Plačte! Crying Freeman končí…

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 10. května 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Crying Freeman: Plačící drak 5 (Kazuo Koike, Rjóiči Ikegami) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Samozřejmě že nekončí pro mizivý zájem tuzemských čtenářů, nýbrž proto, že pátým dílem se osudy hrnčíře Jó Hinomury a zároveň šéfa organizace Sto osm draků Lung Tchaj Janga definitivně uzavírají. Po cliffhangeru na konci minulé části, kdy se Freeman (ano, jde pořád o jednoho a toho samého člověka známého pod různými jmény) postavil do arény, aby změřil síly s bojovníky K.O. (Kidnappers Organization), jsem očekával dlouhé akční finále. Místo toho Kazuo Koike tuto zápletku poměrně rychle a brutálně smete ze stolu a dál se věnuje řetězení nových (vychytralých) úkladů konkurenčních zločineckých skupin.

Přivádí tak na scénu další postavy profesionálních zabijáků, s nimiž musí Freeman svést boj na život a na smrt. Třeba takový Tateoko, minstrel podsvětí, který naštěstí neunavuje svými verši (nejspíš proto, že je zrovna umělecky z formy), ale vytasí na svého protivníka z podpatků dřeváků břity ostřejší než výroky našeho ministra financí. Pak je tu Ključe, eskymačka s dokonalými střeleckými schopnostmi a pozoruhodnou schopností vidět ve tmě. Dobrý je i Romanov, sovětský expert v sambo (sebeobrana beze zbraně, neplést si se sambou) a ukrajinský vzpěračský šampion. Jako obvykle, také tenhle hromotluk má hubu plnou keců, ale v ledové vodě mu brzo dojde dech. Takže nakonec nejnebezpečnější se ukáže být nenápadná bába Fuku, šéfující organizaci Město, která se rozhodne psychologicky zaútočit na frontě Freemanových vzpomínek: Kdo z nás nezatoužil vědět, jak vypadá a co dělá naše první láska ze základní školy? Já tedy ne, ale jistě jsou takoví. Že posléze zaútočí Fuku také plamenometem, dovedně ukrytým v obyčejném koštěti, to už zkušený čtenář jaksi očekává. A pak přijde moment, jaký tu ještě nebyl. Když se Freeman vrací, jeho poskoci přímo v letištním terminálu předvedou na uvítanou živý obraz draka, s nímž by jistě sklidili úspěch na všesokolském sletu. Až se zdá, že zatímco Freeman stále bojoval o svůj život a existenci Sto osmi draků, jeho lidé se věnovali secvičné.

Ale dosti legrace. Kdo propadl kouzlu alternativního světa, v němž o moc soupeří nejrůznější tajné zločinecké organizace a titulní hrdina roní slzy nad každým zlikvidovaným protivníkem, kde sex není jen vyjádřením intimního kontaktu, ale především strategickým prostředkem k získání dominance, toho poslední svazek mangy Plačící drak nemůže zklamat. A precizní černobílá kresba Rjóiči Ikegamiho tohle násilné a erotické vyprávění posunuje na vyšší úroveň. Zamyslíme-li se nad proklamovanou „morální problematičností“, ta netkví ani tak v oné mnohokrát zmiňované sexuální explicitnosti, jako spíš v tom, že zločinecká organizace Sto osm draků je vylíčena jako šťastná rodinka, která se jen musí bránit všem, kteří jí jdou po krku.

Ačkoli si dovolím předpokládat, že ostatní mangy vydávané v současnosti pod hlavičkou CREW (tedy Naruto, Death Note a Bleach) mají co do prodejnosti lepší odezvu než Crying Freeman, je dobře, že se vydavatelství podařilo Koikeho opus čtenářům zpřístupnit. Ať už jej bereme jako raritu, ukázku japonského smyslu pro vše úchylné nebo prostě jako špičkově odvedený comics (v němž vizuální stránka časem přebíjí poněkud stereotypní děj), na fandovské poličce má těch pět špalků svoje nezastupitelné místo.