Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Intenzivní hra na (ne)hrdiny

Intenzivní hra na (ne)hrdiny

Intenzivní hra na (ne)hrdiny
RECENZE: Kapitán Phillips (režie: Paul Greengrass, 2013) – JAROMÍR FRANTA – 

V roce 2006 začalo být téma fenoménu 11. září přitažlivé i pro režiséry fikčních filmů. Několik měsíců po sobě  vznikly snímky World Trade Center (r. Oliver Stone) a Let číslo 93 (United 93, r. Paul Greengrass). Zatímco Greengrass se pokoušel o co největší užití dokumentaristických postupů, a tudíž i o co nejobjektivnější zrekonstruování události, Stoneův World Trade Center byl pateticky subjektivizujícím a notně heroizujícím počinem. Oba dva filmy ztělesňovaly diametrálně odlišný přístup ke ztvárňování historické události. Proč ovšem zmiňovat dva filmy, které s Kapitánem Phillipsem tematicky nikterak nesouvisí?

Nehledě na to, že je Let číslo 93 v rámci Greengrassovy filmografie ke Kapitánu Phillipsovi nejblíže, jde také o to, že zobrazovaná událost – přepadávání obchodních lodí piráty – se stejně jako 11. září neobejde bez nutných ideologických či společensko-politických konotací. Samotná pirátská přepadení se tak stejně jako teroristické útoky obecně stávají jakousi nedílnou součástí soudobého zeitgeistu. Lze tak říci, že se Greengrass stává expertem na rekonstrukci fragmentů vlastních určitému dějinnému období. Tuto poetiku započal Krvavou nedělí (Bloody Sunday, 2002), kde rekonstruoval zásah britské armády proti severoirským demonstrantům1. Ve všech třech filmech jde o co nejnezaujatější a nejpřesnější zobrazení událostí. Už u Krvavé neděle tehdy nechyběl podstatný greengrassovský motiv, totiž vystavění dramatu na základě paralelismů. U Krvavé neděle jsou paralelně zobrazovány činy a jednání obou zúčastněných stran (protivníků). U Letu číslo 93 základní paralela ani tak netkví v konfliktu civilisté vs. teroristé, jako je spíše zakotvena v prostoru. Tu ztělesňuje rozdílná perspektiva vzhledem k útokům, když se ve stejné míře film věnuje středisku a uneseným cestujícím. Právě k Letu číslo 93 má nakonec Kapitán Phillips nejblíže: nejenže se jedná také o drama tematizující „člověka v mezní situaci“, ale zastává podobně strategické užití paralel.

phillips1

Je ovšem třeba dát Kapitána Phillipse do širšího kinematografického kontextu. Vrátíme-li k prvnímu odstavci o filmech tematizujících 11. září a o různých pohledech na tuto událost, lze říci, že i Kapitán Phillips má svůj vlastní komplement ve filmu Tobiase Lindholma Únos (Kapringen, 2012). Oproti výše zmíněným filmům ovšem zastává podobnou, ne-li stejnou perspektivu.  Ačkoliv Lindholmův snímek rekonstruuje v jádru stejnou událost (únos lodě piráty), odlišné je její zpracování, respektive přístup k látce. Přístup dánského Únosu spočívá předně v oddramatizování situace a soustředění se  na proces vyjednávání s únosci.  Jakkoliv je možno označit tento přístup  za striktně realistický (v rámci evropské produkce ničím nepřekapivý), problém Únosu tkví v tom, že látka samotná dramatické a intenzivní momenty vyžaduje.  Lindholmův film tyto atributy téměř vynechává a soustředí se víceméně na samotnou vyjednávací linii.

Greengrassovo ztvárnění se tak oproti Lindholmově počinu jeví jako komplexnější. Strategie podat  ucelenou zprávu o únosu lodi Maersk Alabama z roku 2009 se ukazuje už na začátku. Z tohoto pohledu je vůči filmu neméně důležitá první sekvence, kdy se Richard Phillips (Tom Hanks) vypravuje a spolu se svou manželkou (Catherine Keener) během jízdy mluví o budoucnosti svých dětí. Určitou důležitost, byť minoritní vůči linii pracovní (naprostou většinou času projekce je kapitánem na lodi), tak má i linie soukromá. Krátký náhled do rodinného soukromí plní funkci jedné strany téže mince, protože druhou stranu ztělesňují právě piráti. Sekvence, kdy je představen Musa (Barkhad Abdi) a jeho tři další kolegové, plní roli jakési významové paralely. Americký předměstský klid je nahrazen „nervózním“ somálským řevem, spěchem a stresem: piráti musí přepadnout loď a splnit tak požadavky svého „nadřízeného“. Stejný poměr věnování se prostoru ovládaného piráty a prostoru, jejž má pod palcem Phillips, dopomáhá k deheroizaci samotné Phillipsovy postavy a zároveň k relativizaci zla představovaného piráty.

Ohledně typologie postav „správné strany“ (posádka lodi), a tudíž i zmíněné deheroizace, jde ovšem dál Únos. Činí tak díky tomu, že „hlavní postavou“2 je kuchař (tedy řadový člen posádky), a ne „důležitější“ kapitán. Vycházíme-li totiž z představy, že nadřízený má větší zodpovědnost a je významnější, musí mít tudíž i větší vliv na události. Zatímco Phillips se snaží diskutovat a případně i Musovi odporovat, kuchař Mikkel, potažmo zbytek posádky, se snaží do jisté míry s piráty sžít. Únos je proto nepochybně mnohem civilnější, jakkoliv ovšem není rozdíl mezi oběma filmy v tomto ohledu natolik markantní, jak se dalo předpokládat.

phillips2

Považovat Phillipsovu odysseu za civilní vysloveně nejde. Pokud Únos postrádá dramatičnost, Greengrass nechává (stejně jako u tolikrát zmíněného Letu číslo 93) postupně film vygradovat a zintenzivňovat. Zatímco v Únosu vše směřuje k oboustranné dohodě, v Kapitánu Phillipsovi jde čistě o vítězství, ač je již od začátku zřejmé, kdo z onoho střetu vzejde jako vítěz.3 Zdánlivá divácká jistota o osudu všech zúčastněných je neustále narušována stále se častěji navracejícími napínavými okamžiky. Jinými slovy, chvíle naděje prostřídávají chvíle naprosté (Phillipsovy) bezmoci. Nemožnost uniknout podstatnou měrou podporuje nehrdinské vyznění filmu, což nakonec vyvrcholí ve scéně závěrečné, v níž Phillips podléhá posttraumatické stesové reakci.

Nutno dodat, že za hrdiny nejsou ani vojáci na druhé straně barikády. Greengrass jde v nastolené strategii tak daleko, že nepřikládá přílišnou (nad)hodnotu samotnému aktu záchrany.  Armáda je zde vyobrazena jako skupina rutinérů, konající svou každodenní práci. Jakkkoliv se nejedná o „workoholický“ film ve stylu 30 minut po půlnoci (r. Kathryn Bigelow, 2012), kde aktéry samotná práce stresuje, v případě Kapitána Phillipse je práce konána bezemočně, až strojově. V druhé polovině filmu tak platí jistá prostorová a zároveň osobnostní paralela. Zatímco scény v člunu jsou emočně vyhrocené, piráti jsou dezorganizovaní a nevypočitatelní a Phillips v podstatě bez své hodnosti, jednání armádních vrstev je precizně organizované. I to přispívá k výše zmíněnému neheroickému a nepatetickému vyznění – do detailu řízená (spolu)práce armádní struktury zcela převyšuje osobní motivace.

Captain Phillips

Režie: Paul Greengrass
Scénář: Billy Ray (na motivy knihy A Captain’s Duty: Somali Pirates, Navy SEALS, and Dangerous Days at Sea Richarda Phillipse a Stephana Taltyho)
Kamera: Barry Ackroyd
Střih: Christopher Rouse
Hudba: Henry Jackman
Hrají: Tom Hanks (Richard Phillips), Barkhad Abdi (Musa), Barkhad Abdirahman (Bilal), Faysal Ahmed (Najee), Mahat M. Ali (Elmi), Michael Chernus (Shane Murphy), Catherine Keener (Andrea Phillips), Max Martini (vyjednavač).
USA, 2013, 134 minut

Premiéra v ČR: 21. listopadu 2013 (Falcon)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Pokud vnímáme 11. září a pirátská přepadení jako součást nynějšího zeitgeistu, ve stejném poměru lze zařadit do zeitgeistu 70. let zmíněnou „krvavou neděli“ a např. činnost RAF nebo zavraždění olympioniků na olympiádě v Mnichově, taktéž v roce 1972. []
  2. Bráno z perspektivy přepadené lodi, hlavním narativním činitelem je spíše vyjednávací tým. []
  3. Aneb jak v jedné z mnoha vyhrocených chvil řekne Phillips: „Nemůžete vyhrát. Oni vás nenechají vyhrát.“ []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru