Redakční loučení s přehlídkou Kino na Hranici: Od největší houby k disco polo

FESTIVALY: Kino na Hranici (5. 5.) – LUCIE KLEVAROVÁ, JAN JENDŘEJEK –

Sobotní den byl z pohledu naší divácké spokojenosti rozmanitý, protože nejsme kritici-škarohlídi, předkládáme ji čtenářům co do kvality ve vzestupném pořadí.

Vladimír Michálek je jednou ze stálic české režisérské špičky. Jeho filmy získaly mnoho ocenění a on sám je právem považován za vynikajícího ve vedení herců. Bohužel však Michálkův nejnovější snímek Posel zklamává prakticky v každém směru. V první řadě musíme zmínit, že film byl točen jako televizní a až po jeho celkovém dotočení se Česká televize se společností CineArt rozhodla ho uvést v kinech. V rychlosti, jedná se o příběh asi třicetiletého brněnského messengera, který je událostmi nucen konečně dospět a brát věci vážně. Nejde ovšem o komedii, ale drama, přičemž dramatických prvků je v něm pomálu. Základní chyba byla zřejmě již ve scénáři Marka Epsteina, který nutí diváka sledovat navýsost nesympatickou postavu Petra (Matěj Hádek) a všechny trable, které překonává, mu prakticky přeje, to vše ve vážném duchu. Jediným kladem filmu je kamera Martina Štrby, ovšem až na scény závodů na kolech v uličkách Brna. Střihově jsou tyto části tak nelogické, zmatené a nudné, že divák naprosto ztrácí zájem a chuť v cestě pokračovat. Střih Oliny Kaufmanové je celkově velmi podivný. Příkladem budiž paralelní montáž „užívání“ si vozíčkáře ve skateparku a Petra v lese na kole, která ničí jakékoliv emotivní vyznění scén. Pokud můžeme být tak smělí a radit našim čtenářům, tomuto filmu se raději obloukem vyhněte.

„Polsko, 60. léta. Podnikový výlet na houby. Ředitel vyhlašuje soutěž: kdo najde největší houbu, dostane prémie. Pro výletníky je však důležitější podlézání panu řediteli než hledání hub.“ Po přečtení předchozích řádek katalogové anotace k půlhodinové komedii Když se budí úsvit (Kiedy ranne wstają zorze, r: Mateusz Głowacki, 2012) jsme nabyli přesvědčení, že toto rozhodně musíme vidět. Film začíná poklidným venkovským výjevem: uprostřed zelenavých luk sedí na pařezu stařeček a se zaujetím předčítá opodál se pasoucí krávě. Idylu prudce naruší příjezd autobusu s hrdiny houbařského klání, kteří si zde dělají klasickou čurpauzu: dámy napravo, páni vlevo. Třeskutě zábavná a originální je ale bohužel jen úvodní sekvence filmu, který si vysoko nastavenou laťku nedokáže udržet až do konce a sklouzává ke klišé (finální hromadná pitka na paloučku).

Další bizarní téma zpracovává polský dokument Macieje Bochniaka Miliarda šťastlivců (Miliard szczęśliwych ludzi, 2011), věnuje se totiž snaze disco polo kapely Bayer Full proniknout na čínský trh. Disco polo je hudební žánr, který vznikl v Polsku devadesátých let kombinací diska a lidových písní  a který silně připomíná hudbu dunící promenádami italských letovisek v hlavní turistické sezóně. V Polsku se však jedná o poměrně populární záležitost, disco polo zní na poutích, vesnických zábavách, jarmarcích či svatbách. Jendou z nejoblíbenějších kapel je pak právě Bayer Full, existující od roku 1984, jejímž frontmanem je podnikatel Slawomir Swierzynski. Příběh filmu začíná smělým nápadem polského sinologa a novináře žijícího v Číně Christophera Darewicze. Ten v jednom čínském zapadlém hudebním krámku objeví album zmíněné kapely, vycítí obchodní příležitost a rozhodne se Bayer Full dostat na špici čínského hudebního průmyslu. Darewicz odjíždí do Polska přesvědčit kapelu, aby natočila best of album svých hitů v čínštině. Vydařený dokument Miliarda šťastlivců zachycuje nejen často úsměvný střet dvou diametrálně odlišných kultur, ale i dvou osobností, poněkud přízemního, leč úspěšného podnikatele Swierzynského a lehce nepraktického, leč dle vlastních slov renesančního člověka Darewicze. Film českým divákům doporučujeme, je příležitostí nahlédnout do netušených světů a vyzvědět humorné perličky.