Ospravedlnitelná mytizace

RECENZE: Lincoln (režie: Steven Spielberg, 2012) – JAROMÍR FRANTA –

Po třech značně odlehčených, avšak v žádném případě nikterak špatných filmech, přichází Steven Spielberg znovu s tématem jaksepatří vážným – nabízí totiž vhled do posledních měsíců života prezidenta Abrahama Lincolna, jenž se zasadil o zrušení otroctví během jednoho z nejsložitějších období dějin USA. Dvanácti oscarovými nominacemi pyšnící se Lincoln v sobě nese mnoho znaků Spielbergovy tvorby, což ovšem neznamená, že by neměl čím překvapit. Posun od „hravých filmů“, jako byly snímky Indiana Jones a království křišťálové lebky (Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull, 2008) či Tintinova dobrodružství (The Adventures of Tintin, 2011), a od pocty klasickému Hollywoodu (Válečný kůň [War Horse, 2011]) je výraznější, než by se mohlo na první pohled zdát.

V první řadě není Lincoln výrazně životopisný film, tedy ne v tom smyslu, že by zobrazoval celý Lincolnův život až po jeho čtyři roky vlády a tragický konec. Významový posun od čistokrevného životopisného filmu zde spočívá ve Spielbergově snaze poučit diváka o dějinách. Cílem není popisovat Lincolna se všemi klady i zápory nebo s „objektivní“ dokumentárností podat komplexní pohled o jeho osobnosti.1 Lincoln je filmem složeným ze dvou soustav, jež se navzájem doplňují a ovlivňují: filmem prostupuje výrazná snaha o mytologizaci (scény s Lincolnem), kterou protíná politická sféra (zejména scény schůzí v Kapitolu). Spíše jde o politické (dá se říci, že i procedurální) drama o zásadním Lincolnově činu – ústavnímu dodatku o zrušení otroctví.

Hlavním cílem Lincolnova narativního směřování se stává samo uznání dodatku. Spielberg se tak spíše zaobírá tehdejším zeitgeistem, reprezentovaným právě osobností samotného Lincolna a jeho, pro dějiny zásadním, činem. Spielbergův didaktický přístup k tématu je dokázán již v úvodních explikativních titulcích o nelehké cestě k demokracii a „novým hodnotám“. Ostatně, poučování o dějinách se ve Spielbergově filmografii neobjevuje poprvé. Podobně tomu bylo i ve válečném opusu Zachraňte vojína Ryana (Saving Private Ryan, 1998), kde – mimo hyperrealistické poukazování na hrůzy války – líčí i s nutnou dávkou patosu heroickou a vlastně až absurdní oběť skupiny vojáků pátrající po vyvoleném vojínu Ryanovi.

Nemalá míra patosu, která je ovšem Spielbergovi vlastní, je obhajitelná v tom smyslu, že v Ryanovi mytologizuje historickou událost (a potažmo i hrdinství vojáků). Podobná mytologizace, tentokrát osobnosti, je vůdčím principem Lincolna. Lincoln je podáván jako výjimečný, s určitou nadsázkou se dá hovořit i o konceptu postavy-boha. On, jako vůdčí osobnost vyprávění, je určujícím i pro výše zmíněnou politickou sféru, která Lincolna zčásti charakterizuje. Dá se říci, že je spouštěčem veškerých dramatických vsuvek, které film obohacují. Souvisí s tím i podání Lincolnovy postavy jako mnohovrstevnaté. V několika různých situací působí jako a) psychická podpora při rozhovorech s vojáky Unie v úvodní scéně, b) smířlivý otec svých dvou synů, c) chápavý manžel neurotické Mary, ale dokonce i jako d) vtipný milovník bonmotů a historek. Mýtus je tak podporován několika charakterovými rovinami, ve kterých se Lincoln ocitá. Tím je poskytován komplexní náhled na jeho osobu, byť ne – jak je zmíněno výše – celistvý obraz jeho života.

Hagiografické ztvárnění Lincolna se zároveň odráží i v rovině stylistické. Ve filmu se vyskytuje množství scén, které sám Lincoln, ať už svým jednáním či jen pouhou přítomností, vyplňuje – dá se říci, že ostatní prvky obsažené ve scéně převyšuje. Spielberg několikrát užije rozličných principů pomocí detailů: několikeré záběry na Lincolnovu hlavu a jeho výraz v obličeji, záběr na Lincolna majestátním krokem odcházejícího z domu či scéna na posmrtné loži, kdy je umně pracováno se svícením tak, že Lincoln vypadá jako světec. Strategie je stvrzena „neukázáním“ atentátu na Lincolna ve Fordově divadle – namísto toho sledujeme jen reakce obecenstva, ovšem v divadle úplně jiném.

Lincoln je v kontextu Spielbergovy tvorby poměrně nediváckým a zároveň nezvykle pomalu odvyprávěným filmem. Co se týče tempa vyprávění, vede si úplně opačně než pohybem prosycená tetralogie Indiana Jonese či Tintinova dobrodružství. Spielberg nechává děj pomalu plynout až do rozhodující scény hlasování, jež naprostou maximalizací účinku stanovuje vrchol korunující vyprávění. Lincoln je filmem vysloveně precizním, až perfekcionistickým, pečlivě odvyprávěným. Sice s nemnoha intenzivními či epickými momenty (samozřejmě s výjimkou například zmíněné scény hlasování), ale neustále si udržující svůj vysoký standard. Zároveň je dílem filmaře, který ví, co chce sdělit a jak to přesně artikulovat. Američanům ho vlastně závidím, Lincoln je určený vyloženě pro ně. Možná pomůže najít pocit ztracených jistot a ideálů, aniž by přitom byl přehnaně patetický. Ale to už je jiná diskuze.

Lincoln

Režie: Steven Spielberg
Scénář: Tony Kushner
Kamera: Janusz Kamiński
Střih: Michael Kahn
Hudba: John Williams
Hrají: Daniel Day-Lewis, Sally Field, David Strathairn, Joseph Gordon-Levitt, James Spader, Hal Holbrook, Tommy Lee Jones ad.
USA, 2012, 150 min
Premiéra ČR: 24. 1. 2013. (Bontonfilm)