Povstání ano, revoluce ne

Psát o novém Batmanovi vyčerpávajícím způsobem a vměstnat přitom své úvahy do formátu klasické recenze či kritiky je téměř nadlidský úkol. Zaprvé, Temný rytíř povstal (The Dark Knight Rises, 2012) je závěrečným a zřejmě nejvíc sebeuvědomělým dílem filmové trilogie, takže je nutné vždy porovnávat s oběma předcházejícími částmi – Batman začíná (Batman Begins, 2005) a Temným rytířem (The Dark Knight, 2008). Zadruhé, režisér a scenárista Christopher Nolan, jehož kultovní status zázračného dítěte nezávislého britského filmu se postupně změnil na uctívaného tvůrce „inteligentních blockbusterů“, proslul svým „realistickým“ pojetím komiksové série a reflektování palčivých problémů soudobé Ameriky se (zejména po Temném rytíři) stalo poznávacím znakem jeho Batmanů. Zatřetí, denverská tragédie a následná, převážně hysterická reakce novinářů opět otevřela diskuzi o domnělé návodnosti filmů a vztazích mezi realitou a (mediální) fikcí obecně. Konečně začtvrté, snímek samozřejmě funguje jako formální systém, který je možné dlouze analyzovat pomocí řady nástrojů. Než tedy zpracovávat všechny tyto body za cenu strohé argumentace a povrchních závěrů, nabízí se zvolit jeden či dva a těm se věnovat pozorněji. A protože k analýze vyprávění a stylu Povstavšího Temného rytíře by, vzhledem k jeho kolosální délce, bylo potřeba několikerého zhlédnutí a možnosti libovolně si obraz zastavit nebo posunout, budou následující řádky především pokusem o interpretaci neboli výklad filmu.

Mnoho textů věnovaných Povstavšímu Temnému rytířovi si ve filmu všímá rozporu mezi realističností a příklonem ke komiksovým konvencím. Přestože toto rozlišování má z několika důvodů dobré opodstatnění, z jistého pohledu se jedná o falešnou dichotomii. Obě tendence jsou spíše v neustálém dialogu – jedna vychází z druhé a vzájemně se ovlivňují. Důvod, proč se tato pozorování objevují právě v případě poslední části Nolanovy batmanovské ságy, je vcelku jednoduchý: jde o její ultimátní završení, které různým způsobem čerpá z prvního i druhého dílu. Batman začíná byl v době svého uvedení do kin vnímán jako zlomový počin na poli superhrdinských adaptací, který ignoroval jejich doposud převažující juvenilní stylizaci a hlavního protagonistu zatížil morálními dilematy. Snímek mapoval vzestup Bruce Waynea a genezi Batmana jako symbolu, zaměřoval se na psychologii postavy a překonávání jejích osobních traumat. Temný rytíř tak mohl těžit z pozice, kdy titulní hrdina byl již ustanoven jako plnohodnotná součást gothamského univerza, a věnovat více času konfrontaci s nebezpečně rozvratným živlem (Jokerem). Tím se také otevřel prostor pro vytváření silnějších paralel k současnosti, což nakonec – spolu s celkově drsnějším tónem Temného rytíře – přisoudilo první části nálepku „toho komiksovějšího“ dílu. Výše zmíněné body tedy zásadním způsobem určují pozici snímku Temný rytíř povstal, ve kterém dochází k propojení dvou důležitých tematických okruhů: osobního příběhu Bruce Waynea/Batmana (v návaznosti na Batman začíná) a reakce na aktuální společenské nálady (zejména Temný rytíř).

Už podle trailerů, které jinak sdělovaly minimum o zápletce filmu, mohlo být zřejmé, že ústředním zdrojem konfliktu v Povstavším Temném rytíři bude třídní napětí vycházející z neudržitelné finanční nerovnosti. V samotném snímku pak vykrystalizovaly tři postavy, z nichž každá k této otázce zaujímá určitý postoj: (1) Bane (Tom Hardy) se zaštiťuje marxistickými hesly a nabízí lidu skutečnou vládu nad Gothamem, (2) Bruce Wayne (Christian Bale) je zchátralý filantrop, který se svými omezenými prostředky snaží pomáhat potřebným a měnit systém zevnitř, (3) Catwoman (Anne Hathaway) stojí mezi oběma antagonisty a představuje modernizovaný prototyp zbojnického lidového hrdiny. Jde o podobný trojúhelník, jaký využíval již Temný rytíř, s tím rozdílem, že výsledek konfrontace postav je zde odlišný (dá se říci opačný), a dochází tak k přepisu modelu z minulého dílu. Takových schematických hříček se ve filmu objevuje hned několik, vraťme se ale zpět k jeho ideologickému rozměru.

Jestliže je dnes Temný rytíř notoricky znám jako snímek odrážející všudypřítomnou paranoiu americké společnosti po 11. září, jeho nástupce patrně čeká totožný osud ve vztahu k finanční krizi, veřejným nepokojům a hnutí Occupy Wall Street. Za ikonickou lze už nyní považovat scénu, ve které se Bane se svými kumpány propašuje na burzu v přestrojení za uklízeče a instalatéry (neboli příslušníky dělnické třídy), načež šokované bankéře nařkne ze zlodějiny. Pomineme-li skutečnost, že sám Bane se na Wall Street vydává loupit důležitá data a že je k tomu pověřen bohatými kapitalisty, může tato rétorika zaznívající z úst hlavního záporáka působit znepokojujícím dojmem. Říká tím snad film, že názory oněch spravedlivě rozhněvaných „99 %“ patří na stranu Zla? Schvaluje nadvládu bankovní oligarchie? Není to tak jednoduché. Především, Bane není opravdovým revolucionářem, ale využívá určitého společenského klimatu k prosazení vlastních zájmů. Jeho motivace, jak se nakonec dozvídáme, nemají původ ve vznešených ideálech, ale v ryze osobních pocitech a touhách. Neznamená to ovšem, že tímto úkrokem stranou Temný rytíř povstal nechává v úvodu nastolené všeobecné problémy Gothamu (Ameriky) otevřené a odmítá se k nim vyjádřit – jen to dělá svojí specifickou cestou. Místo reflexe aktuální situace film spíše konstruuje alternativní scénář, v němž jsou antikapitalistické tendence zneužity teroristickým vůdcem a ústí v obdobu vojenského totalitního režimu s rysy stalinistického Ruska nebo Velké francouzské revoluce.

Možná vůbec nejvarovnější je v těchto souvislostech způsob, jakým snímek portrétuje řadové obyvatele Gothamu. Ti jsou převážně odsouzeni do role pasivních posluchačů, které z letargie neprobere, ani když se jim před očima odehraje řízená destrukce hřiště amerického fotbalu. Spektákl jako spektákl. Nevěřícnost, s jakou fanoušci na stadionu vstřebávají Baneův projev, se poté navíc nepřetransformuje v žádnou akci – zdejší občané zkrátka nemají sílu stát se oním pověstným jazýčkem na vahách, který pomůže rozhodnout o budoucnosti jejich města (přestože jsou k tomu vyzváni), a raději se zbaběle schovávají v teple svých domovů. Známá scéna z Temného rytíře, ve které pasažéři na dvou lodích procházejí Jokerovým testem humánnosti, tak najednou získává nový rozměr. Máme teď dobrý důvod pochybovat, že v tomto případě skutečně šlo o vznešenou ukázku lidské morálky, když důležitějším faktorem mohla být obyčejná nerozhodnost. Temný rytíř povstal tak v mnohém naráží na limity současné západní společnosti, která sice užasle sleduje lidová povstání v severoafrických zemích, ale sama není schopna organizovaně čelit vlastním výzvám. Otázkou zůstává, nakolik je film pouhým symptomem tohoto stavu a nakolik situaci kriticky odráží.

K podobným myšlenkám svádí také vyústění samotného Batmanova příběhu, v němž se snímek dostává do finální fáze rozpravy na téma hrdinství. Budeme-li sledovat vývoj této úvahy napříč celou sérií, rozpoznáme postupné směřování od fantastického ke každodennímu: Batman začíná ukazuje zrod mysteriózního strážce pořádku útočícího ze stínů, Temný rytíř je pro hrdinu nepříjemným procitnutím a konfrontací s „realitou“ vlastních činů, což následně vede k nucené změně superhrdinské role, a v Povstavším Temném rytíři dochází k definitivnímu odloučení Bruce Waynea a jeho alter ega, přičemž důležité boje se odehrávají za denního světla. Batman se nakonec stává zkamenělým symbolem Gothamu – sochou, která je stejným dílem poctou obětavým heroickým činům jako synonymem pro všední chod města – dopravní zácpu nebo daně. Batmanovo snažení ve finále vede k udržení chatrného statu quo, vidina lepší společnosti zaniká v sebedestruktivních sklonech rozpolcené osobnosti. Film tak nenavrhuje žádnou cestu ven ze systémové krize, jejíž ozvěny v něm hlasitě zaznívají, ani nemá odvahu na to vkročit do plně dystopické vize budoucnosti. Sugeruje něco možná ještě strašnějšího – stále se opakující koloběh událostí, kde k variaci dochází jen na pozicích jednotlivých tragických aktérů. Pokud tedy dnes  nedokážeme procitnout ze snu globálního kapitalismu a představit si jeho konec nebo jakoukoli jeho alternativu, Nolanův nejnovější film nás na to celkem zřetelně upomíná.

The Dark Knight Rises

Režie: Christopher Nolan
Scénář: Jonathan Nolan, Christopher Nolan
Kamera: Wally Pfister
Střih: Lee Smith
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Christian Bale, Gary Oldman, Tom Hardy, Joseph Gordon-Levitt, Anne Hathaway, Marion Cotillard, Morgan Freeman, Michael Caine a další
USA, 2012, 164 min  
Česká premiéra: 26. 7. 2012 (Warner)