Skutečnost je to, co si představíš

Andrzej Jakimowski patří mezi nejvýraznější současné polské filmaře. S každým filmem si dává na čas, ale přesto (nebo možná spíš právě proto) dosud své fanoušky výslednou kvalitou svých děl nezklamal. Když se Jakimowski po svém druhém celovečerním filmu Fígle (Sztuczki, 2007) na pět let odmlčel, aby pracoval na nejnovějším projektu Imagine, mohlo se zdát, že se tentokrát odkloní od komorního ladění předchozích dvou filmů. Tento koprodukční film s sebou nesl značná očekávání, protože se jednalo o zatím nejambicióznější Jakimowského snímek, poprvé natočený v angličtině, s relativně skromným rozpočtem kolem 2 milionů €, zároveň se dvěma výraznými hereckými osobnostmi v hlavních rolích. Jakimowski, který ve svých předchozích počinech výtečně pracoval především s neherci, tentokrát vsadil na Edwarda Hogga (Bunny a býk, Komik), Alexandru Marii Laru (Control, Předčítač) a mladého herce Melchiora Deroueta. Rychlý pohled na spolupracovníky Jakimowského ovšem prozradí, že je vše při starém: Adam Bajerski (kamera), Cezary Grzesiuk (střih), Tomasz Gassovski (hudba), Ewa Jakimowska (produkční design) a Ola Staszko (kostýmy). V Imagine se navíc objevuje Jakimowského dvorní herec Rafal Guzniczak, sice jen na chvíli, ale nepřehlédnete ho. A neherci, zejména nevidomé děti různých národností na klinice, mají opět ve filmu nezastupitelné místo.

Děj se odehrává na lisabonské klinice pro zrakově postižené, kam přichází protagonista Ian (Edward Hogg1), specialista na prostorovou orientaci, aby učil slepé děti a mladistvé vnímat prostor. Ian je sám slepý, nepoužívá hůl a jeho metody nejsou konvenční. Používá echolokaci: pomocí odrazu zvuku (např. luskáním prsty) dokáže určit umístění objektů. Jeho příchod a netradiční hodiny znamenají na klinice oživení stereotypu – jsou událostí, protože Ian zapojuje do světa postižených imaginaci. Díky ní dokáže z dobrovolné izolace vyvést také do té doby uzavřenou Evu. Zároveň se ale dostává do střetu s autoritami, zejména doktorem (Francis Frappat), který zpochybňuje věrohodnost a bezpečnost Ianových postupů.

Scény na dvorku, kdy Ian učí své žáky naslouchat konkrétním zvukům a vybízí je k přemýšlení, jsou nezapomenutelné. Jakimowski divákovi totiž ukazuje jen tolik, aby také mohl spolu s hrdiny hádat a představovat si, kdo může být nositelem zvuků. Ty jsou v Imagine velmi podstatné, protože dávají prostor představivosti. Většinu času je soustředění upřeno pouze na obrazy a zvuky, jen občas se ozve minimalisticky hravý hudební doprovod. Když se při jedné z hodin žáci pokouší nalít vodu do sklenice tak, aby nepřetekla, odehrává se před námi audiovizuální koncert, při kterém není k vidění zdánlivě nic neobvyklého, ale ve skutečnosti je to čirá krása.

Zmíněné scény ve škole a na dvorku se vyznačují poklidem a (zdánlivým) bezpečím. V momentě, kdy Ian spolu s Evou opustí bezpečí kliniky a kráčejí rušnou ulicí, vnímají parfémy lidí a okolní zvuky nebo přecházejí silnici, je těžké nenechat se strhnout tempem, které podporuje dynamická kamera: rozpálené město, přeplněné chodníky rychle kráčejících lidí a hustý provoz na silnici. Je těžké vybrat jeden z vrcholů filmu, ale silným momentem je celá scéna nočního výletu Iana a Serrana (Melchior Derouet) za pravdou… Nelze opomenout jednu z nezbytných esencí Jakimowského snímků: jemný humor je zde přítomen – třeba když žáci vychytrale testují, zda Ian skutečně při chůzi nepoužívá hůl.

Jakimowski má cit pro zajímavé hrdiny: v Zmrzuż oczi to byl správce statku (bývalý učitel), ve Fíglech dětský hrdina Stefek a jeho starší sestra Elka, zde dokonce můžeme mluvit o trojici hrdinů. Čím je každý z nich zajímavý? Odlišují se od davu svou schopností vidět něco navíc. Ian to umí a Evě i Serranovi dokáže své vidění předat. Je pozoruhodné, jakým způsobem dokáže Jakimowski vyprávět o zdánlivě obyčejných věcech kolem nás tak, že uhranou svou krásou. V předchozím snímku dovedl ukázat kouzlo zdánlivě ne tak fotogenického města Wałbrzych, tentokrát si však vybral prostředí Lisabonu, ze kterého vidíme jen opravdu nepatrné množství míst. Nejde o prohlídku města ve stylu evropských filmů Woodyho Allena, do Lisabonu se pravděpodobně nebudete chtít hned po skončení filmu vydat.  Důležité je zde opět to „něco navíc“, co pro mnoho lidí zůstává skryté – i když vidí, jsou vlastně slepí a uzavření, protože nevnímají svět kolem sebe. Sám Jakimowski podotkl: „Metody používané slepými lidmi k orientaci ve světě kolem nich jsem shledal poetickými a zároveň absolutně kinematografickými.“2

Imagine by si zasloužil zavítat do české distribuce, což je asi jen zbožné přání. Doufejme ale, že alespoň na některém z festivalů v ČR jej budou moct diváci spatřit. (Aktualizace: snímek byl uveden v rámci Polské sklizně na 39. LFŠ v Uherském Hradišti 29. 7. 2013.) Patří totiž k tomu nejzajímavějšímu, co polská kinematografie v tomto roce nabídla.3 Imagine není narativně nikterak složitý film, dalo by se říct, že je to ideální letní film pro každého, kdo je alespoň trochu otevřený a vnímavý. Pro jeho promyšlenou kompozici až do posledního záběru (a že Jakimowski umí své filmy zakončit!) i pro ony jednotlivé záběry, které samy o sobě nesou fotografickou kvalitu, stojí za to  – stejně jako předchozí Jakimowského počiny – vidět jej na plátně.

Imagine

Režie a scénář: Andrzej Jakimowski
Kamera: Adam Bajerski
Střih: Cezary Grzesiuk
Hudba: Tomasz Gassowski
Hrají: Edward Hogg, Alexandra Maria Lara, Melchior Derouet, Francis Frappat, David Atrakchi, João Lagarto a další
Polsko, Portugalsko, Francie, VB, 2012, 105 min.

 Zdroj fotografií: http://www.imaginethefilm.org/