Začátek století. Zapojení a vytržení

Příznivci současného českého vizuálního umění mají ještě několik dní na to, aby se vypravili do Plzně. Kurátorka Pavlína Morganová sestavila v prostorách Výstavní síně Masné krámy reprezentativní výběr, či chcete-li průřez, který zahrnuje jak tradičnější formy umění (malovaný obraz, sochu a fotografii), tak videoart, instalaci, performance či audiosituaci. To je jen hrubý výčet, který ve skutečnosti zahrnuje mnohem pestřejší škálu děl. Ona různorodost a pestrost znamená, že si své najde téměř každý, kdo je jen trochu otevřen vnímání současného umění, které využívá takových možností a přesahů, že označení postmoderní se jeví v daném kontextu jako nadbytečné.

Morganová vybrala pro výstavu díla těch osobností, která rozšiřují médium, provokují k diskuzi a svou přítomností na scéně posunují diskurz současného umění.1 Zařazení pouze tří současných malířů vysvětluje tím, že jejich díla byla nedávno prezentována na rozsáhlé výstavě v brněnské Galerii Vaňkovka, a proto se rozhodla dát přednost ostatním médiím. Vystavená díla reprezentují nejmladší generaci umělců, kteří spoluvytvářejí a určují směřování současné umělecké scény. Ve výběru se generačně vymykají čtyři osobnosti: Jiří Kovanda (*1953), Jiří Surůvka (*1961), Milena Dopitová (*1963) a Markéta Othová (*1968), nicméně jejich zařazení je legitimní, protože svou tvorbou doplňují o něco mladší spřízněné kolegy, kteří již také patří mezi osobnosti uznávané v ČR a čím dál častěji i v zahraničí. Výčet umělců zařazených do výběru je rozsáhlý, obsahuje řadu nositelů Ceny Jindřicha Chalupeckého a reprezentantů ČR na bienále v Benátkách. Bylo by tedy jednodušší jmenovat ty, jejichž díla zde nespatříte. Pokud si chcete skutečně pořádně prohlédnout 65 objektů nejrůznější povahy a k tomu zhlédnout 4 hodiny videí, máte zajištěný program na celý den – vřele doporučuji. Pokud se do Plzně nevypravíte, prohlédněte si alespoň fotogalerii z výstavy pod článkem. Doporučení zaslouží česko-anglická publikace vážící se k výstavě, která představuje podrobně díla i autory, stejně jako jejich myšlenky a směřování.

Nápaditost i angažovanost, snaha upozorňovat na různé aspekty našeho života, rozličné způsoby vytržení příjemce díla z pasivity – i tak lze pojmenovat to, co nám předkládá rozmanitý výběr, v němž najdeme také díla finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2006, předčasně zesnulého Jana Jakuba Kotíka (1972-2007). A to jak jeho bankomaty Peníze promlouvají (2002), tak i šicí stroj, žehličku a troubu (vše 2000) ze série Úspory měřítek, k jejichž výrobě Kotík použil části modelů letadel a tanků. Objekty tak promlouvají o svém původu ve vojenském průmyslu, který jako první čerpá z technologií, které jsou později využívány v domácnosti. K zamyšlení vede i poutavý obraz složený z toastových chlebů, na kterých je vypálen obraz motoru vojenského letadla. Kotíkova kritika militantní politiky vychází z důkladně poznaných reálií USA, kde se narodil a žil. S prostorem pozoruhodně pracoval vítěz Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2004, konceptuální umělec Ján Mančuška (1972-2011), jehož tvorba je zastoupena černou textilní stuhou s potiskem While I Walked… (2003) a skutečně poetickou 2D židlí přilepenou ke zdi, vrhající díky nasvícení stín – Inner Shadow (2005).

Vedle děl osobností, jakými jsou Krištof Kintera a Zbyněk Baladrán, je zastoupen také Dominik Lang, účastník Bienále 2011, jenž své výstavní místo jakoby propůjčuje obrazům, které si ze sbírek Západočeské galerie vybralo všech jejích 31 zaměstnanců. Jsou postupně vystavovány a divák tak má možnost spatřit nejen díla, která kvůli neexistenci nové budovy Západočeské galerie leží v archivu, ale také prohlédnout si vkus konkrétního zaměstnance (např. 10. 7. byl vystaven Námořník [1949] Karla Černého, kterého si vybral pracovník dispečinku). Zároveň jde o zapojení trochu ve stylu Kateřiny Šedé. Ta vybídnutím k aktivitě, která by se jinak neodehrála (např. vzájemné přelézání plotů sousedy), spouští řetězec dalších akcí, které už nejsou pro recipienta (návštěvníka galerie) na první pohled patrné, ale jsou v důsledku důležitější než dílo samo. Kateřina Šedá je zastoupena videodokumentací „společenské hry“ Nic tam není. Při této akci se snažila přimět obyvatele vesnice, aby dodrželi předepsaný režim dne a dělali věci společně. V programu videokina je zastoupena trojicí videí z rozsáhlého projektu Výchova dítěte.

Dokumentace e-mailové komunikace Tomáše Svobody, který nabízí svůj domov jako potenciální místo pro reklamní využití tvoří vtipný příběh, který dovádí k absurditě právě reakce oslovených firem, které zmíněný nápad nezavrhují. Naopak – většině připadá zajímavý či alespoň vtipný a za originalitu je tvůrce po zásluze odměněn. Jiným směrem se vydali Rafani, kteří vstoupili do KSČM a místo rozsáhlé dokumentace a natočených videí vystavili pouze stranické legitimace, naaranžované jako vysoce estetický objekt.

Vedle aktivní participace, které řada objektů vyžaduje, nabízí výstava také díla, která recipienta naopak z prostoru galerie vytrhnou nebo jí dají nový rozměr. To se týká zejména audioinstalace Tomáše Vaňka, která využívá prostorových možností zvuku a uchopuje tak prostory galerie. Vaňkův Particip č. 22 je interpretací Ladových šablon, ve kterých autor spatřil erotický podtext. Jejich zajímavost zvyšuje médii vytvořená kauza, ve které se řešila otázka autorských práv a znevažování díla českého klasika. Dalším Participem (č. 39) je A4 papír s textem bez odstavců, na kterém jsou za sebou v jedné větě (či v jednom souvětí) popsány situace, které každodenně zažíváme a dobře známe: (…) Přepínání televizních programů je samostatná disciplína. (…) Při telefonování si kreslím obrázky. (…) Horoskopům nevěřím, ale čtu je. (…) Zapojte se a pošlete Tomáši Vaňkovi váš popis situace.

Dokážete si zapamatovat pět rozdílů na pěti fotografiích, které byly vyfoceny v roce 2004 a 2005? Dvě série fotografií Aleny Kotzmannové Cyclone, umístěné ve stejné místnosti, jen každá na druhém konci, záměrně znesnadní tuto hru, při které si můžete pocvičit paměť. Tomáš Svoboda zas pracuje ve svém díle Síla kontextu s kódem, který je závislý na tom, jaký rok (historickou událost) si se slovy žena – pes – dítě – voják – vlak asociujeme. Nikoho asi už dnes nepřekvapí, že současní umělci stále více a výrazněji pracují s možnostmi videa, které je schopno zachytit jejich akce. Barbora Klímová během svého projektu Replaced zopakovala akce pěti performerů, které se odehrály v 70. letech a na začátku 80. let Praze, Olomouci a Krakově. Zde mj. dochází k setkání generací, protože jedním z performerů je již zmíněný Jiří Kovanda. Autorku zajímala proměna dnešního vnímání akcí a motivace performerů, se kterými vedla rozhovory, které stejně jako své performance zaznamenala na video, zatímco původní performance můžeme vidět na fotografiích. Návštěvníci si mohou vzít a přečíst e-mailový rozhovor, který Klímová vedla s olomouckým umělcem Vladimírem Havlíkem, který se od roku 1978 zaměřuje na akční tvorbu, jeho happening Pokusná květina znovurealizovala právě v rámci projektu Replaced a Havlíkovy tři 8mm filmy ze soukromého archivu převedené na DVD, jsou v galerii k vidění na TV obrazovce.

Vedle několika zmíněných videoinstalací je nedílnou součástí Začátku století videokino, v němž ve dvou čtyřhodinových blocích běží celodenní program z videoarchivu Vědeckého výzkumného pracoviště AVU. Pavla Morganová vybrala podle svých slov taková díla, která jsou kratší, ukoukatelná a nevyžadují specifické podmínky pro projekci. Rozdělení do tří sekcí (Videoperformace, Možnosti média a Příběhy) je spíše pomocné, někteří umělci mají svá videa zastoupena ve více sekcích. Zhruba je představena tvorba asi dvacítky autorů a autorek ve 46 videích. Z oné starší generace je zastoupen Jiří Surůvka záznamem performace, Milena Dopitová zase přináší nezkresleně citlivé „malé“ okamžiky lidského života. Pozoruhodná je také tvorba Evy Jiřičky – ve videu Oči jako diamanty tři staré dámy racionálně a z estetického hlediska hodnotí pražskou galerii Meetfactory, přičemž zazní také věta: „Tohle přece není žádná galerie, to je hrůza.“ Ve videu 360° Jiřičce nejde ani tak o to, jestli a kdy se najatý autobus na úzké silnici otočí, sledujeme spíš devastaci květin na malém plácku a jeho proměnu v rozježděné bahno – a zejména následnou reakci lidí vystupujících z autobusu. Další z autorek, Sláva Sobotovičová, se věnuje jakýmsi zpívaným performancím, do kterých zapojuje i svou rodinu a pracuje s prvkem trapnosti. Ve výběru jsou zastoupeni také Rafani, kteří záměrně eliminovali psaný text a prezentovali bez něj také svou veškerou tvorbu včetně videí. S  queer estetikou výrazně pracuje Mark Ther, o němž jsme psali více zde. Videotvorba se stává stále výraznějším prostředkem vyjádření Michala Pěchoučka, který se jinak pohybuje zcela suverénně v rozmanitých uměleckých oblastech (mj. i divadelní režie) a na výstavě je prezentován dílem ze série obrazů Time for Bed originálně spojujících textil na plátně a akryl. Na videu Sběratel natočil Zbyněk Baladrán autora Pěchoučka, jak přes sebe skládá obrazy a referuje tak k filmovému médiu. S médiem filmu pracuje také Jiří Černický, konkrétně s tzv. „defektními filmy“. Ze série ABS je představeno video Loading… reflektující načítání videa jako každodenní fenomén.

Videokino je nedílnou a co do prostoru výraznou součástí výstavy – je umístěna v jejím samotném centru naproti vchodu. Velké plátno, zatemnění ze tří stran a řady židliček navozují diváckou situaci podobnou kinu. I přesto je videokino trochu upozaděno. Výstavu jsem navštívila dvakrát (nepočítám-li komentovanou prohlídku) a nevšimla jsem si, že by návštěvníci galerie videokinu věnovali pozornost, kterou si dle mého názoru zasluhuje. Zčásti stále jako by přetrvával určitý pietní či zakonzervovaný charakter galerie, kterému je mj. uzpůsobena také hlasitost. Tento charakter je však rozbíjen například probíjející taškou (pokud je zrovna zapojena do elektřiny) Už to začíná Krištofa Kintery či zvukem pumpování nafukovacích činek (Vzhůru!) Pavly Scerankové – tuto fyzickou akci jsem si ozkoušela, sám akt pumpování byl stejně potěšující jako proměna vzhledu díla, které vydrželo nafouknuté ještě dlouho.

Nadneseně řečeno – do prostor Masných krámů, které budou od 19. října hostit díla českých autorů spojených s futurismem, zavítal svěží vítr. Pestrá tvorba současných umělců podle některých ohlasů v návštěvní knize nepotěšila všechny (i když mě množství kladných vzkazů příjemně překvapilo), což ostatně ani nebylo možné čekat. Rozhodně si výstavu užili a užijí ti návštěvníci, kteří jsou ochotní participovat na posunu vztahu autor-příjemce a dotvářet si významy díla, stejně tak se i bavit.

Foto © Veronika Zýková

Začátek století

České umění prvního desetiletí 21. století

Západočeská galerie v Plzni
Výstavní síň Masné krámy
3. května – 5. srpna 2012
Autorka a kurátorka výstavy: Pavlína Morganová
Kurátorka výstavy za ZČG: Marcela Štýbrová
Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán
Grafické řešení: Martin Odehnal
Instalace výstavy: Jan Jirka, Petr Kutek, Jaroslav Pašek, firma VETAMBER
Vstupné: 60 Kč (studenti a důchodci: 30 Kč)

Odkazy:
Západočeská galerie – Začátek století
Publikace Začátek století / The Beginning of the Century
Artyčok TV
Artlist
Mediabaze