Chudí vs. bohatí

Větve stromu v detailním záběru a havran usazený v pravé části obrazu, který je první dvě minuty snímku téměř nehybný. Andrej Zvjagincev vítá diváky v postsovětském Rusku, kde vládnou peníze, řevnivost, nedůvěra a snaha udržet sebe a svou rodinu nad vodou. Minimalistické politicko-sociální drama sleduje osudy dvou diametrálně odlišných rodin očima Jeleny – matky, manželky, ošetřovatelky a ženy doslova tragického shakespearovského formátu.

Photos © MFF Karlovy Vary 2011

Andrej Zvjagincev ví až moc dobře, jak nehostinná umí Moskva být. Sám se právě v této filmové metropoli Ruska mezi lety 1990 až 2000 potýkal s nedostatkem filmových příležitostí. Před nouzí ho zachránil až kamarád s nabídkou režijní práce pro REN TV. Po úspěšném debutu Návrat (Vozvraščenije, 2003), za který Zvjagincev získal Zlatého lva na MFF v Benátkách, a po adaptaci Saroyanova románu Vyhoštění (Izgnanie, 2007) se Zvjagincev rozhodl opět zaměřit na rodinnou problematiku, tentokrát ovšem méně spirituálně, méně v duchu Tarkovského stylu.

Snímek Jelena začíná i končí záběry na nehybné větve stromu, na kterých sedí zimomřivě usídlení havrani, symboly nehostinnosti, temnoty a špatných či tragických zpráv, kteří jakoby nestranným pohledem dohlíželi na vývoj situace. Od havraních zvěstovatelů tragédie se kamera přesune do chladného, moderního a tichého bytu, aby mohla sledovat Jelenu (Naděžda Markina) při její každodenní rutině. Ranní vstávání, upravování se v zrcadle, odtahování závěsů z oken, probouzení muže v posteli, příprava snídaně – to vše kamera sleduje zpovzdálí, ale přesto svým způsobem vtíravě. Schovává se v pozadí, vykukuje zpoza stěn, plíživě a opatrně se přibližuje k Jeleně, až nakonec spočine svým objektivem na všedním a stereotypním vzorci chování hlavní představitelky. Divák mezitím tápe – kdo je Jelena a jaký vztah má k muži, kterého právě probudila? Její všední den připomíná život služebné nebo ošetřovatelky. Žádné emoce, pouze mechanická práce. Před očima diváka vyvstávají dva zcela odlišné světy pevně definované nejen odosobněným vztahem či oddělenými pokoji dvou hlavních postav, ale také televizními kanály, které obě postavy sledují. Zatímco Jelena se dívá na pořady o vaření, popřípadě reality show na způsob Pošty pro tebe, muž ve vedlejším pokoji má puštěný sportovní kanál. Jelena jako by doufala, že se z obrazovky televize přenese citlivý rodinný život i do chladného bytu. Nakonec ale místo jakéhokoliv emocionálního projevu při tiché a neosobní snídani žádá svého bohatého muže o peníze, aby mohla zajistit budoucnost svého vnuka.

Jelena je film vystavěný na protikladech a pohrávání si s diváckým očekáváním. Tam, kde člověk čeká chladné vztahy, se dočká sice lehce nekonvenčního, ale přesto vřelého vztahu rodič–dítě, naopak v rychle se rozrůstající rodině panuje hamižnost a touha nabýt bohatství bez práce. Chladné a vyprázdněné prostředí moderního bytu kontrastuje s přeplněným, zabydleným, ale chudým panelovým bytem. Jelena i její muž mají společné jen jedno: jako každý rodič chtějí to nejlepší pro své děti, a to bez ohledu na to, jak se jejich děti chovají. Každý rodič má na své dítě svým způsobem pokroucený pohled, a tak si i Jelena idealizuje svého syna (anebo před jeho chováním zavírá oči?). Střet moderního a klasického konceptu rodiny, střet bohatství a chudoby, práce a absolutního hédonismu – snímek staví do protilehlých koutů zcela odlišné a vylučující se koncepty, nechává střety pobublávat těsně pod hladinou, ale nikdy nezaútočí v celé své ničivé síle. Síla snímku je tak ukryta právě ve všedním, stereotypním a citelně odtažitém filmovém stylu, který staví na tlumenosti víc než na agresi či emocionálních sprchách. Nízko postavená kamera, doznívající záběry, tlumený zvuk a přirozené světlo, to všechno diváka vede krok za krokem k nevyhnutelnému konci.

Photos © MFF Karlovy Vary 2011

Je ráno, Jelena vstane z postele, upraví se u zrcadla, vydá se odtáhnout závěsy, udělat snídani. V jejím životě se sice v posledních dnech událo množství věcí, ve výsledku se ale vlastně mnoho nezměnilo. Ve své touze po zabezpečení rodiny odstranila ze svého života rušivý element, získala peníze a dokázala, že chudí mohou zvítězit nad bohatými. Spolu s penězi ale získala ještě něco navíc: falešnou nezávislost. Paradoxně se totiž nezbavila ani dohledu ani své pozice posluhovačky – zbavila se jednoho potenciálního tyrana, ale do svého života si okamžitě dosadila dalšího a mnohem nebezpečnějšího. Jelenu to ale očividně netrápí – je víc než jasné, že po celou dobu usilovala o to, aby mohla být své rodině nablízku, aby místo televizních soap oper slyšela pláč vnoučat a mohla se starat o někoho, kdo se k ní chová sice falešně, ale přece jen má její krev (a koneckonců vnoučata si k ní vztah třeba ještě vypěstují). Touha po životě v rodině, ač jde o falešný obrázek – a toho si je Jelena určitě do jisté míry vědoma – zvítězil nad zdánlivým pohodlím a ochranou, kterou jí zaštiťoval její manžel. Z chudáka zbohatlíkem, ze služky služkou-babičkou – Jelena přece jen získala to, po čem toužila.

Andrej Zvjagincev se stal hvězdou ruské kinematografie doslova z roku na rok, Jelenou však část své fanouškovské základny zklamal – čekali víc z toho „starého“ Zvjaginceva, chtěli vidět snímky podobné Návratu či Vyhoštění, chtěli se ponořit do obrazového tajemna plného symboličnosti, a tak je v případě Jeleny nedokázal uchlácholit ani symbolismus v podobě záběru na mrtvého bílého koně. Množství dalších diváků naopak Jelenu nestrpělo kvůli délce záběrů (a také celkové délce snímku), částečné narativní vyprázdněnosti či kvůli tomu, že pracuje s pro ně nezajímavým a neobjevným tématem. Sevřenější a realističtější Zvjagincev tak v očích mnoha lidí spadl o několik příček níž, což je škoda. Jelena sice pracuje s nepříliš objevným tématem, ale atmosféra plná odtažitosti a zahořklosti, strohé herecké výkony, vtíravá, ale přitom chladná kamera, podmanivá hudba – to všechno z ní vytváří snímek, který s grácií vybočuje z řady rodinných dramat objevujících se každoročně na festivalových přehlídkách.

Elena
Scénář: Andrej Zvjagincev, Oleg Něgin
Režie: Andrej Zvjagincev
Kamera: Michail Krichman
Hudba: Philip Glass
Střih: Anna Mass
Hrají: Andrej Smirnov, Naděžda Markina, Elena Ljadova, Alexej Rozin
Rusko, 2011, 109 min