Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Mezičas hledání Jiřího Weisse II: Na vlně crazy komedie

Mezičas hledání Jiřího Weisse II: Na vlně crazy komedie

Mezičas hledání Jiřího Weisse II: Na vlně crazy komedie

JIŘÍ WEISS – 100 LET: Mezičas hledání Jiřího Weisse (2/2)VĚRA ADINA ŠEFRANÁ –

Doba mezi lety 1945 a 1948 byla nádherná. Byla to nejen doba naděje pro Československo, ale pro všechny. Věřili jsme, že když jsme usekli hlavu nacistickému draku, vyroste z trosek nový svět. A z místa, odkud jsme se dívali, to skutečně vypadalo nadějně.1

Zestátněná filmová výroba se začala plně rozjíždět v únoru 1946 a souběžně s její obnovenou činností pokračovala na stránkách domácího tisku rozprava o ideovém směřování domácí kinematografie. Postupně se utvářel trend, že hlavní světovou kinematografií, kterou je vhodné následovat coby vzor, je právě sovětská. Stejný názor sdílel ústřední ředitel Československé filmové společnosti Lubomír Linhart, když v rámci cyklu přednášek o filmu pro komunistickou mládež určil za směrodatnou ruskou a ukrajinskou filmovou produkci. Oproti němu jeho oponent Vítězslav Nezval vypracoval krátký referát pro stranické potřeby, v němž vyjádřil, že skutečnými vzory pravého filmařského umění jsou nejen filmy sovětské, ale především i filmy francouzské. Tento názor sdělil taktéž Georgesi Sadoulovi v rozhovoru pro francouzský list L’écran.2

Stejně tak celý domácí tisk řešil jeden zásadní dramaturgický problém, a to otázku nedostatku kvalitní veselohry, která by ulevila diváckým nervům po letech nacistické okupace. Válečná témata naopak měla být filmována v pozdějších letech, nyní zněl požadavek, aby se divák především bavil.3 Ujasněn nebyl ani dramaturgický názor na to, jaká by vlastně měla být současná česká filmová veselohra; otázka dne zněla, zda se má veselohra utvářet specificky k vlastnímu tvaru a charakteru, anebo českým podmínkám přizpůsobit formu crazy komedie. Linhart a Karel Smrž zastávali názor typové svéráznosti, kdežto Nezval připustil osvobozující humor právě bláznivé komedie, pokud by ovšem vyjadřovala životní styl a názory tehdejší společnosti.4

Filmoví tvůrci započali s intenzivním hledáním veseloherních námětů v podstatě ihned po ustanovení výrobních skupin. O nápadu Martina Friče natočit svižnou hudební komedii „pro naši boogiwoogistickou mládež i všechny milovníky dobrého džezu“, na jehož námětu měl s Fričem spolupracovat Jiří Melichar, referoval v půli prosince 1945 deník Svobodné slovo v příhodně nazvaném článku Poctivé úsilí našich filmařů.5 K oddechovým látkám se řadila i připravovaná pohádka pro dospělé Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kterou nově připravoval pro již zestátněnou kinematografii režisér Miroslav Cikán.6 Na vlně bláznivých komedií se poměrně překvapivě rozhodl svézt i Otakar Vávra, který tou dobou dokončoval pro změnu historickou komedii Nezbedný bakalář. Vávra si vybral filmový námět Jarmily Svaté Petr zbláznil město7, avšak nakonec jej nerealizoval, a upřednostnil zfilmování románu Marie Pujmanové Předtucha (1947)8, rovněž poválečné dramaturgické dědictví režiséra Cikána, ovšem podle vlastního scénáře.9 Jako jediný z predikovaných filmařů nakonec natočil komedii Vladimír Slavínský, pro něhož byl snímek Právě začínáme (1946) vstupem do státní filmové výroby.

Není tedy divu, že i navrátilec Jiří Weiss, který válku doslova prožil na vlastní kůži coby válečný zpravodaj, zatoužil natočit bláznivou komedii, při jejímž sledování by se nervy filmového publika nejitřily připomínáním nedávno prožitých válečných hrůz. Zvolil si pro svůj debut v komediálním žánru scénář Vladimíra Tůmy Příběh ze Štičí ulice, respektive Fantom Štičí ulice, pojednávající úsměvnou formou o osudech jedné rozvětvené maloměšťácké rodiny, která se po svém vyrovnává s novou poválečnou situací a jíž vládne železnou rukou svérázná pětaosmdesátiletá babička.

Pozoruhodným faktem je, že Weiss, kromě již zmíněné komedie, kterou posléze přejmenoval na příhodnější název Babička čaruje, připravoval látku o československých letcích Hlídka I/5, a taktéž uvažoval o zfilmování románu Karla Čapka Obyčejný život, o jehož filmový přepis do podoby filmové povídky chtěl po obdržení opčních práv požádat spisovatele Norberta Frýda. Zároveň Weiss zvažoval taktéž možnost adaptovat povídku Boženy Němcové Divá Bára, jíž nakonec natočil o tři roky později Vladimír Čech (1949).10 Jak známo, ani jednu z těchto zamýšlených látek Weiss nerealizoval.

Podívejme se nyní blíže na osudy Weissova pokusu o crazy komedii. První dohledatelnou zmínku představuje lístek zaslaný vedoucím výrobní skupiny Zdeňkem Reimannem, v jehož skupině byl Weiss zaměstnán, z poloviny prosince 1945 čtveřici lektorů, jež ve stejné době posuzovali i Weissovu látku Hlídka I/5, a to Jaroslavu Žákovi, Zdeňku Jirotkovi, Vilému Wernerovi a Josefu Wenigovi s žádostí, aby vypracovali posudky na námět Vladimíra Tůmy stále pod názvem Příběh ze Štičí ulice. V lednu následujícího roku TůmaWeissem námět zpracovali do scénosledu a opět jej Reimann zaslal též skupině k posouzení, tentokrát již pod poutavějším názvem Fantom ze Štičí ulice. Že se jednalo o zajímavou a vtipnou látku, o tom svědčí nadšená reakce Jaroslava Žáka, jíž zaslal Reimannovi společně s posudkem ze svého léčebného pobytu v Janských Lázních a která stojí za ocitování: (…) Pro Babičku zvedám všech deset ruk, to je vono, to potřebujeme, to je avantgarda a vůbec film filmovej. Nebojte se toho, bude to bouračka. Proti partyzánům a vyhozeným mostům babička na koštěti, juj, to bude sranda. Esteti se pohoršej, měšťanstvo se poleká, přijdou protesty, že zesměšňujeme staré ženy a matky, Zemínová vo tom bude mluvit v parlamentě, to zas budou jednou recese. Proto Vás žádám zdvořile a obřadně: Nedejte zahynouti babičce ni plivníkovi.“11

Na konci ledna Weiss na Reimannovu písemnou výzvu specifikoval, jak hodlá postupovat během dalších literárních úprav scénáře a přípravných prací. Weiss proto Reimannovi v obsáhlém dopise svěřil, že by rád na scénáři spolupracoval pokud možno s co největším počtem lidí. Vyjádřil přání, aby Vladimír Tůma, který měl do konce měsíce odevzdat první črtu scénáře, směl i nadále pracovat na scénáři společně s Jaroslavem Žákem: „Ač oficielně žádám Žáka pouze na dialog, mám za to, že by měl býti povolán do Prahy ihned, dokud povídka je ve stadiu stavby. (Povídkou rozumím příběh).“12 Jako dalšího spolupracovníka označil Weiss redaktora Františka Němce, známého soudničkáře, od jehož účasti si sliboval věrné vykreslení a vypracování obrazů odehrávajících se v policejním a šmelinářském prostředí. S Němcem se Weiss již domluvil a předal mu treatment: „Vzhledem k tomu, že ještě nikdy na filmu nepracoval myslím, že by byl ochoten pracovat na celém filmu (mimo sobě vymezený úkol, za nějž výslovně bude honorován) za 10.000,-.“13

Weiss měl rád nad věcmi kontrolu a stejně tak i po ekonomické stránce uvažoval v intencích, které nejlépe vystihuje lidové rčení „za málo peněz hodně muziky“, o čemž opět svědčí i skutečnost, že žádal Reimanna, aby nezávisle na zmíněné trojici poptávaných autorů zadal nové vypracování filmové povídky dramatiku a spisovateli Erichu Saudkovi, neboť podle Weissova mínění „Saudek má literární kvalitu, které ostatní spolupracovníci postrádají. Prozatím jsem s ním nemluvil a nevím, zdali by byl ochoten práci přijmout. Navrhuji, aby mu byl nabídnut honorář 7.500,- a aby jeho přínos byl motivován jako literární poradce.“ Za poradce chtěl Weiss v rozpočtu z důvodu co nejnižších nákladů označit i již zmíněného redaktora Němce a coby technického poradce chtěl především k dramaturgické spolupráci přizvat Karla Smrže, opět za minimální honorář, čítající 1.000,- Kč.14

Obdobným způsobem otipovával i další členy filmového štábu. Na post produkční si vybral Marii Schmittovou, která spolupracovala především ve 30. letech na filmech Vladislava Vančury i dalších filmových režisérů a jíž Weiss chtěl zařadit „kvůli ulehčení finančního rozvrhu“ do kolonky skriptka, přesto se přimlouval, aby jí posléze byla přiznána odměna „pod nějakým titulem během přípravných prací“, jelikož „umělecký přínos paní Schmittové je neocenitelný vzhledem k její intelektuální úrovni a znalosti uměleckého života i herců.“15 Z výtvarníků si Weiss ústně dohodl spolupráci s architektem Miroslavem Kouřilem ohledně staveb dekorací v ateliéru a pro návrhy kostýmů si zvolil malíře V. Tichého, jehož označil za nejslavnějšího malíře své generace a od jehož návrhů očekával, že filmu dodají potřebnou snovost. Při výběru kameramanů chtěl Weiss původně spolupracovat s Janem Stallichem, ten však byl až do května téhož roku zaneprázdněn natáčením válečného drama Muži bez křídel režiséra Františka Čápa (1947), a proto Weiss žádal Reimanna, aby pro film rezervoval kameramana Ferdinanda Pečenku. Z hudebních skladatelů se Weiss přikláněl buď ke Kamilu Běhounkovi, anebo ke Karlu Reinerovi, známému z divadla D 47. Hudebníky si Weiss chtěl podobně jako Kouřila vybrat definitivně až po rozhodnutí ze státní dramaturgie, zdali film pustí do výroby. Závěrem svého dopisu Weiss žádal Reimanna o vyjednání povolení použití zvolených interiérů s vedoucím výroby Karlem Feixem a zároveň aby Reimann společně s Lubomírem Linhartem vyvinuli nátlak na správu ateliérů kvůli účtování minimální taxy za jejich pronájem a zvukovou aparaturu.16

Začátkem dubna Reimann opět zaslal Žákovi a Wernerovi další verzi literárního scénáře k posouzení a tato verze již byla schválena dne 30. dubna společně s pracovním plánem natáčení, jenž počítal celkem se sto sedmdesáti pěti dny v ateliéru a sedmi dny v exteriéru včetně stavebních a kontrolních prací. První filmovací den byl podle plánu stanoven na 4. června a poslední klapka měla padnout 2. září, celkem tedy samotné natáčení mělo trvat padesát dva dní. Nic tedy nebránilo k zahájení přípravných prací jak v ateliéru s herci, tak v produkčním zázemí.17

V dubnu taktéž zahájil Weiss jednání s několika předními herci, jež by rád obsadil do hlavních či vedlejších rolí. Zachoval se list, který Weiss zaslal Jindřichu Plachtovi, jehož chtěl obsadit do role Kořána, charakterizovaného v přehledu Prvního návrhu obsazení filmu jako „babiččin vnucený podnájemník, topič Perkovy továrny na mýdlo, nyní předseda závodní rady“, role v podstatě lidové s komickým podtónem, jakých Plachta sehrál do té doby již desítky. Weiss se s Plachtou přátelil, což je patrné z tónu dopisu a zároveň si velmi vážil jeho profesních zkušeností, které považoval za podnětné: „Jsem ochoten přeměnit scenário podle Tvých poznámek, zvláště pro Tvou úlohu, a proto Tě prosím, abys je přečetl co nejdříve a po tom stanovil datum schůzky. Byl bych nejraději, kdyby to bylo během zítřka nebo pozítří.“ Poznámka o časové dotaci není ani tak známkou Weissovy nedočkavosti Plachtových připomínek, ale spíše dalším potvrzením toho, v jak napnutém rozpočtu se Weissova produkce nacházela, což dokazuje i připojená douška: „Přečtené scenário vezmi laskavě s sebou, máme jich nedostatek.“18

Podobná hláška se v různých obměnách vyskytuje v téměř v celé korespondenci: Weiss neustále poukazuje na nedostatek financí na přípravu filmu, a proto se snaží stlačit náklady na možné minimum anebo žádá dodání zapůjčených verzí scénáře zpět či upozorňuje například v jednom z dopisů Reimanna, aby proplatil písařce nákup blán, na něž přepisovala o přesčasech scénář, které navíc musela pořídit ze svých vlastních prostředků.

Krátce nato Weiss písemně oslovil i herce Jana Pivce, s nímž o možnosti spolupráce hovořil údajně na filmovém plese a na to konto mu rovnou i s průvodním listem zaslal scénář. Weiss Pivcovi stanovil ještě více šibeniční termín než Plachtovi: „(…) prosím Vás, abyste si jej přečetl s rekordní rychlostí – to je pokud možno ještě dnes. Nečiním to proto, že bych Vás chtěl snad brát do atelieru zítra ráno, nýbrž proto, poněvadž koncem tohoto týdne (…) je kontrolní den, na nějž mám stanoveny herecké zkoušky.“19 WeissPivcem počítal pro roli babiččina čtyřicetiletého vnuka Jana, hlavní mužskou postavou v příběhu. Weiss naléhal na Pivce mimo jiné i proto, že s ním nazítří chtěl osobně probrat pojetí této úlohy a následně s ním natočit hereckou zkoušku jedné scény se Stašou, druhé ženské hlavní postavy, pro niž si Weiss vytipoval tři adeptky, a to Vlastu Matulovou, Marii Vášovou a Sylvu Langovou.20

Podle výše zmíněného prvního návrhu obsazení počítal Weiss pro titulní úlohu „roztomilé, zlomyslné, čiperné pětaosmdesátileté“21 babičky se čtyřmi herečkami, a to Terezii Brzkovou, Zdeňkou Baldovou, Marií Rýdlovou a Evou Vrchlickou. Weiss si nejprve pro tuto úlohu vybral Brzkovou – jak je zřejmé ze schváleného hereckého obsazení ze dne 2. května – nakonec však do role obsadil po nových a výrazných úpravách scénáře z první půlky června Zdeňku Baldovou. Roli Staši, charakterizované slovy „děvče s oběma nohama na zemi, zubařka s pevnou rukou a zkušeným úsměvem“22 Weiss přidělil nejprve Langové, avšak v nové červnové notně osekané verzi příběhu ji měla hrát Jana Dítětová, a to z toho důvodu, aby lépe fungovala ve dvojici se svým mužským protihráčem Janem, jehož nakonec měl hrát namísto Pivce Zdeněk Dítě. Pokud by byl snímek realizován, byla by to další z příležitostí hereckého setkání této dvojice herců, která už začala Fričovým Prstýnkem z roku 1944.

Pro roli Marie, dcery služebné, „babičkou vychované a zotročené, jež po skoro padesáti letech života náhle začne vychutnávat krásy mladosti“23 Weiss nejprve počítal s Jiřinou Šejbalovou. V červnové verzi ji však měla nahradit Blanka Waleská, potažmo Lída Matoušková. Pro další, spíše střední role počítal WeissEvou Svobodovou pro úlohu nejmladší babiččiny dcery Zdeňky, tato postava se však v červnové verzi již nadále nevyskytuje. Dále s Vladimírem Řepou pro zápornou roli kariéristy Vlacha, jehož posléze v květnovém schváleném obsazení nahradil Jaroslav Marvan a v červnové verzi dokonce František Smolík. Vlachovu manželku Jindřišku, babiččinu prostřední dceru, měla hrát Míla Pačová či Jarmila Korbelářová, schválena však byla v květnovém obsazení Světla Svozilová. Paní Boženu, Janovu maminku, pro niž nejprve Weiss volil mezi Baldovou a Rýdlovou, rovněž v červnové verzi vypustil.

Poslední dvě dvojice postav tvořili manželé Kořánovi a dvojice otec a dcera Perkovi, jinak majitel znárodněné velkomydlárny v podání Bohuše Záhorského a Libuše, účastnice zlaté mládeže, kterou Weiss chtěl prvně obsadit novými tvářemi, herečkami Miškovou, či Šupitovou, aby ji po červnových úpravách svěřil Sylvě Langové. Ve filmu se v epizodních rolích měla objevit řada již známých herců, například František Filipovský, Stanislav Neumann, František Kovářík, Emil Bolek, Darja Hajská, anebo zcela začínajících jako Josef Pehr, Jarmil Škdrlant, Lubomír Lipský, Karel Effenberger, respektive Karel Effa, Jan Brandýs, Miloš Nesvadba či Dagmar FrýbortováLuba Skořepová a řada dalších.

Zápornou roli jakéhosi „moderního ďábla ve fraku D’Appertutta, korektního, zdvořilého, kulantního, s jemnou ironií ducha, který se dívá a pokouší lidi 5.000 let“24 Weiss chtěl svěřit buď Jiřímu Plachému, nebo Miloši Nedbalovi. Weiss si vybral Nedbala, kterému nechal zaslat posléze v polovině května svým jménem omluvný dopis, v němž mu poděkoval za čas, který věnoval hereckým zkouškám v ateliéru, avšak s vysvětlením, že „od doby zkoušek činili jsme změny ve scénáři a před týdnem bylo rozhodnuto celý scénář přepracovat. Doufám, že tyto práce budou skončeny koncem tohoto měsíce, a že Vám budu moci začátkem června dát definitivní zprávu a termín. Byl bych Vám velmi zavázán, kdybyste do té doby mohl zůstat volný ke spolupráci na této produkci, s jejímž natáčením bude započato ihned po schválení scenária, tj. v červenci.“25 Miloš Nedbal však již osloven k další spolupráci nebyl, jelikož Weiss se rozhodl zcela v nové červnové verzi jeho roli vyškrtnout. Zajímavé je, že list stejného znění obdrželi i další vybraní herci, a to Brzková, Svozilová, Vavřincová, Langová, Dítě, Záhorský, Bolek, Kubát, Brandýs, Nesvadba, Pehr, Pech a Effa, z nichž nakonec Weiss obsadil jen Langovou a DítětovouDítětem.

Herecké zkoušky v ateliéru zahájil Weiss po schválení rozpočtu a návrhu hereckého obsazení dne 7. května. Podle dochovaného rozpočtu Weissova produkce, která neměla v konečném součtu překročit částku jedenácti a půl miliónu korun při realizaci filmu pod novým a definitivním názvem Ani ve snu, čítala celkem tři štáby, a to štáb výroby, štáb stavby a štáb režie. Ve štábu režie s Weissem na postu kameramana nakonec spolupracoval Josef Střecha, jemuž asistoval Jaromír Holpuch s pomocníkem Františkem Smutným. Druhého kameramana pro triky zastával Vladimír Novotný, jemuž asistoval František Dojáček. Na postu asistenta scény Weissovi sekundoval Ivo Novák, kterému pomáhali Stanko Bohata a Václav Dobeš. Scriptku zastávala Věra Pečenková a střih připadl zkušenému Josefu Dobřichovskému.

Štáb výroby připadl na starost Otu Sedláčkovi. Toho Weiss žádal písemně o zajištění hereckých zkoušek v ateliéru, jichž se zúčastnili vedle Weisse, asistentů scény, Holpucha, skriptky, šatnáře a maskéra rovněž skupina vesměs mladých a ve filmu začínajících herců a hereček čítajících Frýbortovou, Pehra, Vavřincovou, Miškovou, Skořepovou, Burešovou, Matouškovou, Rýdlovou, Škdrlanta, Effu, Medřickou, Kalendovou, Janovou, Svobodu a Pravdu. Pozoruhodná je péče, kterou Weiss přípravám filmových zkoušek věnoval: „Pan Bohata sestavil program na zítřejší filmování dle mých instrukcí, stanovil také čas, ve který ti neb oni z nováčků přijdou na scénu, protože je nechci ztrémovat dlouhým čekáním v ateliéru. Dohodl jsem se s ním, že přijedou v určenou hodinu na konečnou stanici elektrické dráhy, odkud je vezmeme v určenou hodinu vozem na Barrandov, aby byli včas maskováni a byli včas podle pracovního plánu na scéně. Doufám, že budeš s tímto programem souhlasit a žádám Tě současně, abys mi dal na scénu k ruce pana Dobeše rovněž v 7 hodin. Kameraman a ostatní personál, jehož není zapotřebí k našim zkouškám před filmováním, může přijet později v obvyklou hodinu.“26

Krátce po těchto prvních zkouškách však byla literární verze scénáře, kterou Weiss předložil ke schválení koncem dubna, shledána opět jako nevyhovující, a proto mu bylo nařízeno, aby přepracoval některé scény z důvodu úspor za plánované nákladné stavby a přepsal dialogy. Proto nechal dne 16. května Reimann rozeslat některým z oslovených herců dopis, v němž je na tyto změny upozornil a požádal je, aby nadále zůstali k dispozici pro natáčení, které by mělo započít v letních měsících. Začátkem června podle Reimanna herci měli obdržet definitivní zprávu o přesném datu natáčení. Tento dopis Reimann nechal zaslat Skořepové, Filipovskému, Machníkovi a Hajské a v podstatě tak korespondoval s listy, jež Weiss zaslal Nedbalovi a dalším výše uvedeným hercům z téhož dne.27 Mezitím filmový tisk – například Filmová práce či časopis Kino – v měsících květnu a červnu přinášel zprávy z přípravných prací.

V polovině června Weiss zaslal Reimannovi zprávu společně s rukopisem poslední verze scénáře. Jak sám v listu upozornil, byl by rád, kdyby Reimann „zapomněl na Štičí ulici a všechny figury a episody našich minulých scénářů a díval se na tento scénář jako na původní dílo, psané na myšlenku Vladimíra Tůmy. V pondělí ráno obdržíš definitivní scénář se všemi opravami, jež však budou drobnějšího rázu (…) a já Ti předkládám rukopis tak, jak je na místě opsaného čistopisu jedině proto, poněvadž vím, že nám hoří ateliérový termín na červenec, který bych rád chytil – a vím, že týden znamená mnoho, jak pro Tebe, tak i netrpělivé herce.“28

Následně Weiss zpravil Reimanna o faktu, že ve scénáři ponechal jen třetinu postav, které byly napsány přímo na tělo vybraným hercům: babička pro Zdeňku Baldovou, Jan pro Zdeňka Dítěte, Řezáč pro Vladimíra Řepu, Marie pro Blanku Waleskou, respektive pro Lídu Matouškovou, Vlach pro Františka Smolíka, Libuška pro Sylvu Langovou a Staša pro Janu Dítětovou. Tyto postavy označil za hlavní role přepracovaného příběhu, ostatní jsou jen epizodní: „Jak uvidíš, Libuška je rozvinuta ve velkou roli a vlastně by to měla hrát Mandlová (podtrhla V. A. Š.).29 Prosím, abys scénář prozatím nedával z ruky, a abys mně v pondělí ráno uvolnil včas na poradu. (…) Prosím Tě znovu, aby ses nedal nikým ovlivnit a před poradou se mnou scénář podržel. Díky za přátelskou podporu v těžké chvíli.“30

Především poslední řádky dopisu svědčí o tom, jak napjatě Weiss situaci vnímal. Obával se dalších připomínek ze strany dramaturgie a žádal Reimanna zcela otevřeně a opakovaně o veškerou možnou podporu, aby společnými silami látku protlačili k realizaci. I proto prosil, aby se mohl osobně zúčastnit porady, na níž se měly změny scénáře projednávat a aby v případě potencionálních komplikací směl sám odpovědět na všechny vznesené námitky a látku obhájit k realizaci. Je nutné si uvědomit, že Weiss v červnu roku 1946 měl rozpracovány tři látky, které se měly postupně realizovat, ale natočený dosud neměl jeden metr ani jedné z nich. Fakt, že těchto schvalovacích tanečků měl Weiss plné zuby, dokazuje jím připojená vtipná douška v dopise narážející na četná přejmenovávání této látky: „P.S. Film se jmenuje Babičku vzal čert!“31

Bohužel tato jeho v nadsázce myšlená kletba se měla brzy naplnit. Scénář skutečně nakonec realizován nebyl. Poslední zmínkou, která se k němu váže, je tak rozhodnutí Hospodářské rady ze dne 3. října 1946, podle kterého měla být Weissovi vyplacena záloha sto tisíc korun československých na tento film následovně: padesát tisíc korun na film, přičemž polovinu měl obdržet za napsání scénáře a druhou polovinu měl obdržet v případě, že by se scénář někdy v budoucnu realizoval pod Weissovým režijním vedením. Dalších deset tisíc korun měl Weiss obdržet na přípravné práce na filmu Hlídka I/5, na němž pracoval téměř paralelně se scénářem Ani ve snu. Zbývajících čtyřicet tisíc mělo být Weissovi převedeno jako záloha na další filmy, které se chystal realizovat, především pak jako záloha na chystaný film Dny zrady, který jako jediný ze čtveřice Weissem promýšlených a plánovaných látek skutečně realizoval jako svůj debut v československém hraném filmu pod názvem Uloupená hranice.32

První část Mezičasu Jiřího Weisse je k přečtení zde.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Liehm, Antonín, J.: Ostře sledované filmy. Československá zkušenost. Praha: Národní filmový archiv 2001, s. 98. 1. vydání. []
  2. Srov. Šefraná, Věra Adina: Česká filmová dramaturgie pod dohledem ideologie 1945–1955. Dizertační práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc: Univerzita Palackého, 2012, s. 47–48. []
  3. Například týdeník Obzory ve své pravidelné rubrice uvedl při obnovené premiéře Haasovy Bílé nemoci z roku 1937: „(…) sériová výroba těchto filmů nejenže není na místě, nýbrž bude muset být pravděpodobně na čas přerušena (…). Bude to k prospěchu i umělcům.“ Srov. F. K. Film týdne. Obzory 2, 1946, č. 17, s. 272. []
  4. Srov. Šefraná, c.d., s. 48. []
  5. Srov. Taussig, Pavel – Štábla, Zdeněk. Dějiny čs. kinematografie v datech a událostech 1945–1948. Praha 1980, s. 49–50. []
  6. Cikán film připravoval za okupace pro Nationalfilm. Publikace Český hraný film II v poznámce k tomuto filmu uvádí: „Byly natočeny pouze kostýmní zkoušky, zprvu též se Stanislavem Neumannem v roli Bystrozrakého. Neustálé potíže s německými úřady, které viděly ve filmu stopu jinotajů, vedly ke konečnému rozhodnutí výrobní firmy vzít film z produkčního plánu“. Srov. Český hraný film II, 1930–1945. Praha: Národní filmový archiv 1998, s. 434. 1. vydání. Mělo se jednat o tzv. únikový film, nesený duchem jadrného humoru s Jindřichem Plachtou a Františkem Černým v titulních úlohách. Srov. Taussig – Štábla, c. d. s. 49–50. Film nakonec realizován nebyl. []
  7. Srov. PFV:Státní výroba filmů nezahálí. Připravované nové české filmy. Filmová práce 2, 1946, č. 25, s. 2. []
  8. I tento film připravoval režisér Cikán pro National film na sklonku léta 1944 v Píseckém kraji, kde natočil několik exteriérových záběrů. Zajímavou skutečností je, že titulní dvojici Jarmily a redaktora Toufara měli vytvořit herci Jana a Zdeněk Dítětovi, nová partnerská dvojice v českém filmu. Tehdejší filmový tisk informoval o přípravě filmu od září 1944 až do začátku dubna 1945. Srov. Český hraný film II, s. 437. []
  9. Vávra v souvislosti s realizací Předtuchy ve svých pamětech uvedl: „Scénář Předtuchy jsem si napsal sám. Minulý Cikánův scénář jsem nečetl.“ Srov. Vávra, Otakar: Podivný život režiséra. Obrazy vzpomínek. Praha: Prostor, 1997, s. 147. 1. vydání. []
  10. Archiv Barrandov Studio, a.s., Sbírka scénáře, Korespondence k námětu Babička čaruje. []
  11. Tamtéž. []
  12. Tamtéž. []
  13. Tamtéž. []
  14. Tamtéž. []
  15. Tamtéž. []
  16. Tamtéž. []
  17. Tamtéž. []
  18. Tamtéž. []
  19. Tamtéž. []
  20. Tamtéž. []
  21. Tamtéž. []
  22. Tamtéž. []
  23. Tamtéž. []
  24. Tamtéž. []
  25. Tamtéž. []
  26. Tamtéž. []
  27. Tamtéž. []
  28. Tamtéž. []
  29. Jak známo, Adina Mandlová byla krátce po skončení druhé světové války zadržena revolučními gardisty a nadále držena v zajišťovací vazbě v pankrácké věznici. Po svém propuštění jí posléze byla zakázána filmová a divadelní činnost. Proto překvapuje Weissův návrh na obsazení role právě touto herečkou, jelikož jen krátce před tím disciplinární komise Odborového svazu divadelníků odeslal na Zemský odbor bezpečnosti seznam prověřených herců, na němž figuruje doporučení předání případu Mandlové k Lidovému soudu. Jednalo se tedy o velmi vážné obvinění, na základě kterého mohla herečka skončit ve vězení, nikoli před filmovou kamerou. Weissův nápad lze chápat jako vyjádření sympatií k hereckým kvalitám této herečky. []
  30. Tamtéž. []
  31. Tamtéž. []
  32. Tamtéž. []

Autor

Počet článků : 19

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru