David Lynch ve stylu giallo?

Spaghetti western se stal žánrem sám pro sebe. Italové ale kinematografii obohatili ještě o jeden typ filmů, giallo. Původně literární žánr mysteriózních detektivek se postupně rozšířil do filmu a vstřebal do sebe prvky italského hororu a posílil roli erotismu.  Vznikly filmy jako Zvuky temna Lucia Fulciho (ten je známější spíše jako režisér čistokrevných zombie hororů) nebo Suspiria či Tmavě červená Daria Argenta. Druhý jmenovaný patří ke stěžejním tvůrcům žánru. Ve svých výrazně výtvarně stylizovaných filmech, které místy inklinují spíše k psychedelickým vizím než ke klasicky pojatým narativům, diváky vtahuje do šílených světů svých postav, v nichž se sen stává realitou, realita snem a místy je jen velmi obtížné rozhodnout, co je pravda a co ne.

Pocty lze skládat různými způsoby – postmoderní doba neklade fantazii tvůrců žádné překážky v tom, jak chtějí své filmové vzory uctít. Hravý pastiš zřejmých odkazů, parodie či sofistikovaná hra s narážkami a zasazováním ikonických scén do nového kontextu (viz Quentin Tarantino ve svém posledním filmu Nespoutaný Django), možnosti jsou nekonečné. Dokonce lze natočit film, který je poctou až ve druhém plánu. Na první pohled v něm vidíme žánrového zástupce par excellence, na ten druhý sofistikovanou poctu, jež si s žánrovými charakteristikami pohrává skrytě, vyžaduje od diváka výraznější proniknutí do tematiky a stylových postupů žánru.

Takovým případem je i Berberian Sound Studio, film dle mého názoru pohříchu nedoceněný. Britský zvukový kouzelník Gilderoy (Toby Jones) je pozván do Itálie, aby pomáhal při postprodukci jakéhosi hororu. Proč si ho Italové vybrali, není jasné, nevíme ani nic o Gilderoyově životě před cestou. Jediný kontakt s vnějším světem, se světem mimo temné klaustrofobické prostory studia, představují dopisy od jeho matky. Od počátku je jasné, že se protagonista ocitl ve velmi nepřátelském prostředí. Jazyková bariéra, na odiv dávaná italská dobrosrdečnost (ale pouze vůči „vlastním lidem“) i obrovský otazník visící nad tím, jaký film tady vlastně vzniká – to jsou věci, které uzavřenému Gilderoyovi rozhodně nepřidávají na duševním klidu.

A propos – film! Z hororu Il Vortice Equestre vidíme jen do krvavě rudé stylizovanou titulkovou sekvenci. Zbytek filmu se odehrává tam někde mimo obraz, ve směru pohledů postav, a my můžeme vycházet pouze ze zvukové stopy. Ta je ale také nekompletní. Jen málokdy je nám například předložen souvislý dialog. Častěji jsou naše uši oblažovány různými formami jekotu, nelidským mručením či zvuky porcovaného masa, trhání vlasů či pálení kůže. Režisér a celý štáb se ohání historickou věrností, s kterou chtějí podat příběh, v němž hrají roli čarodějnice, démoni a děsivé opatství. Na Gilderoyovi se práce na filmu začíná projevovat. Ale je to skutečně jen důsledek práce, nebo si s sebou Gilderoy přivezl nějaké psychické trauma?

Hlavní postava se tak postupně proměňuje ve velice nespolehlivého průvodce. V druhé polovině filmu se – velmi v duchu postmoderny – k poctě italskému giallu připojuje i stoupající nemožnost orientovat se v předkládaných událostech. Co se před námi děje? Je Gilderoy psychicky nalomený? Nebo je to celé spiknutí? O čem je vlastně ten film? Nezahrává si režisér s nějakými tajemnými silami? Kde to vlastně jsme – je to realita, sen, film? Otázky, otázky, otázky a žádná uspokojivá odpověď na ně. Jako by to něco připomínalo, jako by to byl další, na první pohled ne úplně pravděpodobný popkulturní odkaz… David Lynch? Dost možná. Pocity, které Berberian Sound Studio vyvolává, se asi nejlépe dají přirovnat k tomu, co se v divákově mysli děje při sledování některých Lynchových filmů.

Berberian Sound Studio je sice – jak je to u mysteriózních filmů obvyklé – postavené na tajemství, toto tajemství však není nijak systematicky odhalováno. Divák ví o mnoho méně než Gilderoy. Vpadneme do jeho života, netušíce co bylo před jeho cestou do Itálie. Za čas jej zase opustíme a další osudy „zvukového mága“ zůstanou obestřeny rouchem záhad. Divák je tak nucen spřádat si své vlastní teorie, přičemž každá může být správná. Správné také mohou být všechny zároveň, probíhající najednou v paralelních světech. Významy možná přeplněný je i repetitivní záběr na červeně blikající nápis „Silenzio“. Ten tvoří jakýsi refrén spojující jednotlivé části filmu a zároveň by mohl být určitou vizuální metaforou ticha. Toho ticha, kterého se zvukovému inženýrovi nedostává.

Film také, jak již bylo naznačeno na začátku tohoto textu, brnká na cinefilní struny. Režisér Peter Strickland tak ovšem nečiní formou přímých odkazů, ale spíše jemných narážek. Ruce promítače v kožených rukavicích (v giallo filmech atribut vraha), dlouhé chodby, v kterých kamera sleduje pouze kráčející nohy postav, osudové ženy – na první pohled uhrančivé a asociující spíše čarodějnice.

Bylo by trestuhodné alespoň nezmínit zvukovou stopu – zvláště u filmu, který je na zvukovém kouzlení postavený. Zajímavě se tu pracuje s něčím, co by se dalo nazvat rozpojením zvuku a toho, s čím si daný zvuk spojujeme. S trochou nadsázky můžeme říct, že největší ztráty při vzniku filmu byly na zelenině. Scény – zvláště z počátku filmu – v nichž je s nebývalým zaujetím porcována zelenina přesně do rytmu udávaného neviděným filmem – mají nádech směšnosti. Ta ale postupně mizí, když se rostoucí hromady hnijící zeleniny stávají jediným možným vodítkem k určení ubíhajícího času.

Berberian Sound Studio osciluje mezi thrillerem, psychologickým filmem, hororem, cinefilním zákuskem a tato směs je v celku ještě zajímavým pohledem za oponu, „filmem o filmu“ na velkém plátně. Znalost italského filmu sedmdesátých let není nezbytnou podmínkou k plnému vychutnání temného, klaustrofobicky dusivého snímku, který předkládá více otázek, než na které lze uspokojivě odpovědět. Snímek je navíc řemeslně dobře zpracovaný, s citem pro detail, s úctou ke stylu a žánru – nejen tomu, do něhož se výsledné dílo řadí, ale i tomu, k němuž s láskou odkazuje. Toto vše Berberian Sound Studio naplňuje měrou více než vrchovatou a právě proto patří k nejzajímavějším filmům loňského roku.

Berberian Sound Studio

Režie a scénář: Peter Strickland
Kamera: Nicholas D. Knowland
Střih: Chris Dickens
Hudba: Broadcast
Hrají: Toby Jones, Tonia Sotiropoulou, Cosimo Fusco, Antonio Mancino, Lara Parminani
Velká Británie 2012, 92 min.