Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Steven Spielberg ještě patetičtější než dřív?

Steven Spielberg ještě patetičtější než dřív?

Steven Spielberg ještě patetičtější než dřív?

RECENZE: Válečný kůň (režie: Steven Spielberg, 2011) – IVO MICHALÍK – 

Nejen početnou skupinu skalních příznivců Stevena Spielberga muselo zaskočit, když se o veteránovi hollywoodské režie začaly v souvislosti s jeho posledním filmem skloňovat pojmy jako vyčpělost nebo dokonce senilita. Jednoznačný finanční neúspěch Válečného koně (War Horse, 2011) podtrhuje i nebývale krátká doba, kterou kopie snímku vydržela v tuzemských kinech.

Čísla hovoří v tomto případě jednoznačnou řečí. Zatímco předchozí, mimochodem i kritikou daleko lépe hodnocená animovaná Tintinova dobrodružství  (The Adventures of Tintin, 2011) u nás zhlédlo více než 100 000 diváků, Válečný kůň jen těsně překročil dvacetinu (!) tohoto počtu. Na tomto faktu nejvíce zaskočí těžce popiratelná skutečnost, že hlavní příčina vyvěrá především z celkové povahy snímku jako takového. Marketingové i jiné faktory můžeme tentokrát nechat stranou. Ve svém textu se pokusím krátce nastínit možné příčiny tohoto jevu, především tu zásadní spočívající v neopatrné práci s emocemi.

Jak je u Spielberga celkem zvykem, i tentokrát spolupracoval s novým scenáristou, lépe řečeno scenáristickou dvojicí. Předchozí filmy podle námětu Lee Halla (Billy Elliot, Toast) i Richarda Curtise (Notting Hill, Láska nebeská, Piráti na vlnách) byly žánru válečného filmu na hony vzdáleny. Kdybychom chtěli jejich zaměření zobecnit, nejspíše bychom skončili (s několika výjimkami) u hořké a zároveň všemožně odlehčované komedie s nadsazeně optimistickým závěrem. Na něj dojde i zde. Především Curtisův rukopis lze spatřovat například v lehce komediálních scénách z úvodu filmu, jejichž prostota může nepřipraveného diváka až bít do očí – jednoduché gagy točící se kolem manželských hádek nebo dokonce trampot s domácí zvířenou.

Od uznání Válečného koně jako nadprůměrně kvalitního filmu, kterým dle mého bezesporu je, odrazuje většinu diváků patrně jejich neschopnost vstřebat neskrývaný sklon k slabikářové patetičnosti. Tu vlastně odhaluje již nástin některých motivů, ať se jedná o vztah koně a mladého muže nebo přátelství mezi koňmi, které samo o sobě může zapříčinit ťukání na čelo doprovázené nadřazeným úsměvem. Vždyť „obsazení“ koně do hlavní role evokuje pohlednicový patos sám o sobě. Na druhé straně by však při troše počáteční shovívavosti nemuselo činit obtíže se do množství sentimentálních sekvencí divácky ponořit a nechat se vést příběhem, v němž se ve druhém plánu ukrývá množství nosných inteligentních detailů. Osud hrdiny zvířecího, kolem něhož se ti lidští pravidelně střídají a proměňují, opisuje netradičně koncipovanou kruhovou narativní osu a podobně se vyvíjejí také jednotlivé mikropříběhy. To samo o sobě dodává  filmu na kompoziční zajímavosti.

Válečný kůň je jedním z mála pozdních Spielbergových filmů, který se obejde bez angažování některé z hereckých hvězd soudobého Hollywoodu. Namísto toho dostala v epizodních úlohách příležitost celá plejáda uznávaných britských herců, což napomáhá záměru spočívajícímu v průzračné typologizaci postav. Jednotlivé (v dobrém slova smyslu) figurky jsou od začátku zřetelně charakterizova(tel)né, navzdory tomu, že se nedají dost dobře rozdělit na kladné a záporné. Ty druhé totiž ve filmu vlastně víceméně absentují, snad s výjimkou komicky traktovaného záškodnického statkáře z první třetiny filmu.

Film představuje atypický příspěvek žánru válečného filmu vykreslením paralel mezi válčícími stranami. Jsou uchopeny povrchově, objektivně v tom smyslu, že nedochází k obvyklému nastavení hodnotících kritérií, které chodívá ruku v ruce s „nezbytným“ karikováním těch dobrých i zlých – sledujeme sice drancování německých vojáků, jež ale jen stěží můžeme považovat za národní výsadu. Postavy jsou uchopeny prostřednictvím jejich vztahu k válce jako takové, bez ideologie a konkretizování. Řeší se zde téma opravdového hrdinství, statečnosti a popírání jejího významu pro vývoj osobnosti člověka. Válečný kůň sice svým rozpětím – mapuje průběh a technologický vývoj během celé 1. světové války – naplňuje pravidla epického velkofilmu, ale činí tak výhradně skrze drobné, druhotné osudy optikou historické události malicherných lidí. Dalo by se říct, že neobyčejný zůstává opět jen ten kůň. Nabízí se tak srovnávání s Gallipoli Petera Weira a v rámci Spielbergovy filmografie pak s výtečnými opusy z 80. let Purpurová barva a především Říše slunce.

Z ranku rodinného snímku Válečného koně nevyřazuje fakt, že bitevní scény jsou na rozdíl od Zachraňte vojína Ryana prosty krve a explicitního násilí. Zmíněné sentimentální ladění filmu překračuje únosnou mez pouze v závěru, přibližně od chvíle osvobození koně z ostnatých drátů společnými silami britského a německého vojáka. Jednoznačně pozitivní závěry však ke Spielbergovým filmům patří dlouhodobě, stačí vzpomenout i žánrově vzdálené Minority Report a Válku světů.

Válečný kůň je určen nepředpojatému, inteligentnímu a v některých chvílích trochu shovívavému divákovi, který se nebojí velkých příběhů a neskrývaných emocí. Také na ten absolutní happy end prostě muselo, jako k adekvátnímu zakončení podobného snímku, zákonitě dojít.

P.S. Za nemalé množství emocionálně zatížených tvrzení, se kterými v recenzi pracuji, se (ne)omlouvám.

War Horse

Režie: Steven Spielberg
Scénář: Lee Hall, Richard Curtis
Kamera: Janusz Kaminski
Hudba: John Williams
Střih: Michael Kahn
Hrají: Jeremy Irvine, Peter Mullan, Emily Watson, Niels Arestrup, David Thewlis, Tom Hiddleston, Celine Buckens, Toby Kebbell, Patrick Kennedy, Leonard Carow, David Kross
USA,  2011, 146 min.
Premiéra v ČR: 23. února 2012 (Falcon)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru