Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Krásy australského předměstí

Krásy australského předměstí

Krásy australského předměstí
SERIÁL – TIP: The Slap – JANA JEDLIČKOVÁ –

Na podzim 2011 se v australském televizním vysílání objevila osmidílná minisérie nazvaná jednoduše The Slap (Facka). Adaptace stejnojmenného knižního bestselleru australského spisovatele s řeckými kořeny Christose Tsiolkase byla dlouho očekávanou událostí, a to nejen kvůli oblíbené a kritiky a kritičkami vyzdvihované knize, ale také kvůli hvězdnému obsazení a zkušeným členům a členkám natáčecího štábu. Pochybnosti naopak vzbuzovala nutnost převést kriticky oceňované literární dílo do podoby televizního seriálu, byť vysílaného na australské veřejnoprávní televizi ABC1. Není tedy žádným překvapením, že The Slap po odvysílání sklidilo jak negativní, tak pozitivní ohlasy, z nichž pozitivní patrně nakonec převážily, i s ohledem na výsledky nedávno odvysílaných  AACTA Awards (ceny australské filmové a televizní akademie), kde The Slap získalo ceny ze všech pěti nominací, mimo jiných i za nejlepšího herce (Alex Dimitriades) v dramatu, nejlepší režii (Matthew Saville) nebo nejlepší scénář (Brendan Cowell). Na první pohled ne zcela originální námět vyniká především netypickým audiovizuálním zpracováním, narativní strukturou (převzatou bez nejmenších pochyb z knihy)2 a výraznou psychologickou charakterizací postav. Výsledkem je jakási australská seriálová Americká krása (rež. Sam Mendes, 1999) s charakteristickými znaky tzv. televizních quality dramat, jak na úrovni obsahu, tak formy jeho zpracování.

Narativní struktura The Slap vychází z předpokladu, že jedna událost může být nahlížena různými lidmi různými způsoby. Jinými slovy, jedna událost může být interpretována různě, aniž by byla zpochybněna její existence. Událost je v případě minisérie/ knihy pouze jakousi rozbuškou či výchozím bodem, který se neustále neopakuje, ale jeho následky a výklady jejího významu mají dalekosáhlý dopad na vazby mezi všemi zúčastněnými postavami. Onou situací je facka udělená malému chlapci na rodinné barbecue party, která se namísto omluvy a taktního zamlčení vyvine z obranného a výchovného prostředku v násilný čin a vyústí až k podání trestního oznámení na jejího vykonavatele, podnikatele Harryho (Alex Dimitriades).

Každý z dílů minisérie je věnován jedné z postav účastnících se party a její úloze ve sledovaném předměstském středostavovském kolektivu. První díl je tak soustředěn na Hectora (Jonathan LaPaglia), vzorného manžela a otce dvou dětí, který má onen osudný den 40. narozeniny. Milující manželka Aisha (Sophie Okonedo) pořádá rodinnou oslavu, která se neobejde bez jejích nejbližších přátel a bohužel ani bez Hectorovy početné řecké rodiny, v čele s matkou Koulou (Toula Yianni), otcem Manolim (Lex Marinos) a tříčlennou rodinkou již zmíněného Hectorova bratránka Harryho. Všeobecný zmatek a napětí nechtěně vytváří i přítomnost mladičkého populárního herce Rhyse (Oliver Ackland), hvězdy mýdlové opery a přítele Anouk (Essie Davis), Aishiny taktéž 40leté kamarádky, a v neposlední řadě především všude se vyskytující Hugo (Julian Mineo), tříletý kreativní chlapec coby výsledek benevolentní výchovy rodičů z jednoho úhlu pohledu, nevychovaný rozmazlený spratek z pohledu druhého. Rodinná oslava zavdává chtě nechtě příčinu k eskalaci napětí, které nakonec vyvrcholí, když Hugo neunese prohru a začne se ohánět dřevěnou pálkou. Jediným, kdo k úlevě a hrůze přihlížejících zakročí (adekvátně či nikoli není v této epizodě moc podstatné), je Harry. Odpovědí je mu hysterická reakce chlapcovy matky Rosie (Melissa George) i jeho otce Garyho (Anthony Hayes), kteří z narozeninové oslavy putují rovnou na policii.

