Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Návrat ztraceného rockera

Návrat ztraceného rockera

Návrat ztraceného rockera
 RECENZE: Tady to musí být (režie: Paolo Sorrentino, 2011) – MILOŠ KAMENÍK – 

Novince Paola Sorrentina se účastí v hlavní soutěži v Cannes dostalo obdobné pozornosti jako režisérovu předchozímu počinu, politickému thrilleru Božský (Il Divo, 2008), jenž tehdy dokonce získal Cenu poroty. I v případě snímku Tady to musí být (This Must Be the Place, 2011) se jedná o precizně natočené životopisné drama, jehož nejednoznačná ústřední postava fascinuje v pozitivním i negativním smyslu.

Příběh tvoří dvě námětově rozdílné, ačkoli propojené poloviny. Jako by šlo o dva odlišné filmy. V první půlce se zdá, že uvidíme existencialisticky pojatou smyšlenou biografii, vhled do soukromí dávné a nyní zdánlivě zbědované rockové hvězdy Cheyenneho (Sean Penn). Hlavní hrdina, jenž se každé ráno češe a líčí, aby se stylizoval do mixu gothic stylu a ženského vzezření, převážně řeší citové problémy dospívající kamarádky Mary. Cheyenne sám si vyčítá smrt dvou fanoušků své kdysi velmi populární kapely, kteří si vzali život inspirováni jeho depresivními písněmi. Žije tudíž sice zámožným, ale zcela bezcílným způsobem života, zdeptán pocitem vinny. Nahlížíme i do jeho soužití s manželkou (Frances McDormand), ovšem zde lze jen stěží uvěřit, že by ve všech ohledech normální a pozitivně naladěná žena, členka hasičského sboru, vydržela bez větší újmy třicet pět let žít s někým tak excentrickým a psychicky labilním jako je Cheyenne. Po zhruba čtyřiceti pěti minutách děje se Cheyenne dozví o těžké nemoci otce, jenž žije se zbytkem rodiny v USA a s nímž třicet let nebyl v kontaktu. Jelikož trpí fobií z létání, vypraví se za oceán lodí a možná kvůli tomuto zdržení už otce nezastihne živého. Dozví se však o otcově celoživotním „údělu“, či spíše posedlosti – jakožto Žid vězněný za války v Osvětimi desítky let bezúspěšně pátral po svém bachaři . Jeho syn nyní pocítí nutkání v otcových stopách pokračovat a jeho pátrání dokončit. V Cheyenneho případě pochopitelně nejde o akt pomsty nebo symbolického domáhání se spravedlnosti, ale spíš o potvrzení vlastní identity, přijetí vlastních kořenů a smíření se s dosavadním způsobem života. Druhá polovina je tedy pomalou road-movie připomínající třeba Příběh Alvina Straighta (The Straight Story, 1998) od Davida Lynche, při níž se podivínský hrdina zamíchá do života několika lidí (setká se např. s vynálezcem koleček k cestovním kufrům apod.) a stane se svědkem několika mírně bizarních situací. Sorrentino se jako inscenátor na americké půdě pohybuje stejně přirozeně a přesvědčivě jako v evropských reáliích, podobně jako se to povedlo kdysi i Wimu Wendersovi v dramatu Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984).

Nejvíce pozornosti na sebe bezesporu strhává výrazná hlavní postava. Cheyenne má v sobě trochu z Ozzyho Osbourna, Alice Coopera, nejvíce však připomíná Roberta Smitha z The Cure. Ze začátku v mnoha ohledech připomíná i svou dospívající „emo“ kamarádku. Stále si pěstuje nekompromisní rockerskou image a přes dekadentní vzhled jde o veskrze citlivého a plachého člověka. Trochu polopaticky sledujeme jeho opožděné zrání v dospělého muže. Sean Penn tak využil další výraznou hereckou příležitost vcítit se do naprosto odlišné osobnosti, podobně jako třeba Dustin Hoffman nikoli v Tootsie (1982), ale v Rain Manovi (1988) nebo Jim Carrey v Muži na Měsíci (Man on the Moon, 1999). Výrazně mění hlas, nezvykle intonuje, užívá specifického držení těla a postavu charakterizuje pomocí několika příznačných pohybových grifů. Dokonalá metamorfóza vzbuzuje dojem velkého hereckého výkonu, ovšem vystižení odlišnosti nemusí být po technické stránce pro herce až natolik obtížné a naopak hrozí sklouznutí ke karikatuře a nevěrohodnosti. Penn se v tomto smyslu pohybuje na hraně herecké exhibice, ale daří se mu výkon udržet v hranicích uvěřitelnosti.

Pokud Pennův výkon drží dílo nad vodou, pak co jej stahuje níže, ke kýči, je banální poselství a až zastydle konzervativní vyznění příběhu. Vidíme další variaci na téma „nalezení sama sebe“ v balení evropského „artového“ filmu, jenž spíš než klasiky modernismu připomíná mírně ozvláštněný, klasicky vystavěný hollywoodský příběh, jenž v nás má probouzet toleranci k neznámému a vcítit se do „hluboce lidského“ (tedy převážně nešťastného) osudu. Cheyenne po svém putování překoná strach z létání, stejně jako pomůže překonat strach z vody obtloustlému synkovi servírky, u níž se na několik dní při svém putování Amerikou zdrží. Vrcholem je pak závěrečná scéna, v níž přichází navštívit matku Mary, od které bez jediného slova odešel syn (podobně jako to kdysi Cheyenne možná udělal svému otci) a je civilně oblečen a učesán, samozřejmě ani make-up už nepotřebuje. Návrat marnotratného syna přináší cosi jako citové zmoudření, které dokládá vzhled odpovídající konformním představám. Z Cheyenneho se značně nepravděpodobně stane „slušný“ člověk, jenž nijak nevybočuje z řady, přičemž v jádru z řady nevybočoval nikdy, jen měl potřebu demonstrovat opak.

Některé scény balancují na hraně patosu, ale naštěstí ledacos zachraňuje humor, jímž je hlavní hrdina obdařen a pomocí něhož vychází s často udiveným okolím, zvlášť když se s ním lidé setkávají poprvé. Nejde však o nijak podvratný či nekorektní humor, ale spíš o součást hladivého stylu celého snímku, který (ačkoliv téma a postavy asociují opak) nechce jít proti srsti. Tento dojem podtrhuje i hudební dramaturgie a její nakládání s chytlavými písněmi. „Cinefilní“ diváky může zase zaujmout kamera, která často v rámci jednoho záběru díky umístění na rameni menšího jeřábu ohledává jak postavy, tak prostor kolem nich, když se zvedá nad jejich hlavy, otáčí se s nimi do otevřeného prostoru apod.

Ostentativně prezentovaný humanismus Sorrentiniho dramatu jako by si říkal o nějakou oscarovou nominaci, i když Akademie v poslední době tíhne k přeci jen melodramatičtějším počinům typu  Hugo a jeho velký objev (Hugo, 2011), The Artist (2011) či rok před tím Králova řeč (The King’s Speech, 2010). Samozřejmě si lze snadno představit, jak nesnesitelně sentimentálně a podbízivě by s námětem naložili průměrní tvůrci najatí hollywoodským studiem. To však nic nemění na tom, že ambice tvůrců byly očividně větší, a přestože si výsledný film drží určitý standard a v kontextu běžné distribuční nabídky představuje určitě i nadstandard, jde o zbytečně uhlazený a konzervativní produkt.

This Must Be the Place

Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Umberto Contarello, Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Střih: Cristiano Travaglioli
Hudba: David Byrne, Will Oldham
Hrají: Sean Penn, Frances McDormand, Judd Hirsch, Eve Hewson, Tom Archdeacon, Shea Whigham, Harry Dean Stanton ad.
Itálie, Francie, Irsko, 2011, 1178 min
Česká premiéra: 19. dubna 2012 (Film Europe) 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru