Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » DVOJRECENZE: Velký Gatsby

DVOJRECENZE: Velký Gatsby

DVOJRECENZE: Velký Gatsby
DVOJRECENZE: Velký Gatsby (režie: Baz Luhrmann, 2013) – NIKOL ŠUSTROVÁ, TOMÁŠ VOVSÍK –

Velký Gatsby očima Baze Luhrmanna

  I. Fitzgeraldův Velký Gatsby

Francis Scott Fitzgerald je jedním z těch amerických spisovatelů, které v literární antologii nepřehlédnete. Autor, píší biografické medailonky, který si prošel rájem dvacátých let, kdy Amerika přetékala zelenými dolary, mrakodrapy začínaly propichovat nebe, alkohol tekl proudem a Chicago nabíralo obrysy mafiánského podsvětí. Autor, který si prošel peklem třicátých let, kdy se Amerika probudila z alkoholového poblouznění, kdy se velkolepé párty proměnily v jeden jediný den – v Černý čtvrtek – v temnou trhlinu požírající všechno a všechny, a lidé začali střízlivět do chladné reality velkého krachu světa, který celou jednu dekádu představoval blahobyt a nekončící zábavu. Ve čtyřiadvaceti letech Fitzgerald vydal svou prvotinu Na prahu ráje a ze dne na den se tak stal slavným a bohatým autorem, ikonou excesivní společnosti dvacátých let. Týden po vydání prvního románu konečně dobyl srdce krásky Zeldy Sayre, která ho napoprvé odmítla, a začal žít extravagantní a rozhazovačný život ve stylu Roaring Twenties. Jenomže s třicátými léty přišel velký krach v americkém světě a Fitzgeraldův život okopíroval křivku propadu s dokonalou přesností – peníze za romány a povídky nestačily k tomu, aby se Fitzgeraldovi dostali z dluhů, Fitzgerald propadl alkoholismu, Zelda se v roce 1930 psychicky zhroutila a zbytek života strávila v psychiatrické léčebně. Americký sen se rozplynul. Ještě předtím se ale Fitzgeraldovi v zoufalství nad dluhy pokusili vydat do Evropy – začít žít méně výstředně, probrat se z poblouznění dvacátých let. Evropa lákala na levnější, dostupnější životní styl, a tak se Fitzgeraldovi přemístili na kontinent, který už tou dobou obýval i Hemingway, Pound či Stein. A právě tady, na prahu společenského exilu, zašlé krásy amerického snu, dluhů a šrámů na duších těch, co začínali střízlivět, vznikl Velký Gatsby – příběh Nicka Carrawaye – příběh Francise Scotta Fitzgeralda a jeho známých.

Velký Gatsby se stal Fitzgeraldovým nejslavnějším románem, ve kterém vykrystalizoval jeho osobitý rukopis i narativní experiment. V roli vypravěče a diváka Nicka Carrawaye vytvořil Fitzgerald rámcovou vedlejší zápletku, narativní strukturu, která se okamžitě stala populární a imitovanou. Množství nápaditých popisů, opakování, metaforická přirovnání, propojení nízkého a vysokého jazyka – Fitzgeraldův sloh přivádí k životu oslnivý svět plný protikladů konzumní společnosti, ve kterém jedno slovo může mít několik odstínů a samotné věty se tak proměňují v mnohovýznamové jazykové konstrukce. A je to právě Fitzgeraldova typická mnohovýznamovost, fasetovaná struktura a provokativní kontrast, Carrawayův odpor a zároveň jeho okouzlení jednáním, sny a tajemstvími lidí kolem něj, co vytvořilo z Gatsbyho perlu literárního světa, a zároveň doslova nezfilmovatelný materiál, se kterým se od roku 1925 potýkalo hned několik filmařů – nutno podotknout, že nepříliš úspěšně. První dvě adaptace – němá verze z roku 1926 a noirová verze z roku 1949 – znechutily spisovatelovu jedinou dceru Scottie natolik, že se rozhodla stáhnout filmařská práva a zamezit dalším vyprázdněným adaptacím. Ačkoliv Scottie začátkem 70. let přemluvil producent studia Paramount Robert Evans a Coppola coby scenárista dostal zelenou pro svůj „Gatsby projekt“ s Robertem Redfordem a Miou Farrow v hlavních rolích (režíroval jej Jack Clayton), ani tentokrát se nepovedlo přenést na plátno kouzlo Fitzgeraldova rukopisu. Když nepočítáme televizní adaptaci z roku 2000, Velký Gatsby se roku 1974 zapsal na seznam neadaptovatelných románů a zůstal na něm až do letošního roku, kdy se kniha dostala do rukou Bazi Luhrmannovi.

