České století na Finále

FESTIVALY: 4. den Finále (24. 4.) – VERONIKA ZÝKOVÁ, foto: BARBORA SLEZÁKOVÁ –

V první z festivalových zpráv jsem se zmiňovala o hokeji. Teď pro vyváženost jedna historka pro všechny, kdo mají rádi fotbal: To si takhle vyjdete mimo zdi Měšťanské besedy, jdete kolem řeky, sluníčko vás spálí, ale to ještě nevíte, když tu najednou kolem vás projde trenér Pavel Vrba s několika svými svěřenci. No není to něco? Pro mě rozhodně mimofilmová událost dne. Když se celý den nacházíte v izolaci kinosálů, pak vás překvapí v noci na internetu informace, že Barcelona to projela s Bayernem Mnichov 0:4 a o den později Real Madrid s Borusií Dortmund 1:4. To mohlo být pokoukání… Ale Finále je neúprosné, nabízí dost zajímavých večerních projekcí, takže na sledování fotbalu čas není.

Ve středu byla pro mě zásadní diváckou událostí předpremiéra dvou částí chystaného Českého století, které představili režisér Robert Sedláček spolu se scenáristou cyklu Pavlem Kosatíkem. Ve vydýchaném tanečním sálu se dočkali všichni, kdo chtěli vidět Jiřího Vyorálka jako „Klému“ a další herecká esa, jako např. Davida Novotného (Rudolf Slánský) či Jaromíra Dulavu (Emil Zápotocký). Zlomové okamžiky roku 1948 – demisi ministrů, snování plánů pravice i levice, nátlak na Beneše atd. – mapuje část s názvem Všechnu moc lidu Stalinovi a zásadní události z let 1950–52 vedoucí k procesu se Slánským ztvárňuje Zabíjení soudruha. Druhý jmenovaný díl byl promítnut v pracovním sestřihu. Celý cyklus bude uveden v říjnu 2013 jak v ČT, tak v STV. Na spolupráci Sedláčka s Kosatíkem jsem se těšila už od chvíle, kdy o ní padla první zmínka před lety. Čekala jsem, že mi bude trvat déle přijmout zmíněné skvělé herce jako historické postavy. Ale brzy jsem byla vtažena do děje, i když se zejména v prvním z dílů takřka neustále mluvilo (mimochodem, jediná výtka patří nesrozumitelnosti některých replik) a filmové prostředky byly omezeny na pohyb kamery dynamicky se pohybující kolem stolu s rokujícími apod. Groteskní momenty Následující díl byl ještě lepší. Pomyslná šachová partie mezi Gottwaldem a Slánským, ve které ale figurky na šachovnici pevně ovládá Stalin, je prostě brilantní a mrazivá. O debatě, která následovala po projekci dílu Všechnu moc lidu Stalinovi, se rozepisovat nebudu, sestřih bude k dispozici po skončení festivalu na SoundCloudu. Jedna z historek ovšem zůstane pouze v paměti těch, kteří se onoho večera zúčastnili.

Ale zajímavých událostí středečního dne bylo přehršel, proto tenhle text ještě nabobtná: ráno se uskutečnila projekce dokumentu Dagmar Smržové Otázky pana Lásky o schizofrenikovi, třicátníkovi Jiřím Láskovi (http://www.jirilaska.cz), který se narodil schizofrenním rodičům. Sympatický protagonista a jeho humor (např. amatérská videa, která natáčí a umisťuje na youtube – ať už hudební videa nebo zvídavé otázky směřované na babičku a maminku) dokument táhnou. Tíživost zákeřné nemoci a nejistota budoucnosti ve filmu problesknou sice jen občas, ale o to silněji – např. když Jiří vidí stav svého otce a říká, že takhle dopadnout nechce. Otázky pana Lásky nejsou dokumentem, který je nezbytně nutné vidět v kině, televizní formát je v tomto případě také slušivý, proto doporučuji naladit si 9. května v 21:30 HBO. Jediná výtka směřuje k hudbě, která podle mě zbytečně podbarvuje emocionální momenty, což zde sice není zdaleka tak hrozné jako v Lásce v hrobě, ale přesto je to rušivý element.

Odpoledne proběhla tisková konference se členy mezinárodní poroty rozhodující o ocenění v kategorii hraných filmů a na projekce snímků DonT Stop a Ve stínu přijela delegace. Na Ester Krumbachovou jako na solitérku, která je podepsaná pod řadou projektů, ale řadu dalších ovlivnila a podepsána pod nimi není, vzpomínali Ladislav Smoček, Ivan Vyskočil a Jaromír Kallista. Po promítání vydařeného německého dokumentu Pan Wichmann z třetí řady (Herr Wichmann aus der dritten Reihe, 2012) producent snímku Andreas Leusink prozradil, že v prvním dokumentu (Herr Wichmann von der CDU, 2003) věnovaném poctivému zastupiteli je dotyčný komičtější, působí jako větší lúzr a diváci snímek navštívili v hojném počtu (15 tisíc lidí v kinech je na dokument slušné číslo) i přesto, že byl natočen původně jako televizní a v TV odvysílán. V následujícím dokumentu již působí jako profesionál, takže humoru ubylo. Leusink zmínil, že Wichmann netrval na odstranění ani jedné scény, i když třeba působil trapně. Producent také diváky vyvedl z omylu, že všechny Wichmannovy projekty, ve kterých se angažoval, dopadly podle jeho představ (vlak, který neotevíral ve stanici dveře kvůli bezpečnosti, cyklostezka a průplav omezené kvůli ochraně zvířat).

Finále se rychle a jistě posouvá do finiše. Abnormální délku tohoto příspěvku vykompenzuji čtvrtečním shrnutím, které slibuji zmáčknout do dvou odstavců.