Následující díly jsou věnovány Aishině kamarádce Anouk, úspěšné televizní scenáristce a začínající spisovatelce, která nedokáže skloubit touhu po vážném milostném vztahu se svou kariérou, povinnostmi k nemocné matce a svými vlastními životními očekáváními, Harrymu, jehož snaha být dokonalým otcem (manželského i nemanželského utajovaného dítěte), manželem, alfa samcem, úspěšným podnikatelem a co nejmizernějším milencem značně koliduje s jeho touhou se co nejvíce odlišit od a zároveň přiblížit se svému mrtvému otci, a věnovány jsou i sedmnáctileté Connie (Sophie Lowe), bezhlavě zamilované do Hectora a toužící najít životní lásku přinejmenším stejně intenzivní, jako ji zažívali podle jejích vysněných představ zesnulí rodiče. Setkáváme se i s interpretací Rosie, která nenachází pochopení ani u svých kamarádek, ani u svého manžela, ztroskotaného věčně opilého umělce, s příběhem Aishy, která už nadále odmítá předstírat fungující manželství a otevřeně se staví mezi Hectora a jeho řeckou rodinu, a s perspektivou Manolise, jehož středobodem vesmíru je manželka, kterou si kdysi vybral, protože se mu líbil její hlas, a kterému pomalu umírají všichni přátelé, jež znával a s nimiž snil o zářné budoucnosti. Celou minisérii uzavírá coming outový příběh sedmnáctiletého Richieho (Blake Davis), který marně touží po Hectorovi a v momentě, kdy se Connie lživě doznává, že ji muž znásilnil, je právě Richie tím elementem, u kterého se sjednocuje a na povrch vyplouvá řada pečlivě ukrývaných tajemství. Richie je nenápadným prstem, který zlehka ťukne do dominové kostky a celý obrazec dokonalého předměstí mizí ve vteřině v oblacích prachu.

Jak je vidno z výše načrtnutého, The Slap pracuje s úzkým okruhem neustále se proplétajících postav, které jedna druhou ovlivňují, aniž by to často vyplulo v daném okamžiku na povrch. Jednotlivé, zhruba 50 minut dlouhé epizody jsou silně nasycené narativem, kde spolu každá událost i jednotlivý motiv nějakým způsobem souvisejí. I díky pomalému tempu vyprávění, pečlivě strukturovanému tak, aby se vyvrcholení dostavilo teprve tehdy, má-li, se v některých momentech dostavuje až pocit nudy z toho, že hrdinové a hrdinky akčně nepobíhají po ulicích Melbourne a navzájem do sebe nestřílejí. Ona domnělá nuda ovšem není vytvářena pochybným scénářem nebo snad hereckou akcí (přední australští herci a herečky (v našich končinách většinou neznámí) tu nehrají jen tak pro nic za nic), ale úmyslně dokresluje prostředí, ve kterém se postavy ocitají, a v některých případech i napomáhá jejich psychologické charakterizaci. Nejatraktivnějším elementem The Slap se tak stává jeho nejednoznačnost. Stejně jako např. v americkém quality drama Mad Men jsou téměř všechny postavy nesympatické (v čele s Harrym), a přece naplno chápete jejich rozhodnutí, psychické stavy a jednání z nich vyplývající. U naprosté většiny z nich vám pak nezbude nic jiného, než je zaujatě sledovat a tiše litovat.

Ono malé australské předměstské univerzum je rozmanité hned v několika ohledech. Přistěhovalci různých ras, etnicity a náboženského vyznání (či bez) se každý den potkávají a jsou naučeni spolu žít a alespoň na oko spolu také vycházet. Jediné, co je ale v rámci The Slap spojuje, je jejich přání alespoň na okamžik vystoupit ze svých konstruovaných rolí a svobodně se nadechnout. Všichni jsou obdařeni touhou a zároveň i panickou hrůzou ze změny. Ta se dostavuje násilně a v mnoha různorodých podobách, kde Hugo je jen počáteční příčinou. Nejvýstižněji situaci charakterizuje poslední replika Anouk z druhé epizody, kde se žena snaží donutit sama sebe k radikální změně zdaleka nejen v podobě napsání románu: „Tak už kurva piš!“

Po formální stránce v The Slap vyniká kromě herectví především kamera a hudba, které jdou ruku v ruce s narativem.3 Základním hudebním motivem je obměňovaná řecká instrumentální skladba, přítomná už v titulkové sekvenci. Doplňujícími hudebními motivy jsou písně různých hudebních stylů, přičemž každá postava, jíž je zasvěcen jeden z dílů, má svůj vlastní styl, diametrálně odlišný (spjatý se zájmy postavy, v širším kontextu také s její generací) od postav ostatních. Hudba, podporovaná obrazem, také zpravidla kontrastuje s děním na scéně, kde se např. odehrává rvačka či prudká hádka za doprovodu pomalé písně a kamerou zpomalené akce. Výsledkem je zvýraznění emociálního stavu hrdiny/ hrdinky, potažmo cílený dopad scény na diváky a divačky. A především pak nenápadné zvyšování napětí a tempa celé série, která v prvních dílech eskaluje v rámci jednotlivých epizod, od druhé poloviny série už ale také zrychluje na úrovni minisérie jako celku, kde jsou kolize mezi postavami častější, intenzivnější a bezvýchodnější než na úplném začátku. Kamera pracuje s mírně rozostřeným rámem, který zasazuje akci a jednotlivé hrdiny a hrdinky do jakoby snového prostředí, možná až na hranu samotného zmatení z toho, co je ještě realita a co už je toužebná a nedosažitelná, nebo naopak obávaná fikce. Časté zaostření na hlavní postavu a rozostření pozadí nebo celé scény kromě zmíněné postavy, utvrzuje důležitost a centrální postavení hrdinů a hrdinek, stejně jako její krouživý pohyb může naznačovat neschopnost úniku před světem, ve kterém se postava vyskytuje. Ve scéně facky Hugovi a následném srocení rodičů na party pak krouživý pohyb kamery napomáhá k účelnému vytváření chaosu a podporuje zvyšující se napětí a očekávání nevyhnutelného konce, který ovšem nepřichází.

The Slap je tak kromě zajímavého a formálně nápaditě zpracovaného příběhu pomyslnou sondou do australské moderní multikulturní společnosti. Minisérie není ani první a jistě ani poslední, která zpracovává podobná témata, nicméně funguje na předpokladu, že některé věci je třeba neustále připomínat, aby vůbec začaly v mysli jiných existovat. Natož aby o nich někdo jiný začal přemýšlet. Důkazem tohoto tvrzení je i zapojení tvůrců do celonárodních debat o násilí páchaném na dětech a o výchovných metodách vůbec, vyvolaných už samotným Tsiolkasovým bestsellerem. Nutno dodat, že v českém prostředí může seriál rezonovat i díky odlišným kulturním zvykům, které nabízí Austrálie. Facka uštědřená malému chlapci totiž není ani minisérií, ani jejími tvůrci nutně odsouzena jako týrání, slouží ale k (úspěšnému) vytvoření debaty i na toto téma, potažmo k debatám o maloměstském ignorantství, omezenosti a předsudkům vůbec.

h

 

The Slap

Režie: Jessica Hobbs, Matthew Saville, Tony Ayres, Robert Connolly
Předloha: Christos Tsiolkas
Hudba: Antony Partos
Scénář: Emily Ballou, Alice Bell, Brendan Cowell, Kris Mrksa, Cate Shortland
Kamera: Andrew Commis
Střih: Mark Atkin
Hrají: Jonathan LaPaglia (Hector), Alex Dimitriades (Harry), Sophie Okonedo (Aisha), Essie Davis (Anouk), Lex Marinos (Manolis), Melissa George (Rosie), Sophie Lowe (Connie), Blake Davis (Richie), Anthony Hayes (Gary), William McInnes (vypravěč), Julian Mineo (Hugo), Diana Glenn (Sandi), Toula Yianni (Koula), Raffaele Costabile (Rocco), Oliver Ackland (Rhys), ad.
Austrálie, 2011, ABC1, 1 sezona/ 8 dílů, 51 min.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Tzn. Australian Broadcasting Corporation. []
  2. Knihu jsem bohužel ještě nečetla, takže mohu soudit jen z komentářů jejích čtenářů a informací o ní. []
  3. Minisérie byla natočena 4 různými režiséry, kteří v první epizodě ustanovili jednotnou formu natáčení, přesto je ale každý díl ve své podstatě formálním originálem. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 77

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru