Workoholická honba za přízrakem

RECENZE: 30 minut po půlnoci (režie: Kathryn Bigelow, 2012) – DANIEL VONDRA –

Není velkým překvapením, že v době uvedení do americké distribuce během prosince loňského roku vzbudil snímek 30 minut po půlnoci režisérky Kathryn Bigelow a scenáristy Marka Boala značnou vlnu kontroverze. Tým stojící za kriticky úspěšným filmem Smrt čeká všude (The Hurt Locker, 2008) zpracovává desetileté pátrání po teroristovi Usámu Bin Ládinovi, který byl podle oficiálních informací zabit dne 2. května 2011 v pakistánském Abbottábádu. Bouřlivé reakce se týkaly především problematiky mučení zajatců kvůli získání důležitých informací, vedoucích nakonec k samotnému Bin Ládinovu dopadení. Trojice amerických senátorů z výboru pro zpravodajské služby (Senate Intelligence Committee) zaslala šéfovi distribuční společnosti Sony Pictures Michaelu Lyntonovi dopis, v němž označila důležitost role mučení při likvidaci Bin Ládina za „hrubě nepřesnou“.1 Zastupující ředitel CIA Michael J. Morell taktéž zpochybnil využití „zvýšených vyšetřovacích technik“ (jak mučení eufemisticky pojmenovává) při teroristově dopadení. Podle něj takovéto zobrazení ve filmu zanechává v divácích „mylný dojem“.2 Už samotné zpracování uvedených událostí do podoby hraného filmu vyvolalo diskuze, zda lze téma uchopit takovým způsobem, který by danou problematiku vylíčil přehledně a s faktickou přesností bez zabřednutí do přílišné politizace. Při bližším pohledu se ukazuje, že tyto v médiích propírané skutečnosti zaujímají ve výsledném filmu minimální prostor, jenž je naopak věnován věcnému, procedurálnímu postupu  při stopování členů teroristických skupin, a například samotné mučení se značně problematizuje. Nicméně popořadě.

Hlavní hrdinkou je agentka Maya (Jessica Chastain), která svůj pracovní i osobní život zasvětila práci pro CIA a vyhledávání členů teroristické skupiny Al-Káida, jmenovitě jejího vůdce Usámy Bin Ládina. Při sérii výslechů se dostává na stopu Abu Ahmeda, muže, jenž má být hlavním kurýrem teroristické skupiny a který se osobně stýká se samotným vůdcem Al-Káidy. Po několikaletém marném pátrání se Maye během roku 2010 podaří Ahmeda identifikovat a vystopovat. Ten pak dovede agenty až k místu, kde se s největší pravděpodobností skrývá i samotný terorista. V květnu následujícího roku se k  úkrytu vydává americké ozbrojené komando, aby Bin Ládina zneškodnilo…

Nejdříve bych rád věnoval krátký odstavec již předestřené problematice mučení. Autoři jej ve filmu zobrazují bez vyhraněného kritického nebo souhlasného postoje. Jedná se o nutnost, součást práce, která navíc nevede k jasným výsledkům. Mučený je například schopen poskytnout částečné svědectví, jež se posléze ukáže jako nekompletní nebo zcela scestné. I klíčová informace vedoucí k odhalení Bin Ládinova kurýra není vyzrazena v mučící místnosti, ale naopak při běžném rozhovoru u jídla. Mučení a otázky kolem něj zaujímají v kontextu filmu podružné místo a bylo by zavádějící svádět veškerou debatu právě k tomuto tématu. Neamerická veřejnost pravděpodobně nebude zmíněný problém prožívat natolik jako ta v zámoří, což by paradoxně mohlo prospět hodnocení filmu nezatíženému vlnou hysterie a spekulací.

Nechci v násedujícím textu zabředávat do konspiračních teorií o pravdě či falešnosti předložených skutečností. Pochybnostmi je opředena když ne samotná Bin Ládinova existence, tak alespoň způsob a čas jeho smrti, nebo dokonce účast jeho samého na útocích 11. září. 30 minut po půlnoci zůstává po celou dobu snímkem názorově nemanipulujícím a vyhýbajícím se senzacechtivosti. Jediným pojítkem s reálným politickým světem Spojených států je několikavteřinový záběr na televizi, v níž americký prezident Barack Obama mluví o zákazu mučení vyslýchaných. Mnohem zajímavějším a důležitějším se ukazuje narativní i stylistický přístup zvolený pro danou látku.

Víceméně lineární děj s jasně danou premisou (najít a zneškodnit Bin Ládina) se zcela podřizuje osobnosti agentky Mayi, kdy je veškerá pozornost směřována k ústřednímu cíli. Hlavním a prakticky jediným vodítkem jsou výslechy lidí jakýmkoli způsobem napojených na teroristickou skupinu. V nekonečném toku svědectví vyslýchaných divák zcela závisí na ústřední postavě, neboť ta jako jediná dokáže propojit získané informace a přesvědčit o své pravdě všechny váhající kolegy. Dějová struktura se tak zakládá na získávání nerelevantních náznaků a vyvozování závěrů, jež mohou být díky diskutabilní metodě nepřesné či rovnou lživé. To má být jedním z cílů filmu – představit značné množství nekompletních či zavádějících údajů a spekulací během dlouhého časového úseku a ukázat náročnost vyextrahování důležitých faktů, jejichž správnost je navíc dále podrobena kritice ostatních. Orientaci diváka v čase a prostoru sice usnadňuje časté užití mezititulků udávajících místo i dobu konání děje, vlivem časových skoků a elips ale není možné logicky vyvozovat závěry z předložených údajů. Nejde o ochuzení divákova požitku, pouze o ukázání, jak namáhavému úkolu tehdejší členové tajných služeb čelili. Stejně jako hlavní roli ve vyšetřování hraje naprostá věcnost a chladná procedurální logika, odráží se tyto aspekty i v rovině stylu a narace. Veškeré linie nesouvisející přímo s pátráním jsou eliminovány, hudba rezignuje na výraznější melodické prvky, emocím značících slabost se postavy vyhýbají a akční scény během prvních dvou třetin trvání filmu až na jednu výjimku zcela chybí.

Struktura scénáře založeného na propojování jednotlivých vodítek je narušena ve druhé polovině filmu po nalezení úkrytu hledaného teroristy (v pátrání se nadále nepokračuje a zůstávají tak dvě otázky: „Skrývá se Bin Ládin skutečně na tomto místě? A pokud ano, jak do úkrytu proniknout a všechny přítomné zneškodnit?“). Na ni pak navazuje část třetí, a sice samotná razie týmu Navy SEALs, který má provést likvidační akci. I přes tyto rozdílné pasáže, v nichž se řeší odlišné otázky a cíle, zůstává zachována konzistence vyprávění. Základem první části je totiž nemožnost pokračovat v pátrání v důsledku čekání na další částečnou informaci. Druhá část je opět založena na zdánlivém „ne-ději“ – musí se čekat, dokud nadřízení nedají souhlas k útoku. Tato frustrace je dovršena ve třetí „čekací“ pasáži, kdy sice dochází k uskutečnění zmíněné mise, do té doby aktivní protagonistka Maya ale musí zůstat na základně bez možnosti misi přímo ovlivnit. Každá z částí zaujímá čím dál kratší a uzavřenější časový rámec, jsou také nezávisle na sobě vypointovány. Co je ovšem důležitější, ve vzájemném propojení dochází k ukázkové gradaci, když se jeden extrém na začátku (pátrání trvající přes osm let) přesune do druhého extrému na konci (závěrečná třetina trvá necelých dvanáct hodin filmového času). Postupné zhušťování vyprávění vytváří potřebné napětí, jež vyvrcholí v závěrečném přepadení Bin Ládinovy skrýše.

Akce samotná navazuje stylem svého provedení na předchozí minuty. Členové komanda uskutečňují secvičený útok s naprostou precizností a bez emocí téměř v reálném čase. Tento procedurální přístup umocněný absencí hudby či nemožností identifikovat jednotlivé členy komanda (během razie jim nevidíme do obličeje) směřuje pozornost na samotný postup než výsledek. Toto zreálnění záměrně oddaluje katarzi z úspěšného splnění cíle, zdar akce nevyvolává oslavný křik, nýbrž lehké vydechnutí a zamyšlení nad tím, že tímto činem protiteroristický boj zdaleka nekončí.

Bez spojujícího prvku v podobě až fanaticky přesvědčené představitelky hlavní role by i pečlivě vystavěná konstrukce hrozila rozpadnutím, naštěstí je herecké podání i příběhové ukotvení agentky Mayi natolik suverénní, že ani při své téměř strojově vykonávané práci neztratila lidský rozměr.  Čistě individualistický přístup hlavní hrdinky izolované od okolí navazuje na  postavu Williama Jamese (Jeremy Renner) z filmu Smrt čeká všude. Oba charaktery jsou vykořeněny z reálného života a náhradou se jim stává naprostá posedlost prací. Zatímco James bere svoji úlohu pyrotechnika jako neustálou dávku adrenalinu a bez války si nedokáže život představit, agentka Maya se soustředí na svůj jediný cíl nejdříve z profesionálního a poté i osobního hlediska. Závěrečné okamžiky 30 minut po půlnoci nabízí podobně nejednoznačný konec jako předchozí režisérčin počin, což považuji za vůbec nejzajímavější aspekt obou filmů. Nenacházíme jasně definovatelné zlo, Bin Ládin je nikdy neviděným duchem, pověstným „MacGuffinem“, na jehož povaze v podstatě nezáleží, a slouží jako katalyzátor dění, v tomto případě k představení dlouhé, únavné, mravenčí práce s nejistým výsledkem. Když ne jako přesná rekonstrukce faktů, 30 minut po půlnoci bez výhrad funguje jako tematizace nejistého boje s nepřítelem, v němž nerozhoduje sledování jasných stop, ale výdrž spolu s trpělivostí a přesvědčovacími schopnostmi.

Zero Dark Thirty

Režie: Kathryn Bigelow
Scénář: Mark Boal
Kamera: Greig Fraser
Střih: William Goldenberg a Dylan Tichenor
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Jessica Chastain (Maya), Jason Clarke (Dan), Kyle Chandler (Joseph Bradley), Jennifer Ehle (Jessica), Reda Kateb (Ammar), Mark Strong (George), James Gandolfini (ředitel CIA) a další
USA, 2012, 157 minut
Premiéra v ČR: 21. února 2012 (Bontonfilm)