O významném bijáku aneb Jak napsat dobrý scénář

TV – REFLEXE: Hořící keř (režie: Agnieszka Holland, 2013) – VĚRA ADINA ŠEFRANÁ –

Následující reflexe nechce rozšiřovat řady recenzí a analýz, ať už erudovaných či zcela povrchních. Těch již bylo napsáno dostatečné množství. Naopak v souvislosti se společenským fenoménem, jímž se minisérie Hořící keř počátkem roku bezkonkurenčně stala, si klade za cíl pozastavit se nad jednotlivými aspekty tohoto dosud nevídaného zájmu o umělecké dílo včetně shrnutí fáze, která této vlně předcházela. Nechť laskavý čtenář promine, že se povzneseme nad horizont filmového kritizování ve smyslu „ta to dobře hrála, tady by to chtělo sestříhat“, ale zaměříme svou pozornost na skutečnost, jak v souladu s titulkem lze nejen napsat dobrý scénář, ale rovněž co s námi diváky, potažmo občany, takový scénář ve výsledné filmové podobě udělá.

O navození atmosféry aneb O zvládnutí promo akce

Pokud by nějaký vnímavý cizinec znalý češtiny zavítal přímo do centra České republiky ke konci loňského roku, nabyl by zřejmě z reklamních ploch na bočních sklech zastávek pražské dopravy dojmu, že si místní obyvatelstvo připomíná nějakou zásadní událost spjatou nejspíš se sametovou revolucí. V podstatě by nebyl tak daleko od pravdy. Jak jinak si taky vysvětlit sugestivní plakáty v téměř pop artovém stylu s nápisem Věrný zůstanu. Fakt, že okolo postávající cestující tento plakát neupoutává, či že jim dokonce mladá mužská tvář vyslovující citát „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“ ani nic neříká, by našeho cizince neměl udivovat. Prostě by nad tím měl mávnout rukou a brát to jako jednu z dílčích tajemných zvláštností oné magické Prahy a spíše přemýšlet, kde a jak stráví blížící se silvestrovské oslavy.

Po nich s ustupující kocovinou a v mlžném mentálním oparu by si při novoroční procházce nemohl nevšimnout výměny reklamních ploch a především obřích billboardů pro změnu s ženskou tváří v kostýmku se zarputilým výrazem šikézní francouzské buldočice. „Aha, ony se vlastně blíží ty prezidentské volby, první přímé. Zřejmě nějaká kandidátka, vypadá dobře na čtyřicet, asi nějaká retuš…“, pomyslel by si nejspíše a zapadl do první otevřené hospůdky doplnit hladinku alkoholu v krvi. Při srkání plzně (cizinec je totiž fanda regionální gastronomie) by ještě tématu věnoval pozornost dumáním nad politickou orientací tzv. kandidátky, neboť rudě vyvedený nápis Hořící keř by v něm nejspíš asocioval nějakou liberálně levicově orientovanou stranu. Jelikož si náš cizinec usmyslel, že svůj pobyt prodlouží v Česku až do masopustního úterý, otrávený sledováním výsledků voleb při válení se v lepším hotelovém pokoji znuděně přepne na kabelovou televizi, kde teprve nyní mu s prvními titulky hlavního večerního programu dochází jeho omyl: „Tak ona to byla všechno jen reklama na nějakej místní biják… Se budu dívat, aspoň tam bude ta kočka z plakátů a ne ten starej kočkodan z Vysočiny, co ho je teď taky všude plno.“

Metafora s cizincem není tak náhodná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Většina z nás se rovněž probrala z lednové kocoviny a uvědomila si při sledování úvodního dílu minisérie z produkce HBO, že je jakýmsi cizincem; cizincem ve vztahu k vlastní zemi, cizincem ve smyslu vnímání historické paměti, cizincem ve svém osobním postoji k definici hrdinství a oběti. S posledním záběrem tak pro mnohé sledující nastal okamžik vyrovnat se po svém s nově nastolenou situací a obrazně řečeno prožít si svůj „Palachův týden“, minimálně do odvysílání dalšího dílu. Zřejmě nejtěžší to měli někteří volení zástupci v poslanecké sněmovně, jelikož byli v nevýhodě, že minisérie ve chvíli, kdy řešili „svůj Palachův týden“, dosud nebyla k dispozici pro odvysílání v zasedačce a museli se tak spolehnout jen na tištěnou promo stránku Hořícího keře v některém z dostupných časopisů, aby cizincům ve vlastních řadách osvětlili jejich posthistorický omyl, v němž setrvávají. Bez ohledu na emoce při sledování této interpelační frašky lze říct, že se jednalo z propagačního hlediska o vskutku zásadní mezník domácí reklamní historie.

O nalézání masíčka aneb Scenáristova volba

Vstupem Štěpána Hulíka na pole profesionální filmové scenáristiky se začal téměř před očima odvíjet do té doby nevídaný příběh úspěchu, na nějž zdejší scenáristé nejsou zvyklí. Hulík, tak jako většina jeho kolegů, se svým scénářem (shodou okolností povinným výstupem v rámci bakalářského studia v oboru scenáristiky a dramaturgie na FAMU), nejprve zaklepal na dveře České televize. A stejně tak jako většina jeho kolegů byl odmítnut. Posléze se svými spolužáky z filmové produkce (shodou okolností řešící stejný bakalářský výstup jako Hulík) oslovil místní pobočku HBO Europe. Ta – zřejmě nezatížená letitou kletbou Vladimíra Železného spílajícího svého času ve vlastním ředitelském pořadu dramaturgické a nejen této koncepci Kavčích Hor – rozpoznala potencionálně dobrou látku a na spolupráci kývla. Do tohoto okamžiku s trochou nadsázky byl Hulík aktérem realistického románu. Od navázání spolupráce s jednou světově nejvýznamnějších komerčních TV stanic se naopak stává hlavním mužským představitelem v pohádkovém příběhu. Nikoliv v roli prince, ale spíše chasníčka ze slovácké salaše, který odměnou za splnění nesplnitelného úkolu dodání původní chytré historické látky dostal od mocného pána možnost zvolit si režiséra svého díla, jakého chtěl. A na scénu proto přichází královna polské kinematografie, Agnieszka Holland, rovněž okouzlena scénářem řešícím téma, k němuž se ona sama chtěla již celá léta filmařsky vyjádřit. Hulíkovi se splnilo přání mít realizovaný scénář v duchu polského kina morálního neklidu.

V každé pohádce se hrdinovi dostane i materiální odměny. V našem případě poskytla HBO silné finanční zázemí, a tak například bylo tvůrcům umožněno postavit dobové Václavské náměstí a příběh mohl logicky začít podle Hulíkovy původní představy upálením Jana Palacha a ne až scénou odehrávající se v budově soudního paláce, kde by filmový koncipient Pavel oznamoval advokátce Burešové, čeho byl před chvíli u Národního muzea svědkem. V rozpočtu rovněž vybyla podstatná částka na velkorysý casting pod vedením Mirky Hyžíkové. Díky němu a režisérčině volbě řada českých herců dostala příležitost i v epizodních rolích dokázat, že nejsou jen seriálovými nádeníky vydělávajícími si v různých televizních produkcích na obživu, ale umí více než jeden dva výrazy, které dosud předváděli. Obdobně si produkce mohla dovolit vystihnout dobovou atmosféru i v těch nejmenších detailech, z nichž po právu největší uznání si zaslouží kostýmní návrhářka Katarína Hollá, která volbou kostýmů dotvořila a podtrhla charakter jednotlivých filmových postav. Velmi zjednodušeně řečeno, hercům se stačilo obléknout do kostýmu a mohli se o něj opřít stejně jako o hereckou techniku, víceméně osvojenou a vypilovanou. V podobném duchu by se dalo pokračovat i dále a vyzdvihovat dílčí plusy, které v konečném výsledku přispěly k ojedinělosti a výjimečnosti minisérie v současné české filmové a televizní tvorbě.

Zpátky však ke scenáristově úloze onoho „nalézání masíčka“. Hulík psal scénář čtyři roky, posléze jej vždy konzultoval s přední dramaturgyní Marcelou Pittermanovou, přesto jej v rámci výrobní fáze čekalo ještě moře práce na scénáři s další dramaturgyní Ivou Klestilovou, kdy jej precizoval mnohdy přímo na place. Jak sám Hulík přiznal, s některými nápady přicházela i režisérka v průběhu natáčení a jeho úkolem po vzájemné diskuzi bylo tyto nápady okamžitě zapracovat. Ačkoli po opakovaném zhlédnutí minisérie je patrné, že místy ještě přetrvala vata ve vyprávění, je nutné ocenit s jakou lehkostí a přímočarostí Hulík vypráví svůj příběh. Na prvním místě je potřeba vyzdvihnout, že nepodlehl přetrvávajícím nešvarům a nepodcenil budoucího diváka a nepohlcuje jej záplavou vysvětlujících monologů nebo popisnými frázemi neustále upozorňujícími, v jaké době se příběh odehrává. Zkrátka jeho filmové postavy říkají jen to, co je nutné říci a nezatěžují divákovu pozornost pseudohistorickou přednáškou na téma „život v Československu rok po Pražském jaru“ a „nezadubčekovávají se“.

Obdivuhodným způsobem se rovněž vyrovnal s morální otázkou, která se nad Palachovým činem upálení vznáší jako Damoklův meč. Hulík nenechá své postavy sáhodlouze filozofovat, zdali tento čin byl správný či nikoli. Prostě celý problém vtěsná do několikavětného emočně vypjatého dialogu postav koncipienta Pavla a advokáta Charouze a sleduje své postavy dál, protože tady příběh nekončí. Každý divák ať si po zhlédnutí přemýšlí a vytvoří si názor sám. Podobně Hulík postupoval i u postavy Palachovy matky. Nenechá její představitelku hystericky kvílet. Ve třetím díle jí vloží do úst jedno rozvité souvětí, v němž matka v psychiatrické léčebně se až téměř pozastavuje nad skutečností, že jí syn před smrtí nenapsal ani řádku, zatímco jiným rozeslal dopisy vysvětlující chystaný plán.

Hulík taktéž upoutává tím, jakým způsobem pracuje s humorem, jelikož ten ani v tom nejdepresivnějším příběhu nesmí chybět, i kdyby jej tam mělo být méně než šafránu. Paradoxně nejvíce úsměvných záblesků nachystal Hulík divákům v třetím díle, ať už prostřednictvím postavičky českolipského podivína statisticky zaznamenávajícího případy utržených uší v letních měsících či trefným pojmenováním následků poskytnutí záznamu jako jediného důkazu v soudní při v případě staršího rozhlasového redaktora anebo hláškou novináře o plnění Fučíkova odznaku v momentě, kdy představuje advokátce Burešové zástupce domácího i zahraničního tisku před soudní síní. Vrchol těchto úlevných chvilek představuje ironie v projevu Burešové během výslechu poslance Nového.

Avšak z celé škály emocí se Hulíkovi nejlépe zacházelo s vyjádřením pocitu bezmoci hraničícího se zoufalstvím. Za všechny stačí připomenout sekvenci hodnou oscarového dramatu, a to tu, v níž se Palachová dozvídá o činu svého syna z novin spolucestujícího ve vlaku, zatímco starší syn Jiří se ji pokouší dostihnout nejprve u ní doma a posléze na nádraží v Neratovicích. Okamžik, kdy se Jiří v sanitce blíží k Všetatům a je zastaven na železničním přejezdu projíždějícími tanky na nákladních vagónech, zatímco jeho matka zavírá branku a brodí se blátem po nezpevněné cestě směrem k nádraží s pohledem upřeným na totožnou vlakovou soupravu, zasáhne i toho nejokoralejšího cynika.

Ve výčtu precizních scén by se dalo pokračovat, není to však naším hlavním záměrem. Podstatné je, že výše uvedené přispívá k objasnění, co vlastně nalézání masíčka znamená v praxi. Opět lze využít metafory a připodobnit scenáristicko-dramaturgickou práci k přípravě steaků: zatímco ve většině případů si host poručí, jak chce steak připravit,  v konečném výsledku buď dostane maso syrové, vhodné tak na pomletí pro tatarák, což už je jiná kategorie, anebo obdrží tak vysušenou flákotu, že je prostě nepoživatelná. Stejně se to má i s literární přípravou filmu: buď po zhlédnutí filmu je i poslednímu filmovému analfabetovi jasné, že scénář nutně potřeboval dramaturgický zásah, anebo si producent trhá vlasy, že ani ta devatenáctá verze scénáře a střihačské harakiri prostě nebylo to pravé ořechové. Jinými slovy: Hulík si maso umí nejen vybrat, ale za pomoci dalších odborníků jej zpracovat tak, že se jen rozplývá na jazyku.

O ulomeném podpatku aneb O společenské reakci

Pokud se jakémukoli uměleckému dílu dostane tak mimořádné publicity, je nabíledni, že bude ze strany recipientů kladen důraz na jeho kompletní zhodnocení včetně společenského přesahu. O to více, že se jedná o vylíčení historické události, o níž část dnešní české populace nic neví (nedělejme si iluze), část jí nevěnovala nikdy pozornost („Ježíš, vždyť to bylo tak dávno, koho to dnes zajímá.“) a zbývající část je prostě zvědavá, jak se filmaři s Palachem vypořádali. Někteří z poslední jmenované skupiny potencionálních recipientů již s časovým předstihem vyjadřovali mínění, že se bude nejspíš jednat o závažné drama, které by se mělo vysílat ve školách, aby i dnešní mládež měla ponětí o Palachovi a společenském dosahu jeho činu. V podstatě se shodli s těmi, kteří po premiéře spatřují v minisérii zdařilou ideologickou látku dnešní doby. A konečně poslední část očekávajících byla toho názoru, že tento film bude po obsahové stránce tak specificky českým, že jej nebude možné uvádět v zahraničí.

Jak známo ze syžetu Hořícího keře, tvůrci Hulík a Holland jejich přání, tipy a odhady zcela nenaplnili. Hulík, vědomý si úskalí životopisných příběhů, chytře si pro sebe nalezl téma Palacha v právním sporu, který vedla Palachova matka společně se synem Jiřím proti poslanci Vilému Novému. Objektem vyprávění není tak Jan Palach, ale advokátka Dagmar Burešová. To jejím prostřednictvím nahlížíme na měnící se společnost, postupně si uvědomující po prvním výročí srpnové okupace, kam se současné Československo ubírá. Ostatní postavy jen slouží k dokreslení tohoto mnohovrstevnatého koloritu, včetně Palachovy rodiny. Každá postava zastupuje na pomyslné šachovnici jeden rys, aspekt daného období. Jsou to jen zástupné figurky odosobnělého příběhu, příběhu řešící princip, nikoli jeden konkrétní lidský osud v konkrétních kulisách. Ten princip lze zcela zjednodušeně pojmenovat bojem za svobodu, a proto takový příběh bude sdělitelný i za hranicemi České republiky, jak už jsme konečně v posledních týdnech svědky díky chystaným premiérám ve střední a východní Evropě, ale snad i s televizní premiérou ve Spojených státech amerických. A proto se mýlili ti, kteří od minisérie očekávali výchovný vševysvětlující film s nádechem dokumentu faktu, i ti, kteří se domnívali, že „Palachovi“ za hranicemi nikdo neporozumí. Takovéto příběhy se odehrávají dnes a denně po celém světě. Mění se jen aktéři, myšlenky a historické kulisy. Princip však zůstává stejný.

O to smutněji pak vyznívají některé až nenávistné komentáře, jmenovitě na stránkách Československé filmové databáze, kde se někteří hodnotitelé vysmívají základům scenáristického řemesla, a to vyprávění příběhu pomocí dílčích detailů, které mají vnímavému divákovi dokreslit nejen obecnou atmosféru sdělovaného příběhu, ale vystihnout i vnitřní rozpoložení jednotlivých aktérů příběhu. Za všechny příklady uveďme scénu, v níž si soudkyně utíkající po schodech za advokátkou Burešovou zlomí podpatek. Nejedná se o nějakou vycpávku či jen samolibý detail, ale o citlivé vystižení osobního dilematu, které soudkyně musí řešit: z profesního hlediska ví, že to, co se po ní žádá ze strany jejího nadřízeného na příkaz stranického aparátu, je v rozporu se zákonem. Na druhou stranu si soudkyně uvědomuje, že pokud neuposlechne tohoto příkazu, její slibná kariéra se přinejmenším zadrhne přeložením do jiného regionu, kde se ona pracovně ani osobně nechce realizovat, a proto tento příkaz přijímá a dělá v rámci přípravy a v průběhu soudního sporu vše, co je v její kompetenci. Svůj osobní prospěch, který zaměňuje za profesní, nadřazuje obecnému etickému kodexu. Ale tváří v tvář profesnímu odhodlání své protivnice Burešové, která naopak osobní prospěch pomíjí a plní to, čemu se před lety zavázala při promočním aktu, soudkyně alespoň na okamžik rezignuje a poskytuje informaci důležitou pro doručení soudní obsílky. Ulomený podpatek v její dlani můžeme chápat jako metaforu materiálního zabezpečení, jemuž dává přednost, které stejně přijde jednoho dne nazmar, jelikož morálnímu dopadu svého rozhodnutí stejně nikdy neunikne. Z marného závodu před skutečnou spravedlností zbude přinejmenším ulomený podpatek, záhy však spojený s podlomeným zdravím a celkovou osobní zlomeností. A jestliže užití filmové metafory je někdo schopen zaměnit za propagandu, je to zkrátka jeho boj.

Pocit smutku však vystřídá pocit trapnosti při konfrontaci s polským přijetím minisérie. Ne, že by se českým divákům minisérie nelíbila, ba naopak jsme svědky až téměř orgastických výkřiků nad tím, jak je Hořící keř skvělým dílem. Trapnost pociťují zákonitě ti, kdo si přečtou o účasti polského prezidenta na varšavské premiéře, který minimálně byl zvědavý na nový umělecký počin své slavné krajanky, a následně si uvědomí, že na pražské premiéře se ani stávající, ani budoucí český prezident neobjevil. Proč taky, že… Ještě by je mohl komunistický tisk pranýřovat za účast a to by bylo to poslední, co by jim chybělo. Ovšem ne ten dnešní, ale ten, který bude vycházet za pár let, pokud budeme více a více řešit ulomené podpatky.

Hořící keř

Režie: Agnieszka Holland
Scénář: Štěpán Hulík
Kamera: Rafal Padarowski, Martin Štrba
Střih: Pavel Hrdlička
Hudba: Antoni Larazkiewicz
Hrají: Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský, Ivana Uhlířová, Jan Budař, Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Martin Huba, David Novotný, Alois Švehlík, Jiří Bábek, Miroslav Krobot a další

Česká republika, Polsko, 2013, HBO, 3 x 80 min.