Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Cinefilní dobrodružství Martina Scorseseho

Cinefilní dobrodružství Martina Scorseseho

DVOJRECENZE: Hugo a jeho velký objev (režie: Martin Scorsese, 2011) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK, VERONIKA ZÝKOVÁ –

Ve spojení s nejnovějším filmem Martina Scorseseho se objevovala dvě sousloví, která u lidí, zvyklých na režisérovu předchozí tvorbu, nevzbuzovala důvěru: „Martin Scorsese a dětský film“ (resp. film vzniklý podle dětské knihy) a „Scorsese a 3D“. Naštěstí lze na obě obavy rychle zapomenout.

Hugo a jeho velký objev používá svůj nepříliš komplikovaný příběh k tomu, aby dal režisérovi dostatek prostoru pro vyjádření jeho lásky k filmu na dosud filmařsky neprobádaných místech. Odvolával-li se Scorseseho předchozí film Prokletý ostrov na tvorbu režisérů Michaela Powella a Emerica Pressburgera, nebo vyprávěl-li Letec příběh filmaře a průkopníka aviatiky Howarda Hughese, Hugo zavádí Scorseseho dosud nejhlouběji do dějin filmu v jeho kariéře.

Předloha filmu z pera Briana Selznicka vychází z reálného příběhu o tom, jak průkopník filmu Georges Méliès (Ben Kingsley) opustil svou kariéru a zařídil si obchůdek s hračkami na nádraží v Paříži. Tam jej na konci dvacátých let objevili francouzští filmoví historici (o filmové vědě lze v té době uvažovat jen stěží, byť by náplň byla podobná) a ze zapomenutého, starého muže se už navždy stal člověk, který jako první osvobodil film od dokumentární sevřenosti a udělal z něj médium, jež mohlo zhmotňovat sny svých tvůrců. Se znalostí tohoto kontextu, respektive tragického životního osudu velmi bledne hlavní dějová linie filmu/knihy. Příběh sirotka Huga, malého hodináře tajně udržujícího hodinové strojky na pařížském nádraží Montparnasse, jeho věčných půtek se zlým staničním dozorcem a objevu, k němuž jej dovede snaha opravit poškozenou mechanickou figuru, je jen prostředkem, romantizovanou verzí skutečnosti. Prostředkem k zobrazení cinefilie, lásky k filmu v té nejčistší formě.

Lehčí téma ve srovnání s tím, co Scorsese točil doposud, nabízí neomezený prostor ke hře. Samoúčelné hraní s odkazy je nahrazeno zábavností a srozumitelností hlavní dějové linky pro každého. V Hugově případě vlastně nejde o to, v jaké době se odehrává a k jaké etapě v dějinách „pohyblivých obrázků“ odkazuje/vzdává poctu. Tohle je návrat ke kořenům, kdy byl film únikem do fantazie a médiem, které přenášelo čistou radost.

Jako by se mezi filmaři vzmáhala nová vlna chytrých návratů – Spielbergova Tintinova dobrodružství, Hazanaviciusův The Artist a nyní Hugo Martina Scorseseho. Všechny tři zmíněné snímky jsou malým cinefilním dobrodružstvím a zároveň diváckým filmem, který si užije (téměř) každý. Na světlo se tak dostává postmoderní přidaná hodnota, film/dílo jako objekt s mnoha vrstvami, vytvářejícími na první pohled dokonale funkční celek. Ale až nahlédnutí pod slupku odhaluje promyšlenost celku a jeho pevné zakotvení v magickém světě filmové (či jakékoliv jiné, literaturu nevyjímaje) fantazie.

Hugo je filmem v pohybu. Kromě detailů očí hlavního hrdiny se téměř nesetkáme se statickými záběry. Divák je pohlcen neustálými, tu pomalejšími, tu rychlejšími, jízdami kamery. Mnoho z nich je vedeno kolmo s pohledem diváka, 3D efekt se tak nemění v prázdnou manýru (jako se tomu dělo v podstatě ve všech filmech od Cameronova Avatara dále) a stává se důležitým stavebním prvkem celého vizuálu. Scorsese pracuje s prostorovým obrazem podobně jako již zmíněný Cameron: Až na některé výjimky buduje obraz do hloubky plátna a nesnaží se prostorovost vytvářet uvnitř kinosálu – i když si, naprosto pochopitelně, neodpustil obligátní sníh snášející se na diváky. Tímto způsobem se mnohem lépe simuluje postup, kterým lidské oko pozoruje svět.

I když děj filmu téměř nevyjde za zdi nádraží Montparnasse, dobová atmosféra je zachycena velmi pečlivě. Nádraží zde tradičně funguje jako zmenšená verze světa, jako křižovatka, kterou denně projdou tisíce lidí, a každý z nich si nese svůj vlastní příběh. Nádraží je vším, realita za prosklenými dveřmi je často nepřátelská, nepochopitelná. Atmosféře pomáhá také hudba Howarda Shorea, postavená na typicky francouzské instrumentaci, v níž hraje prim akordeon. Nominace na Oscara je v tomto případě naprosto zasloužená.

Celý film nese na bedrech Asa Butterfield v hlavní roli. Příběh nijak netlačí na zdůraznění sociálních aspektů, i když téměř „olivertwistovský“ motiv sirotka ve velkém, nepřátelském světě si o to téměř říká. Film se obrací k druhému pólu a ukazuje v reálu těžký osud Hugo Cabreta jako jedno nekonečné dobrodružství. Tragika je akcentována jen v několika momentech (ztráta otce (Jude Law), život se strýcem alkoholikem apod.). Tyto chvíle jsou však jen kroky k naplnění příběhu a dosažení kýženého happyendu. U žádné z postav ve filmu nelze mluvit jako o čistě záporné. Staniční hlídač (zábavný Sacha Baron Cohen odvolávající se na styl němých grotesek) sice škodí, ale dělá to jen pod vlivem vlastního traumatu. Papá Georges Méliès není na začátku sympatický, ale v momentě, kdy pochopíme důvody jeho zatrpklosti, postava se okamžitě promění. Asovi Butterfieldovi zdatně sekunduje Chloë Grace Moretz, její Isabelle v Hugovi znovu probudí touhu po dobrodružství a odhalování tajemství, již za opuštěné roky na nádraží, vyplněné stereotypním opravováním hodinových strojků, ztratil. Čistě cinefilní radostí je pak obsazení živoucí legendy Christophera Lee do role knihkupce Labbise.

Hugo a jeho velký objev je optimistický film. Nostalgický, překypující láskou k dobrodružství a filmu, radostí ze života. Je jen málo věcí, které lze Scorseseho nejnovějšímu počinu vytknout: jednoduchý, předvídatelný příběh – snad úlitba dětskému divákovi, ve filmu, který může být dětským jen stěží, nebo svévolná manipulace s filmovými dějinami. Budiž ale tyto výtky zapomenuty. Martin Scorsese je ve formě, točí stále svižně, zábavně, s velkým smyslem pro detail. A dává ostatním filmařům jasný návod na to, jak vzdát poctu filmovému médiu a nesklouznout k suchopárnému citovaní, které diváka staví do role soutěžícího ve hře „poznej film.“

Jiří Vladimír Matýsek

 

Hned na začátku si řekněme, že Martin Scorsese natočil jeden z nejlepších filmů roku 2011. Nevidět Huga nebo nevidět jej v 3D znamená být ochuzen o kinematografický zážitek par excellence. Docela silná slova hned ze začátku, že? Ale proč ne – Martin Scorsese je Mistr Vypravěč, což Hugem opět prokázal.

Předloha filmového zpracování – bestseller Briana Selznika The Invention of Hugo Cabret (v češtině jako Velký objev Huga Cabreta; Fragment 2008), popisovaný a propagovaný jako „dobrodružství psané obrázky“ – k adaptaci skutečně vybízela svou filmovostí. Kombinace textu, ilustrací a fotografií raných filmů vytváří působivou četbu, která ovšem sama o sobě není tím „velkým příběhem“, který by uchvátil diváky v kinech. A tak zkušený scenárista John Logan (např. Coriolanus, Rango, Letec, Sweeney Todd) musel odvést kus slušné práce, aby vcelku jednoduchý příběh poněkud… „vypolstroval“. Vypisovat všechny změny oproti literární předloze by bylo zbytečné. Jen tedy několik poznámek zejména co do zajímavých posunů postav a jejich charakterů.

V první řadě Logan výrazně rozšířil postavu nádražního inspektora, jenž má v knize pouze jednu zásadní scénu (jinak je přítomen jako poměrně vzdálená hrozba). Naopak ve filmu má vlastní linii, která započíná již téměř na začátku filmu a pokračuje v průběhu celého vyprávění a odkrývá divákovi postupně jeho charakter. Inspektor, neodolatelně ztvárněný Sachou Baronem Cohenem, je tagikomickou postavou, záporákem s potenciálem objevení a vyjevení kladných vlastností (k čemuž také v závěru dojde). Pronásledování Huga inspektorem a jeho psem (který v knize rovněž nefiguruje) poskytuje onu žádanou akční rovinu, ale v uměřeném množství. Zároveň je třeba říct, že inspektor je jedinou zápornou postavou filmu1, naproti tomu v knize se na Huga jako supi vrhají také další z inventáře nádražních postav – paní Emilka s panem Frickem. Ve filmu Hugo pozoruje jemu dobře známé postavy a jejich vzájemnou interakci – skládají se před námi tak jednotlivé mikropříběhy. Hugo je pozorovatelem, což dává pochopitelně vyniknout i stereoskopickému formátu – například když skrze hodiny hledí dolů do nádražní haly.

Zatímco inspektor je jednou z hlavních postav filmu, oproti Selznikově předloze zcela absentuje postava Etienna, staršího kamaráda obou dětských protagonistů a jakéhosi prostředníka a akcelerátora zásadních situací. Motivací pro vypuštění této postavy bylo zřejmě větší utužení přátelství hlavních hrdinů, jejichž charaktery doznaly také změn. Hugo i Isabelle jsou v knize o poznání drsnějšími a méně „líbeznými“ postavami – i ve vzájemném vztahu. Jejich přátelství se rodí komplikovaněji a šrámy, které utrpí při pátrání po skrytém tajemství, jsou mnohem výraznější.2

Isabelle je v předloze vlastně stejnou zlodějkou jako Hugo – ukradne kmotře klíček, a také odcizí zápisník. Sponkou otevírá zamčené dveře, což Hugo nedokáže (!), ačkoli je velmi zručný a s hodinovými strojky a drobnými mechanismy si více než rozumí. Film je co do vztahů mezi postavami méně konfrontační a konfliktní než kniha, absentuje rovněž pocit provinění, který si s sebou Hugo nese, protože se domnívá, že zavinil smrt otce, který se snažil automatona3 na půdě muzea opravit.

To zásadní, co Hugo přináší, je využití technologických možností stereoskopie ve spojení s oslavou filmu jako takového a zejména jeho počátků. Technologie 3D je v Hugovi využita bravurně už od prvních momentů, kdy kamera Roberta Richardsona prolétne mezi lidmi na nástupišti a vnese nás tak do atmosféry pařížského nádraží počátku 30. let. Inspektorův čmuchající pes, padající vločky, poletující Mélièsovy nákresy, to vše a mnoho dalšího by ve dvou rozměrech zdaleka nebylo tak působivé, a proto tvrdím, že jeden z pilířů, na kterém je film cílevědomě vystavěn, je jeho třetí rozměr.

Jak Scorsese vzdává hold filmu4, o tom už bylo popsáno mnoho stran, zároveň je to však něco, co se tak trochu vzpírá artikulaci. Protože tolik čisté krásy v obrazech působí především na emocionální stránku diváka. Scorsesemu (a samozřejmě také Selznikovi) patří velký dík za to, že svému diváckému (a čtenářskému) publiku různých věkových skupin dokázali zprostředkovat tak silné uhranutí filmem a jeho obrazy. Pocit štěstí může narušit – spíše až někde na cestě z kina – pomyšlení na to, co postavy čeká v blízké budoucnosti. (Pro připomenutí – ocitáme se na začátku 30. let.) První světová válka se z archivního filmu připomene sice jen na okamžik, ale o to působivěji. Druhá není tak daleko.

Podle komentářů na internetu5 je patrné, že řada diváků se nudila, někteří (diváci neznalí předlohy) očekávali, že Hugo bude akčnější podívaná a automaton vyjeví zásadnější tajemství. Jsou tedy logicky zklamáni, protože se jejich očekávání nenaplnila. Ano, některé pasáže jsou po narativní stránce vyprázdněnější, a divák si tedy může vychutnat další kvality filmu, jakými jsou skvělá výprava, kamera apod. Jsem opravdu ráda, že Scorsese Huga nepřesytil akcí a je v něm dostatek místa pro klidné pasáže – a především že dostatek prostoru má ústřední téma.

Herecké výkony všech dospělých představitelů jsou brilantní, ale ani ústřední dětská dvojice nezklamala. Zejména titulní Hugo v podání Asy Butterfielda je ve svých emocích uvěřitelný. Hermionovská Isabelle je vášnivou čtenářkou dobrodružných románů a horlivě hledá podobná dobrodružství v reálném životě. Její expresivní představitelka Chloë Grace Moretz nemá příliš možností ukázat jiný výraz kromě dychtivých pohledů a slov převzatých právě z četby. Obojí zvládá dokonale.

Jediným slabším článkem se mi zdá být hudební složka filmu, za niž získal Howard Shore oscarovou nominaci. Hudební podkres je dostatečně francouzský či, chcete-li, pařížský (nepřeslechnutelnou dominantou je akordeon), zároveň velmi často nevýrazný a mdlý i v orchestrálních kompozicích, které se málokdy rozezní naplno. Rozhodně splňuje funkci milého a pěkného doprovodu, což je naprosto v pořádku, bohužel zejména ústřední hudební motiv zaznívající pod dialogy na řadě míst se pro mě stal po čase menším utrpením, protože se opakuje snad až příliš často.

Ať už je to sugestivní sen ve snu, který dojde téměř naplnění, nebo třeba Hugo visící „po vzoru“ Harolda Lloyda na obří hodinové ručičce anebo celá řada dalších památných scén, všechny dokázal Scorsese složit v kompaktní celek, který v jeho filmografii zaujme, troufám si tvrdit, čestné místo jednak z hlediska brilantního zvládnutí žánru „rodinného filmu“, a zároveň stereoskopického formátu. Bude-li Scorsese pokračovat ve svých dalších filmech v 3D formátu6, máme se na co těšit.

Veronika Zýková

 

Hugo

Režie: Martin Scorsese

Scénář: John Logan

Kamera: Robert Richardson

Střih: Thelma Schoonmaker

Hudba: Howard Shore

Hrají: Ben Kingsley (Georges Meliès), Asa Butterfield (Hugo), Chloë Grace Moretz (Isabelle), Sacha Baron Cohen (nádražní inspektor), Helen McCrory (Mama Jeanne), Michael Stuhlbarg (René Tabard), Christopher Lee (pan Labisse) a další

USA, 2011, 126 min.

Česká premiéra: 2. 2. 2012 (Bontonfilm)

 

Zdroj fotografií: www.allmoviephoto.com

Print Friendly, PDF & Email
  1. Pokud nepočítáme Hugova opileckého strýce, který ovšem chlapce zachránil před sirotčincem… []
  2. Isabelle přivře Hugovi prsty do dveří ve snaze zbavit se jeho přítomnosti a později si sama pochroumá nohu těžkou krabicí, kterou se snaží sundat ze skříně. []
  3. V českém překladu Drahomíry Michnové [Fragment 2008] je automaton přeložen jako robot. []
  4. a vytváří zatím nejpůsobivější „film o filmu“, který jsem měla možnost vidět []
  5. například na csfd.cz []
  6. viz http://www.guardian.co.uk/film/2011/nov/28/martin-scorsese-films-3d-hugo [odkaz navštíven 5. 2. 2012] []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 64

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru