Začarovaný kruh lásky a nenávisti

V životě lidském jsou skutečně bezvýchodné situace. Můžeme mluvit o naději, o tom, že když chceme, můžeme svůj život změnit. Ale co když to nejde? Co když objektivní skutečnosti jsou proti změně a osud, nezáleží na tom, jak tomu kdo říká, si vybere jednu osobu – často bezdůvodně – a té se škodolibou radostí hází klacky pod nohy? Ve filmu Musíme si promluvit o Kevinovi britské režisérky Lynne Ramsay je tou nešťastnicí, mučednicí vláčenou osudem Eva Khatchadourian a neštěstím personifikovaným v osobě z masa a kostí její syn Kevin. Ten se už od útlého dětství projevuje jako nenávistný, nevychovaný fracek, který vychytrale využívá oba své rodiče a matku systematicky likviduje.

Lynne Ramsay se ve všech svých dosavadních filmech, těch krátkometrážních i celovečerních, zabývala lidskou společností. Se sociologickou pečlivostí rozkrývala zákulisí zdánlivě obyčejných životů lidí, kteří často žijí na okraji společnosti, v britských dělnických čtvrtích. Důležitou roli v jejích filmech vždycky hrály děti: dětským pohledem je vnímám krutý svět v krátkometrážním povídkovém triptychu Small Deaths (1996), malá holčička odhalí dávný otcův prohřešek v o rok mladším filmu Gasman a celovečerní Ratcatcher (1999) začíná výchovnou fackou, která utne nevinnou dětskou hru.

Musíme si promluvit o Kevinovi (titul filmu na začátku proběhne tak rychle, že na plátně zůstává jako výhružná anticipace budoucího dění jméno KEVIN) se na první pohled liší. Ramsay nás zavádí do Spojených států, přičemž maloměsto, v němž se příběh odehrává, plní svou obvyklou roli místa, pod jehož slupkou se skrývá zlo, ale jen podvědomě. Na tento fakt není explicitně upozorňováno. Do středu svého příběhu staví člověka již dospělého, Kevinovu matku Evu. Veškerá prezentace příběhu je důsledně podřízena posunutému vnímání hlavní hrdinky. Ta se po jednom velice nepěkném incidentu – k odpovědi na otázku CO SE VLASTNĚ STALO? se dostaneme až dlouho po začátku filmu – snaží znovu zapojit do společnosti. Víme, že má syna, kterému táhne na osmnáct, ve vězení, kam jej chodí navštěvovat. Jejich komunikace ale příliš nefunguje, oba spíše mlčí a tmavovlasý, bledý Kevin s chladným pohledem se raději zabývá okusováním nehtů. Eva by chtěla zapomenout. Společnost ale zapomíná jen velmi nerada. Pokud není Eva přímo konfrontována s jejich nenávistí, když jí špiní dům červenou barvou, stačí jejich pohledy a odmítavé chování. Eva se stokrát může chtít zapojit do společnosti. Ta se ale uzavírá a odmítá ji přijmout.

Vzpomínky a jejich skládání do působivé mozaiky, to je jeden z trumfů první poloviny filmu. Divák je tak postaven před roztříštěný obraz (resp. několik obrazů), před hromadu fragmentů, útržků a střepů, které před něj Ramsay vrší zdánlivě bez ladu a skladu. Časové roviny se prolínají bez upozornění, často na základě asociací, způsobem, který připomíná práci lidské paměti: reálná situace vyvolá vzpomínku, která nás může odvát někam úplně jinam. Eva zůstává pevně ve vzpomínkách na Kevina. Ten jejím životem zacloumal tak mocně, že jen těžko má v hlavě místo na cokoliv jiného. Každým dnem se přibližuje k neodvratnému, její život je jak na horské dráze, utrpení doma s Kevinem jí natahuje dny do nekonečna.

Musíme si promluvit o Kevinovi je formálně vytříbenou studií matky před zhroucením, proti které se spiknul celý svět. Z chtěného a očekávaného dítěte se stává postrach („Maminka se na Kevina těšila, ale teď si každé ráno přeje, aby byla ve FRANCII!!!“). Manžel jako by její strachy nesdílel, s Kevinem má už od útlého dětství příkladný vztah. Vztah Evy a Kevina však není postavený na čiré, oboustranné nenávisti. Ambivalence je zřejmá, jak v Evě, tak v Kevinovi zůstávají zbytky obvyklého vztahu matka-syn, jak to výmluvně dokládá poslední scéna filmu. A když už konečně dojde k „incidentu“, zůstává úplně sama, odvržená společností, sama neschopná najít odpověď na prostou otázku PROČ? A ví to vůbec sám Kevin?

Nad závěrem filmu visí nejeden otazník. Film tohoto druhu by mohl velmi snadno sklouznout ke klišovité podívané, jež stojí na prostém námětu „vztah matky a syna“. Ramsay však obvyklé konvence s velkou grácií boří, nejpatrněji asi ve scéně, kdy se schyluje ke klasickému rozhovoru matky se synem, o nich, o něm, o ní, o tom, co bylo, co je a co by být mohlo. Ale ještě dříve, než k rozhovoru dojde, Kevin jej utne výčtem témat, o kterých by se dozajista bavili a doslova tak sebere své matce vítr z plachet.

První polovina diváka doslova zahltí řadou kratičkých scén, ve většině z nich dominuje krvavě rudá barva, útočící na nás ze všech stran. Krvavý odstín se stává významotvorným: mytí rukou od rudé barvy je jasným omýváním rukou od krve a snahou Evy očistit se od minulosti, za kterou nemůže. Červená barva halí ty nejhorší vzpomínky, barva krve však nemusí být jen samotnou krví, může ji pouze asociovat a přitom se může jednat „jen“ o odrazy brzdových světel nebo policejní majáčky.

Film stojí na hereckém výkonu Tildy Swinton. Ta přesvědčivě zvládá sehrát veškeré potřebné emoce – od radosti nad narozeným dítětem přes nenávist k totálnímu psychickému vyčerpání. Kvůli fragmentární struktuře filmu si sice nemůžeme vychutnat potřebnou proměnu vzhledu hlavní hrdinky, tak říkajíc, chronologicky. O to více skoky v jejím vzezření překvapí a jejich účinek je tak podtržen. V závěru filmu je z Evy kostnatá, unavená troska, která se sotva drží, aby mohla vyjít vstříc dalšímu marnému pokusu o zapojení se do normálního života. Swinton jakoby hrála dovnitř. Nepotřebuje velká gesta, stačí jí jemná mimika tváře, pohled očí, v nichž se zračí vše. Na výrazu očí postavil svůj výkon i představitel nejstarší verze Kevina Ezra Miller. S jeho ďábelským vzhledem oči skvěle korespondují, tvoří výrazný rys na bledé, ostře řezané tváři. Miller Kevina v pubertálním věku opatřil až dospělou vážností a nesporným charismatem. Ďábelskost prosakuje jen občas. Ramsay nepotřebuje nadpřirozených jevů, aby prezentovala ďábla (jako to dělal Richard Donner ve známém filmu Přichází satan, byť Kevin vizuálně o mnoho slavnějšího Damiena připomíná) – i když v lidském těle. Stačí jí využívat drobných detailů a pohledů Kevinových očí. V neskutečně silný moment se tak například mění záběr, kdy Kevin při rozhovoru s matkou prsty drtí barevné cukrovinky. Jeho poněkud drsné škádlení mladší sestry je jen špičkou ledovce, úlitbou divákům nezvyklým číst mezi řádky, jasně pochopitelným odrazem zla uvnitř Kevina.

Film Lynne Ramsay se pohybuje na hraně psychického terorismu, kterým na diváka zaútočil například Darren Aronofsky ve filmu Rekviem za sen. V obou případech sledujeme obyčejné lidi, kteří vlastní vinou (Skutečně? Není to nějaká předurčenost, jež nás posouvá kupředu a veškerý náš život je předem nalinkovaný?) upadají na úplné dno a nemají šanci se z něj bez pomoci vyhrabat. A pomoc neexistuje, společnost nepodává pomocné ruce. To už je pravděpodobnější, že se odvrátí nebo přišlápne prsty držící se okraje studny a přetne tak poslední pouto, které člověka pojí s normálním světem. Pro Evu je tímto pojítkem, ať to může působit sebeabsurdněji, Kevin, toho času internovaný ve vězení pro mladistvé. Těžko zrušit pouto mezi matkou a synem, i když je překryto obrovským utrpením. Jen s obtížemi se lze vymanit ze začarovaného kruhu lásky a nenávisti.

We Need to Talk About Kevin

Režie: Lynne Ramsay
Scénář:  Lynne Ramsay, Rory Kinnear
Kamera: Seamus McGarvey
Střih: Joe Bini
Hudba: Jonny Greenwood
Hrají: Tilda Swinton, John C. Reilly, Ezra Miller, Jesper Newell, Ashley Gerasimovich
Česká premiéra: 23. 3. 2012, AČFK