II. Luhrmannův Velký Gatsby

Baz Luhrmann je popkulturním režisérem, autorem filmů Tanec v srdci (1992), Romeo a Julie (1996), Moulin Rouge (2001) a Austrálie (2008), a především autorem termínu „filmy červené opony“ (red curtain). Mottem jeho filmařského stylu je měnit, ohýbat, vyzývat, zpochybňovat a napadat hollywoodské konvence. Výsledkem jsou barevné opusy, které opouštějí tradiční narativní a filmařské struktury, zažitá a zkostnatělá hollywoodská žánrová pravidla, a přinášejí na plátno představení, které se obvykle odehrává jen na prknech divadla, za červenou divadelní oponou. Za použití prvků popkultury a videoklipových technik Luhrmann dohání filmovou postmodernu do extrémů, stírá rozdíly mezi nízkým a vysokým uměním, a zároveň přetváří světově proslulé mýty a příběhy v intenzivní kreativní koláže, které předpokládají určitou diváckou angažovanost. Stejně jako Fitzgeraldův text je i Luhrmannův filmový styl zdánlivě nenáročný, a přitom mnohovýznamový a vícevrstevný. Ve výsledku se tak ve Velkém Gatsbym schází dva jedinečné rukopisy – jeden filmový, druhý literární – aby společně vytvořily dech beroucí svět, který spolu s pop kulturními beaty, vrstvenou mizanscénou, zvukovou stopou a nafukovacími zebrami v bazénu zachycuje obojetnost svůdné jazzové epochy.

Fitzgeraldův Velký Gatsby vrhá čtenáře do života Nicka Carrawaye, privilegovaného Američana Buccleuchovské krve, který se v létě 1922 nastěhuje do domu v umírněnější newyorské čtvrti West Egg, aby mohl vyzkoušet své obchodní štěstí na Wall Street. Brzy zjistí, že jeho dům sousedí s milionářskou vilou tajemného pana Gatsbyho a že v milionářské čtvrti East Egg, která se rozprostírá za zálivem přímo naproti West Egg, bydlí jeho sestřenice Daisy se svým manželem Tomem. A jak říká sám Nick, příběh onoho léta začne právě toho večera, kdy se vydá na večeři k Daisy a Tomovi… Fitzgerald ve svém románu používá Nicka Carrawaye jako znechuceného a fascinovaného pozorovatele, jako zvětšovací narativní sklíčko, přes které se dostáváme nejen k příběhu Daisy, Toma a Gatsbyho, ale i k jeho vlastnímu životu a pocitům. Luhrmann Fitzgeraldovu inovaci zahazuje a vypomáhá si zdánlivě nadbytečnou hollywoodskou berličkou – rámcovým příběhem vypravěče. Nick Carraway se v Luhrmannově opusu stává Fitzgeraldovým alter egem – spisovatelem, který prochází jedním psychologickým sezením za druhým, aby ze sebe setřásl tíhu třicátých let. Co se na první pohled jeví jako zoufalé narativní gesto, snaha zacyklit a neúmyslně osekat a zploštit Carrawayův charakter, tak nakonec vyústí v krásnou poctu Fitzgeraldovi a jeho životnímu dílu. Proměna Carrawaye na spisovatelovo alter ego je v souladu s politikou Luhrmannova filmového stylu – Carrawayova zdánlivá mlčelivost a okrajovost totiž Luhrmannovi umožňuje přetvořit jeho charakter na zrcadlo diváckých pocitů, katalyzátor, skrze který zaangažuje diváka jako účastníka velkolepého mýtu, aniž by ho zatěžoval vedlejší zápletkou a rozděloval tak diváckou pozornost na menší a nefunkční částečky.

Snaha ukotvit hlavní filmový narativ v Carrawayově-Fitzgeraldově rámcovém příběhu ústí v chaotický, rázný a svým způsobem neklidný filmový úvod, který na diváka vrhá rozlámané hollywoodské konvence v takovém tempu a stylu, až konečně dojde k oné divácké zaangažovanosti – obraz vás pohltí, zvuky se vám budou přelévat přes hlavu ve vlnách. V krátkých záběrech dokumentárního, videoklipového a naprosto surreálného stylu Luhrmann prolíná zdánlivou realitu s nadsázkou a svou cestu sněhovou bouří končí záběry na pohádkový palác Gatsbyho – palác, za který by se nemusel stydět ani Walt Disney. Nick Carraway zatím ve flashbacích navštěvuje Daisy, Toma a Jordan – a vizuálně podmanivá báseň může začít.

Luhrmann je mistr v přepisování originálních textů – v jejich ohýbání, obarvování a zvýrazňování – v jejich přetváření v mýty. Bezmezná a detailní věrnost předloze tak v případě Gatsbyho uvolňuje cestu kreativnímu filmovému básnictví. Voiceover Nicka Carrawaye recituje z rukopisu, sluhové tancují nikdy nekončící tanec, a kamera se v přehnaně rychlém tempu z detailů tváří dostává k polocelkům a zpět. Videoklipová logika se překřižuje s nekonvenční barevnou a zvukovou stopou a vytváří svět, ve kterém je všechno surreálně snové, zveličené, a zároveň ostré a vyzývavé. První pořádná párty, na kterou se Nick Carraway dostane tak trochu proti své vůli, se topí v přeplněné drásavě červeno-růžové mizanscéně, zářivě žlutých a zelených šatech módy dvacátých let, jazzové hudbě, která se přelévá do popkulturní electro-clash scény s nápisy, polštářovou bitvou a záběry na saxofonistu na červeném požárním schodišti. Carrawayova recitace vtahuje diváka do barevného víru a zapouští kořeny absurdního, ale nádherného spektáklu. Nadsázka se promítá do všeho – do barev a mizanscény, do zvukové stopy, ale i do herectví, které je v souladu s mizanscénou a filmovým stylem často nadreálné, přehnaně fyzické a místy až komediální. Leonardo DiCaprio v roli Gatsbyho bez problémů přechází z komicky nervózních výrazů k přehnaně nadějným slovům a buržoazním „old sport“ označením, kterým tituluje všechny kolem sebe. Tobey Maguire roli Nicka Carrawaye, založenou převážně na výrazech tváře, zvládá s bravurou a Elizabeth Debicki v roli Jordan představuje Luhrmannovu typickou „over-the-top“ postavu – postavu s přehnaným hereckým projevem, která dokonale zapadá do surreálna Luhrmannova postmoderně filmového světa.

Kamera, herectví, zvuk i mizanscéna – všechno je v Luhrmannově Velkém Gatsbym přetvořeno do obrovského spektáklu plného promyšlených kompozic, barevných variací a kreativních kontrastů, které dohromady vytvářejí provokativní obraz. Díky své vrstevnosti však Velký Gatsby ani na jediný okamžik nespadne na úroveň prázdných hollywoodských skořápek, které se snaží oslnit za každou cenu. Luhrmannův spektákl je totiž po celou dobu „within“ i „without“ – je jako Gatsby a jeho milionářské sídlo a jako Fitzgerald a jeho fasetovaný román – plný a zároveň prázdný; rozčarovaný, a přitom fascinovaný; plný naděje, a přitom bezútěšný. Stejně jako parfém má jednotlivé vrstvy – základ, který zůstane, jakmile vrchní tóny odezní do ztracena – tak i Luhrmannův Velký Gatsby míchá komediální prvky, nadsázku, romanci a drama tak, aby v základu zůstalo to hlavní – Fitzgeraldův Gatsby, příběh o prázdnotě, naději, lásce, společenském postavení a minulosti.

Nikol Šustrová

 

Velký Gatsby udělal z klasiky vyumělkovaný cirkus plný laciného pozlátka

Román Velký Gatsby spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda je považován za jedno z největších literárních děl Ameriky 20. století. Základy, na kterých se dala vystavět filmová adaptace, tak splňovaly tu nejvyšší jakost. Jenže co se může zdát na první pohled výhodou, může být ve skutečnosti velmi ošemetné. Převedení věhlasného románu na filmové plátno zákonitě vyvolává velká očekávání. Vyrovná se film své předloze, nebo na sobě nechá ulpět jen odlesk její slávy?

Z očekávané filmové události roku se nakonec vyklubala jen kocovina po okázalém flámu. Místo vícerozměrného díla jsme dostali naservírován pouze vypiplaný videoklip zredukovaný především na příběh o tom, jak chlapec potkal dívku. Prvoplánový příběh jak vystřižený z červené knihovny však postrádá prozíravou reflexi ducha doby, jakou nabízí Fitzgeraldův originál. V důsledku toho je film spíš jen dějovou ilustrací knihy, než aby byl svérázným dílem.

Přechod od média knihy k filmu nedopadl příznivě ani v případě jednoho ze stěžejních prvků příběhu – vypravěče. Zatímco v knize je vypravěčem očitý svědek události, který k nám promlouvá v podobě textu, který čteme, ve filmu se vypravěč zhmotňuje do podoby jedné z hlavních postav na plátně, aniž by ale jakkoliv aktivně zasahoval do děje. Postava vypravěče je tak zbytečná a otravná. Co tedy rezonovalo v jiném filmu Baze Luhrmanna Moulin Rouge, kde byl vypravěč zároveň i jeden ze dvou hlavních aktérů, v Gatsbym nefunguje.

Postava vypravěče a jeho psychologie je navíc nelogicky nebo přinejmenším dost podivně vystavěná. Celý příběh je vlastně retrospekcí, která vzniká během zpracovávání vypravěčových vzpomínek na Gatsbyho do literární podoby. To se odvíjí v jakési zotavovně (o které není v knize ani zmínka) v rámci terapie po tom, co se vypravěč po Gatsbyho smrti zhroutí. Jenže proč by se měl hroutit? Vypravěč byl Gatsbymu víceméně lhostejný, ten ho pouze využíval jako prostředek k získání své životní lásky Daisy. Nešlo tedy o žádné vzájemné přátelství na život a na smrt, ale o fascinaci. Vypravěč je však Gatsbym ve filmu posedlý skoro až za hranice mužského přátelství. Oproti knize je navíc vypravěč téměř netečný k ženám. Zde je tedy značný prostor pro slash fiction1 mezi Gatsbym a vypravěčem – Nickem Carrawayem, až to skoro odvádí pozornost od centrální vztahové dvojice, kterou jsou Gatsby a Daisy.

Odhlédneme-li však od výstavby příběhu, hlavním trumfem Baze Luhrmanna a jeho ženy, designérky Catherine Martin, která na jeho filmech spolupracuje, by měla být spíše práce s obrazem a obecně výtvarná hra s prvky v záběru. Díky tomu dokázala tato manželská dvojce vytvořit v Moulin Rouge natolik geniální koktejl všemožného kýče, že celek působil impozantně a vkusně. U Gatsbyho to tak není. Luhrmann vykrádá sám sebe a všechno navíc dohání do extrémů, ať už jde o kulisy, počet lidí v komparsu, kompozici, nálety kamerou, digitální efekty, barevnost, kostýmy atd. Vše jako by souznělo s reklamní kampaní, kterou si díky filmu udělaly slavné společnosti prodávající módu a šperky. Stejně tak je Velký Gatsby do velké míry jen reklamou na filmařskou opulentnost. Je to další příklad častého jevu, kdy bohatá produkce otupuje obezřetnost tvůrce, který pak vytvoří přeplácané dílo, jen aby využil všechny nabízené možnosti.

Zatímco si tedy mohou čtenáři Fitzgeraldova románu ve své obrazotvornosti hrát s podmanivou představou Ameriky jazzového věku, Luhrmann ve svém filmu omračuje diváky svým přeexponovaným cirkusem, který je ještě k tomu ozvučen moderním popem od balady Lany Del Rey po rapování JAY Z. Ano, je pravda, že aktualizace správně vybranou současnou hudbou v mnoha filmech funguje2, ale výsledné použití hudebního mixu v Gatsbym jen umocňuje jeho fraškovitost, fádnost a prvoplánovost. Nadčasovost románu je navíc vystřídána trendy pomíjivostí.

Páté filmové ztvárnění Velkého Gatsbyho je po velkých očekáváních a po promarněném potenciálu námětu zklamáním. Nejpozitivnějším přínosem je tak nakonec možná to, že se v souvislosti s filmem zvedl prodej Fitzgeraldova románu. Ono je totiž možná opravdu lepší zůstat u knihy, pustit si k jejímu čtení potichu jazz a zapálit si doutník. Z přebalů nových vydání na vás už ale bude shlížet Gatsby v podání Leonarda DiCapria. Ten fitzgeraldovský je snad ale stále ještě přítomen na stránkách románu.

Tomáš Vovsík

The Great Gatsby

Režie: Baz Luhrmann
Scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce (podle stejnojmenné knihy Francise Scotta Fitzgeralda)
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Craig Armstrong
Střih: Jason Ballantine, Jonathan Redmond, Matt Villa
Hrají: Leonardo DiCaprio, Carey Mulligan, Tobey Maguire, Joel Edgerton, Isla Fisher, Jason Clarke, Elizabeth Debicki ad.
USA, 2013, 142 min.
Premiéra ČR: 16. 5. 2013 (Warner Bros.)

 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Fanouškovská fikce, která tvoří nebo zdůrazňuje přitažlivost mezi dvěma postavami. []
  2. Například když v Moulin Rouge v kabaretové scéně burácí rozvášněné publikum „Here we are now entertain us…“ ze skladby „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru