Třetí rozměr první epizody

Od doby, kdy Avatar (2009) Jamese Camerona definitivně prolomil hráz mezi klasickým a stereoskopickým filmem, se takřka žádný výpravný blockbuster neobjede bez „třidéčkového“ (nad)standardu. U některých titulů byla diskutována kvalita provedení (např. Souboj Titánů /2010/ nebo poslední dobrodružství Harryho Pottera), ale stále častěji se už na kvalitu trojrozměrného vyvedení neupozorňuje, neboť se ji tvůrci naučili odvádět na patřičné úrovni a režiséři ho užívají střídmě a účinně (např. Tintinova dobrodružství /2011/, Hugo a jeho velký objev /2011/).

Ještě před dvěma roky se vedly diskuze, zda 3D způsobí v kinematografii revoluci či nikoliv. Jedni tvrdili, že se „novinka“ brzy stane normou podobně jako zvukový nebo barevný film. Tomu napovídal i technologický vývoj tzv. domácích kin, na spotřební trh byly za dostupnou cenu uvedeny videokamery umožňující 3D snímání. Ti skeptičtější předpovídali jepičí život podobně, jako tomu bylo se stereoskopickým filmem už v minulých desetiletích. Stejně jako v 50. letech, kdy v USA došlo vlivem nástupu televizního vysílání k odlivu diváků z kin, tak i dnes mělo jít o zatraktivnění návštěvy kina, kdy za úbytkem stojí ilegální stahování filmů z internetu.

Zdá se, že pravda je někde uprostřed. 3D provedení výpravného či animovaného filmu se stalo téměř povinností a diváci jej stále méně a méně považují za cosi nadstandardního. Ostatně loni se objevily informace, že 3D verze už zdaleka nejsou zárukou vyšších tržeb. Hollywoodská studia uvádějí do kin zhruba okolo 30 stereoskopických titulů ročně, národní kinematografie si technologii zatím pouze osahávají (u nás byly takto uvedeny zatím jen tři tituly a v dohledné době to na žádný boom nevypadá). K masovému rozšíření v domácnostech (alespoň zatím) nedošlo. Pokud bych tedy pro tuto technickou inovaci měl hledat paralelu v historii, zvolil bych spíš zavedení širokoúhlého, respektive 70 mm filmu, než skutečně revoluční zavedení zvuku a barvy. Ovšem barevný film měl poměrně dlouhý nástup, a pokud vývoj trojrozměrných technologií neustrne, mohla by jednou být tato paralela trefnější.

„Novou“ distribuční strategií se stalo znovuuvádění starších titulů ve 3D verzích. Velký komerční úspěch měla obnovená premiéra Lvího krále (1994), ovšem tržby další disneyovky (Kráska a zvíře, 1991) už uspokojivé nebyly. Právě uvedení první epizody Star Wars (1999) ukáže, zda jde o záležitost pro fanoušky a fajnšmekry, nebo si do kina najde cestu i nová generace diváků. Problémem ale zřejmě bude poměrně široká obeznámenost se ságou díky častému uvádění na DVD, BR a v televizi, proto se nedomnívám, že Star Wars budou v kinech opět lámat rekordy. Od tohoto ohlasu se pak bude odvíjet uvedení zbývajících epizod a případně dalších spektáklů (nabízí se trilogie Pán prstenů, Matrix apod.). Definitivním potvrzením nebo naopak pohřbením trendu se zřejmě stane jarní premiéra 3D verze „největšího filmu všech dob“ – Cameronova Titanicu (1997).

George Lucas oproti svému zvyku film nedoplnil o žádné scény (dabing je totožný s verzí z roku 1999), ani výrazněji neupravoval trikové sekvence. Aby taky ano, když s natočením trilogie „otálel“ celá devadesátá léta a čekal až technologický a trikový vývoj dosáhne jím požadované úrovně. Stávající snímek byl tedy standardně záběr po záběru obohacen o třetí rozměr. Ten se nepředvádí, neexhibuje pomocí pouťově „atraktivních“ efektů (např. ataky objektů vystupujících z plátna), ale působí dokonce tak nevzrušivě, až jej divák vůbec nevnímá, což je na jednu stranu příjemné, ale nabízí se otázka, zda konverze nebyla zbytečná.

O samotném filmu se asi není třeba podrobněji rozepisovat. Pro dospělého diváka je nutným prologem a úvodem k vydařenějším pokračováním. Několik postav a gagů je iritujícím způsobem dětinských a nadbytečných. Lucas v následujících dílech poměrně bryskně zareagoval na nepopularitu digitálně neživotného společníka hlavních hrdinů – Jar Jar Binkse, který zde opravdu velmi nepovedeně supluje roztomilost Chewbaccy z původní trilogie. Postavu, která samoúčelně šlape do exkrementů a vyplazuje jazyk eliminoval na nezbytné minimum. Naopak některé akční sekvence, zejména závěrečný šermířský souboj, jsou díky choreografii stále úchvatné. Uplynulá léta jsou patrná v pohybech digitálních postav, jejichž počítačový původ je patrný zejména ve velkých celcích. Pro diváka, jenž jako já uvidí Epizodu I. po 13 letech (skutečně jsem doteď neměl chuť a vlastně ani odvahu si titul zopakovat), může být zajímavé sledovat s vědomím kontextu, jak se celý příběh vyvine, dílčí motivy a snahu o propojení s původní trilogií (epizodami IV–VI). Se čtvrtou epizodou jedničku pojí několik dějových paralel. Hlavní hrdina vyrůstá bez otce stranou všeho dění na malé zapadlé planetě, odkud jej vytáhne rytíř Jedi. Pro stranu dobra se vývoj událostí po celý děj vyvíjí neblaze, aby ve finálové bitvě mohlo dojít ke zlomu, což se musí na konci majestátně oslavit na královském dvoře. Formálně Lucas na staré díly navázal staromilskými stíračkami, které by jinde působily nemístně a samozřejmě hudbou Johna Williamse. S původním universem nás Lucas postupně propojuje skrze různé rasy mimozemšťanů objevující se převážně v publiku závodů kluzáků (scéna mimochodem odkazuje ke slavnému vozatajskému závodu v Benu Hurovi /1959/). Nejvýrazněji se původní film z roku 1977 připomene, když se poprvé setká emblematická dvojice robotů R2-D2 a C3PO.

Svébytně Lucas zachází s náboženskou podstatou fikčního světa, v níž se mísí křesťanství a východní nauky. Trochu legrační se zdá vyprávění Anakinovy matky o neposkvrněném početí. Naopak chytře v celkovém kontextu všech dílů působí nejednoznačnost vyvolenosti Anakina Skywalkera. Rada Jediů cítí, že něco není v pořádku a nedoporučuje malého chlapce k výcviku, což on pochopitelně nerad slyší a do toho se jedinkrát ozve hudební motiv Dartha Vadera. Otázkou tedy je, nakolik se mohl v budoucnu rozhodnout, zda se přidá na stranu temna a nakolik bylo vše předurčeno. Lucasovi se však v nové trilogii (epizody I–III) podařilo nebývale a ojediněle prodat masovému publiku tragédii o pádu člověka do těch nejtemnějších hlubin.

Politikaření a boj o moc v galaxii nepřipomíná explicitně žádný paralelní, reálný konflikt, možná by se byrokratická nečinnost senátu mohla přirovnat k radě OSN, která přes různorodost složení není leckdy schopna pohotově jednat. Film by pak nepřímo obhajoval radikální a rozhodné válečné intervence, které na vlastní pěst razí ve světě americká armáda, ale to už bychom zacházeli do příliš širokých rámců. Navíc o Star Wars toho bylo napsáno tolik, že by se jim mohla věnovat půlka badatelského života.

Těžko říct, komu je obnovená premiéra určena. Cílovou skupinou mají být dozajista návštěvníci, kteří v roce prvního uvedení ještě nebyli na světě. Ostatně i samotný film je (infantilním) vyzněním většiny scén zacílen na dětského diváka. V tomto ohledu však působí legračně tradičně vzdalující se titulkové uvedení do děje, kde se to nepřehledně množí pojmy jako federace, obchodní blokády apod. S dalšími díly navíc celá sága (bohudík) potemní, a pokud je ideálním divákem jedničky chlapec mezi 6 a 11 lety, tak trojka mu může způsobit menší šok vzhledem k tomu, co se stane s hlavním hrdinou. Skalní fanoušky naopak odradí absence titulkovaných kopií a žádný tvůrčí vklad mimo samotné konverze, která je, jak jsem již zmiňoval, takřka neviditelná.

Star Wars: Episode I – The Phantom Menace

Scénář a režie: George Lucas

Kamera: David Tattersall

Střih: Ben Burtt, Paul Martin Smith

Hudba: John Williams

Hrají: Liam Neeson, Ewan McGregor, Natalie Portman, Jake Lloyd, Pernilla August, Ian McDiarmid ad.

USA, 1999/2012, 136 min.

Česká premiéra: 9. února 2012 (Bontonfilm)