Není party jako party

„Oslavit je potřeba všechno,“ glosoval poslední konec světa v jednom ze svých článků Tomáš Sedláček. Pozastavoval se v něm nad tím, že party je „(…) věc, která dnešního člověka napadne celkem intuitivně při každé příležitosti.“1

Vhodnost, natož pak smysluplnost takového počínání je už však otázkou zcela jinou. Dokument chorvatské režisérky Željky Sukové Marijiny je také oslavou jednoho konce.  Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že stejně marnivou jako nespočet pseudoudálostí, jež lákají člověka na každém rohu, přeci jen po ní nakonec něco zůstane.

Željka Suková totiž, spolu se svými sestrami (za jednu z nich zaskočila herečka Mila Čuljak), natočila ruční digitální kamerou jakousi oživlou vzpomínku na svou již šest let zesnulou babičku a s pomocí Marijiných bývalých přátel a příbuzných si vzali za cíl vymyslet epitaf, který na jejím hrobě doposud chyběl. A není to žádná suchopárná seance, jak by se mohlo, vzhledem k tématu, zdát (přeci jen jsme na Balkáně). Již první záběry, kdy nás trojice dívek seznamuje s babiččinou osobou a rámcem snímku se sklenkami červeného v rukou, nad Mariiným hrobem, dávají tušit neobvyklý přístup k tomuto do jisté míry i dnes tabuizovanému tématu. Zároveň však nikterak nepřekračují práh mezí, drží se hesla „o mrtvých jen v dobrém“.

Oblečeny v barevných kostýmech vítají sestry příchozí aktéry v nebožčině bývalém bytu, jehož stěny, ověšeny portréty příbuzenstva, vytváří intimní atmosféru. Je zde již také připravena „nejlepší česká kapela“ MIDI LIDI oživit večírek, jejich písně rovněž podkreslují celý film. Zprvu působí songy jako Rád vařím poněkud nemístně, avšak po chvíli již zcela splynou s příběhem. A je to právě zvolená hudba, která dodává dokumentu jeho provokativní, osobitý ráz. Bez ní by ho bylo jenom půl. Víc než obsah, totiž na sebe strhává v mnoha případech větší pozornost forma, jež nemá daleko k reality show. Místy sklouzává chování přítomných spíše k soutěži o to, kdo nejlépe zapůsobí na kameru, ukáže nejvíce vtipu, než o to, čí návrh nakonec ozdobí náhrobní kámen. Ovšem ani tato teatralita zde není na škodu. Zpěv střídá tanec, skleničky cinkají, atmosféra je uvolněná. Film je prokládán amatérskými domácími záběry a fotkami, Petr Marek zpívá chorvatsky „slijepa sam“, jeden z hostů přečte báseň… Party je velmi uvolněná, nikdo se nesnaží stylizovat Marijin portrét k lepšímu ani k horšímu, nýbrž naopak, upřímně vypichují to, čím každému ze zúčastněných utkvěla v paměti, to, co ji v jejich očích nejlépe charakterizovalo.

Dokument je vystavěn na kontrastech, chvíli dokonce působí sekvence, odehrávající se v bytě zesnulé, jako oslava jejích narozenin – jako by stále žila. Následná cesta na hřbitov (skupina v pronajatém autobusu trochu připomíná turistický zájezd) a samotné „popsání“ náhrobku se už nese v poněkud vážnějším tónu, nechybí modlitba a samozřejmě ani živý doprovod MIDI LIDI. Na smutek dochází až v posledních minutách, kdy „účastníci projektu“, kteří byli ještě chvíli předtím rozpálení pálenkou, nedají dopustit na lamentace a, ačkoliv se nejedná o pohřeb, symbolické poslední loučení. Právě onen závěr v přístavišti, kdy opět zaznívá Slijepa sam, tentokrát v podání celé kapely, působí z celého filmu nejsilněji. A ať už působí místy některé scény škrobeně (probírání návrhů na epitaf ve vedlejším pokoji či Ninina modlitba) a někdo by mohl dokonce namítnout, že se jedná jen o pouhou recesi, přeci jen je za každým záběrem cítit upřímnost, s níž film vznikl. Příjemné je i zarámování příběhu archivními záběry, na kterých vidíme Mariju se svými nejbližšími, převážně vnučkami a manželem. Občas je využita i rapidmontáž fotografií, zjevně pořízených během rekreací – ukazují zkrátka, jak si Marija užívala života. Vše se dobře doplňuje a celek působí vyváženě. A každý, kdo přistoupí ke snímku s určitým nadhledem, ocení kreativitu, s níž režisérka přišla.

Marijiny není pouze prázdným gestem či záminkou pro setkání přátel, kteří se dlouho neviděli. Podává upřímný obraz toho, co po nás zůstane, až tady nebudeme, v jakých vzorcích se promítne náš odkaz do života pozůstalých. Nosiče, na kterých lze uchovávat data/vzpomínky se vyvíjí závratným tempem, vše chceme mít co nejrealističtější, vždy po ruce. A třeba jednou nastane doba, kdy o dušičkách místo cesty na hřbitov usedneme v obýváku před domácí kino. Přeci jen byl Marijin hrob šest let nepopsaný…

Marijiny

Režie: Željka Suková
Scénář: Željka Suková
Kamera: Aleš Suk, Željka Suková
Střih: Aleš Suk
Hudba: MIDI LIDI
Hrají: Nina Violić, Željka Suková, MilaČuljak (DaniraViolić) ad.
Chorvatsko, 2011, 62 min.
Česká premiéra: 5. července 2011 (MFF Karlovy Vary)
Dokument je ke zhlédnutí zde: http://dafilms.cz/film/8028-marijas-own

Foto: www.ukus.tv