Osvěžující návrat k pohádkové klasice

RECENZE: Jack a obři (Bryan Singer, 2013) – JANA GLOCAROVÁ –

Přestože na první pohled zapadá film Jack a obři do současného cyklu moderních fantasy pohádek, způsob, jakým tak činí, je v mnoha ohledech osvěžující. Právě návrat ke kořenům pohádky a klasickým motivům z něj dělá velmi zábavnou a podnětnou podívanou.

Chápání filmové pohádky jako žánru bylo svého času specifické hlavně pro Československo, Východní Německo a Rumunsko. Tyto kinematografie využívaly při adaptaci pohádek novoromantickou tradici a zdůrazňovaly určité specifické prvky, což se projevovalo zejména ve výpravě a přístupu k příběhu. Ostatní (zejména západní) země s pohádkou jako žánrem nepracovaly, přestože samozřejmě i u nich můžeme nalézt celou řadu fantasy a dobrodružných filmů. Ty ale fungují trochu jinak a zaměřují se na jiné motivy. Jack a obři je ovšem výjimečný v tom, jak moc se přibližuje zmiňovanému východoevropskému chápání pohádky a jak obratně využívá konvence daného žánru. Děj se sice odehrává v Británii, ale celková stylizace je ovlivněna kontinentální Evropou. To se projevuje i v rovině kostýmů, ať už se jedná o hermelínový plášť, zlaté brnění nebo úbor generála s cvikrem, který jako kdyby vypadl z Rakouska-Uherska. Samozřejmě zde nemůžeme hledat historickou přesnost (čtrnácté století tak nikdy nevypadalo), je to spíše jasný odkaz k romantizujícímu pojetí pohádek, které je alespoň českému divákovi velmi blízké. V amerických hraných filmech se nic takového běžně neobjevuje, a to ani v těch, jež se k evropským pohádkám hlásí. Ona „evropskost“ vynikne o to více, že se děj odehrává v dávné Británii, ve filmu hrají britští herci a podkladem byly dvě britské pohádky.

Jack a obři není pouhé převyprávění známých textů. Prvky pohádkového žánru se mísí s elementy akčního filmu, hororu i romance. Pohádkové motivy ovšem převažují a jsou privilegovány i užitím zmíněné výpravy. Děj je založen na silně upravených příbězích Jack and the Beanstalk a Jack and the Giant Killer.  Na začátku filmu se setkáváme s malým Jackem, kterému tatínek farmář vypráví legendu o tom, kterak mniši vypěstovali kouzelné fazole, jejichž stonek je měl zavést k Bohu. Místo toho je však přivedl do země obrů, již využili šance sešplhat po stonku na Zem a pokusili se podmanit si království. Vše odvrátil statečný princ Erik. Tuto legendu paralelně líčí i královna své dceři Isabelle. Po deseti letech je Jackův otec mrtvý a Jack (Nicholas Hoult) farmaří s přísným strýcem. Princezna (Eleanor Tomlinsonová) už je také vychovávána pouze otcem, který jí navíc plánuje sňatek se slizkým Roderickem (Stanley Tucci). Shodou okolností se Jack a Isabelle setkávají a společně se přesvědčí, že na staré pohádce o kouzelných fazolích něco bylo.

Vyprávění samotné je ve filmu silně tematizováno – ukazuje se orální i psaná tradice, příběh se hraje i na divadle a nakonec ho hrdinové sami prožívají. V závěru se nabízí i ukázka toho, jak je vyprávění přepracováváno v čase a jak se podklad legend vytrácí. Všechny přidané prvky ovšem nemění samotný pohádkový žánr, naopak ho ještě více podporují (vztah princezna/chuďas, zdůraznění morální roviny aj.). Pokud se objevují výtky směřované k tomu, že na pohádku je snímek příliš násilný, tak se zřejmě zapomíná na to, že brutalita je nezbytnou součástí pohádek (upálení čarodějnice v Jeníčkovi a Mařence také není zrovna mírumilovný akt). Kombinace vzdáleného (ne však příliš) fikčního světa, naivity a stejně tak krutosti je základem pohádek a také základem Jacka a obrů. To už ovšem neplatí pro další filmy ze současného cyklu, které často zdůrazňují pouze jeden z těchto tří bodů na úkor ostatních.

Nové adaptace klasických pohádek se rozhodly opustit dětského diváka a naopak se zaměřit na publikum dospívající, kterému nabízí bombastickou trikovou podívanou. Klíčovou je zde snaha zaujmout mladého mužského i ženského diváka. Pro muže bývá atraktivní zdůrazňování akce, ženám se naopak nabízí hrdinky, které se z pasivních krásek proměňují v jednající aktérky (byť jejich sebeuvědomění je často iluzí a z feministického hlediska by příliš neobstály). To platí v podstatě pro všechny tyto filmy od Alenky v říši divů přes Sněhurku a lovce až po Jeníčka a Mařenku: Lovce čarodějnic. Jack a obři se od těchto projektů odlišuje nejen svou vizuální stránkou, ale i tím, že ženská postava opět míří směrem k naší představě tradiční pohádky – tedy princezna je hezká a sympatická, každopádně tím tak její role v příběhu končí – je to pouze trofej, kterou může Jack získat, pokud překlene všechny nástrahy. Tuto skutečnost nezmiňuji jako výtku, ale jako fakt, který jen potvrzuje to, jak silně je Jack a obři ukotven v pohádkové tradici a jak z ní žádným způsobem nevystupuje. Film je skutečně cílen na děti (přestože v Americe je přístupný až od třinácti let) a tomu je podřízen i jednoduchý, avšak velmi funkční humor. V nejlepších momentech dává dokonce vzpomenout spíše na Princeznu nevěstu než na ostatní současné pohádkové/fantasy filmy.

Bohužel nejvíce zklamaní budou ti, kteří jdou do kina s tím, že uvidí dílo režiséra Bryana Singera (Obvyklí podezřelí, X Men 1-2, Valkýra) a očekávají něco pokrokového a překračujícího hranice. Mým argumentem naopak je, že film je paradoxně progresivní tím, jak je tradiční a jak jde proti současným trendům. Právě návrat k minulosti a klasičnosti je zde kladným faktorem, který si zaslouží ocenit. Pátrání a pohybování se v autorské linii je v tomto případě zrádné. Pokud v něčem chceme Singera vidět, tak v tom, že Jack a obři je stejně jako jeho předchozí snímky velmi precizně odvyprávěný film.