Přehrajte si zdarma film Rukojmí

Velká retrospektiva režisérky Laily Pakalniny na DAFilms.cz nabízí jedinečnou možnost přehrát si téměř kompletní filmografii respektované a zajímavé autorky, která svými hranými filmy i dokumenty zaujala diváky i poroty na řadě mezinárodních festivalů. Můžete se tak přesvědčit o kvalitě nejen festivalovými vavříny oceněného filmu Střevíček (Kurpe, 1998), ale i řady méně známých snímků. V centru tvorby Laily Pakalniny stojí člověk a nahlédnutí do jeho života včetně tragických i komických a absurdních situací, které s sebou přináší. Sleduje tak řidiče náklaďáku (Vela, 1991), který rozváží vyprané ložní prádlo do nemocnice, nebo muže (Teodors, 2006), který každý den přijíždí na kole a usedá na vzdálené zastávce, kde pravidelně popíjí pivo – až do své smrti. Anebo trojici mužů, kteří společně rybaří (Par dzimtenīti, 2008).

Pakalnina o svých filmech řekla: „(…) Snažím se použít záběry vysoké kvality, stejně jako kvalitní a kreativní zvuk. A stejně tak se snažím točit na kameru se stativem spíše než na přenosnou. Samozřejmě že střih je pro mě také velmi důležitý. (…) Všechny tyhle věci nemusí být můj styl, ale je to to, co preferuji během procesu natáčení. Možná že diváci poznají můj styl kvůli pomalému rytmu.“1

Režisérka si vybírá všední okamžiky a proměňuje je v cosi nevšedního. Právě díky brilantní práci se střihem a kamerou2 dokáže poutavě zachytit zdánlivě banální činnosti (Pasts, 1995) nebo chování nejrůznějších lidí, kteří se míjejí na cyklistické stezce (Pa Rubika celu) anebo lyžují na zasněženém kopci (Sniegs, 2008). Neomezuje pouze na lidské tvory. Ve svém dokumentu Leiputria přichází s nečekaně poetickým vykreslením místa, které jinak spíše budí odpor. Vycházející slunce nad skládkou, slétající se racci na hromady odpadků a další živočichové, kteří zde žijí.

O filmu 33 zvēri Ziemassvētki vecītim, ve kterém zachycuje život ženy a jejích zvířat, prohlásila: „Když přijdu s novým nápadem na film, někdy vidím filmový potenciál rovnou, protože jsou tam věci, které nedokážu vysvětlit slovy. Pokud je to něco postižitelného slovy, tak to pro mě už není film. Například tahle žena s třiatřiceti zvířaty by mohla být popsána ve dvou větách, ale já jsem se rozhodla ukázat její příběh, rytmus jejího života a všechen ten nepořádek kolem ní.“3

Hranice mezi dokumentem a hraným filmem jsou leckdy tenké a často se stírají, což Pakalnina dokazuje například svým krátkým snímkem Udens (2006), ve kterém s nádechem hororu líčí cestu na bazén a plavání ženy, která je (téměř úplně) osamocená. Záběry barevně laděné do bazénově modré, stejně tak jednotlivé detaily a způsob, jakým pracuje s montáží jednotlivých záběrů, jsou samy o sobě pozoruhodné. Ať už Pakalnina točí na barevný či černobílý materiál, výsledkem je vždy nezaměnitelný pohled a zajímavý tvar, který by neměl uniknout všem, kteří jsou nakloněni filmům mimo hlavní proud, a přitom zcela sdělným a přenosným.

Po Krajtě, která se zde objevila v prvním týdnu, vybíráme ze široké nabídky ve druhém týdnu retrospektivy snímek Rukojmí (Kilnieks) z roku 2006, ve kterém uvidíte opravdu zvláštní věci. Byla by škoda vyzradit víc, než že jsme svědky jednoho zvláštního únosu odehrávajícího se na letišti v lotyšské Rize. Centrálními figurami jsou chlapec a únosce. Je to opravdu svérázné. Není překvapením, že Pakalnina dělá v tomto snímku velmi svérázné a vtipné PR své zemi (biatlonisté, festival lidové hudby). Doporučujeme tento film už kvůli pozoruhodným kamerovým postupům a hodně specifické atmosféře.
Pozn.: Část snímku je v anglickém znění, lotyšské části jsou doprovozeny anglickými titulky.