde dostává od jeho majitele Lentula Batiata (John Hanah) jméno Spartakus, podle thráckého krále, který údajně bojoval se stejným zanícením a divokostí. Ačkoliv se tedy při svém prvním zápasu hned proslavil, brzo zjišťuje, že proti elitním trénovaným gladiátorům Batiatovy školy nemá šanci. S plnou vervou se pouští do tréninku, ne kvůli dobytí slávy, ale aby mohl získat svobodu pro svou ženu Suru a pro sebe. A ačkoliv se možnosti a podmínky jejich osvobození neustále mění, vítězný boj a zisk titulu šampióna ludu je neustále hlavní cestou k vytouženému cíli.

Dění v seriálu se odehrává v omezených prostorách capujského Batiatova ludu. Ty sice mohou působit jako následek produkčních omezení, ale účinně ukazují Spartakovo fyzické uvěznění, stejně jako společenské uvěznění majitelů ludu Lentula Batiata a Lucretie (Lucy Lawless). Za hranice jejich domu se dění vydává jen minimálně (nejvíce pochopitelně v pilotním díle) – nejčastěji do gladiátorské arény. V těchto prostorách se pohybují tři velmi rozdílné společenské vrstvy a seriál zachycuje osudy zástupců těchto tříd. Otrokům-gladiátorům, kteří se nacházejí na dně společenského žebříčku, je vyhrazeno spodní patro a sklepení Batiatovy školy, zatímco vrchní patro, odkud je výhled na tréninkové nádvoří, podobně jako z tribuny na arénu, patří majiteli Batiatovi a jeho ženě Lucretii. Ti nepatří k nejvyšším vrstvám římské společnosti, jsou obdobou podnikatelů, jejichž postavení vyplývá z obliby a kvality jejich gladiátorů a z dobrého finančního postavení, ve kterém se v období úspěšných zápasů škola nachází. Navíc občasné nakouknutí do světa gladiátorských zápasů je oblíbenou kratochvíli těch nejvyšších – politiků a aristokracie. Sociální mobilita mezi těmito vrstvami je ale velmi obtížná. Pro otroka je téměř nemožné se zbavit moci svého majitele, ale obtížné je také dostat se z ranku pouhých podnikatelů do politiky, což je záměr cílevědomého Batiata, který je ještě poháněn svou ženou Lucretií. Je pro ně možné se s nejvyššími představiteli římské společnosti stýkat, ale neustále jsou chápáni jako poskytovatelé krutého rozptýlení, ne jako jim rovní. Toto se nejvíce projevuje ve vztahu mezi Batiatem a Lucretií na jedné straně a Claudiem Glaberem a jeho ženou Ilithyií (Viva Bianca), jež jsou častými hosty capujského ludu, na straně druhé. Předstírané přátelství je ze strany majitelů ludu snahou dostat se přes někoho silnějšího nahoru, ze strany Claudia Glabera a Ilithyie pak pomstou na Spartakovi za ponížení, na straně Ilithyie také snahou na někom demonstrovat své nadřazené postavení.

Situace ale není v průběhu seriálu stále takto jednoznačná. Postavy se sice těžko dostávají z výše naznačených vrstev, ale pomocí různých léček, intrik, dokonce vražd (v případě gladiátorů i jejich schopností) se mohou stát pro někoho cennými nebo získat nad někým nepřímou moc, která jim může alespoň dočasně dopomoci k lepší pozici. Seriál se podobně jako některé další historické seriály z nedávné doby (např. Řím či Tudorovci), zabývá morálním úpadkem nejvyšších společenských vrstev, jejichž neetické způsoby dosažení (nejčastěji) moci jsou maskovány vybranými způsoby a přetvářkou. Paradoxně jsou pak nositeli kladných morálních hodnot ti nejhůře postavení – kteří bojují za lásku a čest, a ve svém jednání jsou mnohem otevřenější a přímější než prolhaná římská smetánka. Toto může v některých případech hraničit s intelektuální jednoduchostí (šampión ludu Crixus (Manu Bennett) patří k typu nepříliš inteligentního svalovce), kontrastující s prohnaností a vychytralostí těch výše postavených. V případě gladiátorů a otroků se jedná o postavy, jejichž motivace jsou převážně kladné (i když prostředky, které k prosazení svých cílů používají, takové vždy být nemusí), zatímco základní motivace výše společensky postavených postav jsou „záporné“ – moc, pomsta, majetnická láska. Rozhodně se ale nedá mluvit o černobílém dělení na kladné a záporné postavy, nebo je jednoznačně spojit s určitou společenskou vrstvou. Všechny postavy tady totiž mají své horší i světlejší okamžiky a postavám, jež by mohly být považovány za čistě záporné, občas uklouzne jejich pracně budovaná maska odhalujíc tak jejich překvapivě lidské a zranitelné nitro (viz např. Ilithyia, která se zhroutí poté, co zabije v amoku jednu z ženských postav).

Základem seriálu jsou bezesporu dějové zvraty založené na komplikovaných vztazích mezi postavami a jejich snaze prosadit individuální cíle bez ohledu na použité prostředky. V jejich centru se ocitá právě Spartakova snaha o dosažení svobody. Jestli si v tomto ohledu seriál půjčuje třeba u Říma, vizuálně a ve způsobu zobrazení násilí se inspiruje především ve Snyderově filmu 300: Bitva u Thermopyl nebo ve Scottově Gladiátorovi. Podobně jako v 300 se velká část seriálu natáčela před zeleným plátnem – pozadí exteriérů (především okolí tréninkového dvora Batiatova ludu) jsou naznačena jen velmi nejasně, nejedná se o propracované obrazy, spíše jen o mlhavé načrtnutí okolní krajiny. Násilí (především v aréně) je zobrazováno otevřeně, ve zpomalených záběrech, stává se fetišistickým potěšením pro diváka lačnícího po krvi. Té je zde nepřirozeně mnoho, násilí je prezentováno nerealisticky, gladiátoři nadlidských postav vydrží mnohem více, než by i dobře trénované lidské tělo mohlo reálně snést.

Seriálu v gladiátorském prostředí plném vášnivých bojovníků dominují teplé barvy, především barva písku a opálených těl gladiátorů, zatímco prostředí Batiatova domu plného chladně odtažitých, kalkulujících postav je charakterizováno spíše studenými barvami. To souvisí také s tím, že gladiátoři mají jen malou šanci schovat se před žhnoucím sluncem. I spodní patra ludu, jež jsou jejich bydlištěm, působí jako výheň, zatímco v Batiatově domě čeká návštěvníky svěží chládek a voda na osvěžení. Pokud tedy není zrovna období sucha – v několika úvodních dílech seriálu všichni bez rozdílu společenského postavení trpí nedostatkem vody a horkem, římští bohové tedy také trestají všechny stejně bez rozdílů. Seriál v žádném případě nespekuluje o existenci římských božstev a nepočítá s nimi jako s postavami nebo s jejich vlivem ve vystavěném fikčním světě, podporuje však náboženskou víru hlavních postav přírodními „náhodami“, které kdysi lidi vedly k vymýšlení takovýchto božstev. Když tedy přijde po dlouhé době sucha déšť, je spojován se Spartakovým vítězstvím v aréně. Gladiátor je pak proto oslavován jako nositel deště, protože usmrcení protivníka má pro římské občany význam uspokojující oběti bohům.

Násilí má opět dvě radikálně odlišné podoby. Zatímco v aréně je zabití vítězstvím a důvodem k hrdosti, stejně jako projevem pudu sebezáchovy, pro majitele ludu, a také pro politiky a aristokracii, je zabití porušením zákona a zneuctěním. Často k němu dochází skrytě a za nějakým osobním prospěchem nebo se jedná o zabití v afektu – na rozdíl od arény, kde vraždění probíhá zcela otevřeně před zraky rozvášněného publika. Gladiátoři jsou mašinami na zabíjení, veškerý volný čas tráví tréninkem, a jejich bojové schopnosti jsou enormní, téměř na úrovni umění. Jejich těla svědčí o tom, že boj je podstatou jejich života. Ovšem i skvělí bojovníci mohou přes svůj talent kdykoliv padnout. Výše postavení však k vraždění takovéto schopnosti nepotřebují – buď pověří zabitím někoho jiného, nebo je jejich protivník slabý a nepřipravený a není problém se jej v tajnosti zbavit. Právě toto jednání je v závěru seriálu potrestáno. Jednoduchý, přímočarý a upřímný způsob života (přestože plný násilí) je postaven nad komplikovanou, skrývanou a všemožnými intrikami prosazovanou touhu po moci.

Seriál se otevřené staví k sexu (i homosexuálnímu), který zde hraje několik rolí. Jednak je projevem lásky mezi dvěma lidmi, jednak je také pouhou zábavou a rozptýlením pro bohaté, podobně jako zápasy gladiátorů. V této podobě se pak stává také prostředkem k prosazování osobních cílů. Navíc nemá jen intimní podobu a neprobíhá výhradně v soukromí mezi dvěma lidmi, ale stává se činností probíhající ve společnosti, ať už se jedná o hromadné orgie gladiátorů s prostitutkami či o Batiata a Lucretii, kteří si užívají ve společnosti (a za pomoci) svých osobních otroků. To však pouze dokazuje jejich přístup k jejich služebným, kteří jsou natolik pod jejich úrovní, že je jim jedno, co vidí a nevidí. Ve vyšší společnosti jsou sexuální vztahy „veřejným tajemstvím“, protože ačkoliv je její přístup k sexu hodně otevřený (včetně střídání mnoha partnerů), mluví se o něm spíše jen v užších kruzích, mezi známými a přáteli.

Toto je tedy prostředí, ve kterém se pohybuje hlavní hrdina Spartakus – horkokrevný a ne vždy logicky uvažující, bojující za lásku a za pomstu, vždy vedený emocemi a vášněmi, tedy přesný protiklad Batiata a Lucretie, stejně jako Claudia Glabera a jeho ženy Ilithyie. Ctí mezilidské vztahy, láska a přátelství jsou pro něj absolutními hodnotami, za které je vždy nutné bojovat i za cenu těžkých ztrát. Není to hrdina dokonalý, jeho metody jsou často nepříliš promyšlené a zbrklé. Zabíjí jen ty, ke kterým nemá osobní vztah, bez jakýchkoliv větších výčitek, stejně jako nakonec vykoná brutální krvavou pomstu. Je však postavou, která si bez problémů dokáže získat sympatie diváků. Na ní a na hereckém výkonu jejího představitele v mnohém stojí obliba, které seriál dosáhl. Rozhodně se tedy jedná o dobrou poslední roli Andyho Whitfielda.

Spartacus: Blood and Sand

Režie: Rick Jacobson, Michael Hurst, Jesse Warn

Scénář: Steven S. DeKnight, Brent Fletcher, Aaron Helbing, Todd Helbing, Miranda Kwok, Daniel Knauf

Kamera: Aaron Morton

Hudba: Joseph LoDuca

Hrají: Andy Whitfield (Spartakus), John Hannah (Batiatus), Lucy Lawless (Lucretia), Manu Bennett (Crixus), Peter Mensah (Doctore), Jai Courtney (Varro), Nick Tarabay (Ashur), Viva Bianca (Ilithyia), Erin Cummings (Sura), Craig Parker (Claudius Glaber)

USA, Starz, 2010, 1. sezóna / 13 dílů, 50 min.

 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Jmenujme například seriály All Saints (1998), světově proslulé McLeodovy dcery (2001) a filmy Gabriel – Anděl pomsty (2007) či Klinika (2010). []
  2. Ludus je název pro gladiátorskou školu. []

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru