Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Rakouské posměvačství, americké pokrytectví a argentinské překvapení

Rakouské posměvačství, americké pokrytectví a argentinské překvapení

Rakouské posměvačství, americké pokrytectví a argentinské překvapení
REPORT: Berlinale, 63. ročník (třetí den) – ONDŘEJ PAVLÍK –

S příchodem víkendu se v programu Berlinale dostalo i na několik prvních soutěžních filmů z hlavní sekce. V případě snímků Promised Land Guse Van Santa a Paradies: Hoffnung (Paradise: Hope) Ulricha Seidla šlo dokonce o jedny z nejvyhlíženějších filmů. Američan Van Sant má na Berinale tradici – soutěžil tu už jeho Dobrý Will Hunting a poté také Slon. Rakouský dokumentarista Ulrich Seidl získal celosvětové renomé až svým mrazivým fikčním filmem Import/Export a nyní dokončil svoji „rajskou“ trilogii. Ani u jednoho z filmařů ale jejich poslední snímek zdaleka nepřekonává jejich nejlepší díla a v případě Seidla jde vyloženě o selhání. Nejlepším sobotním filmem tak pro mě byla Viola neznamého argentinského režiséra Matíase Piñeira.

Film Promised Land provázela v minulých měsících kontroverze, jelikož jde o film vystupující proti praktikám nadnárodních korporací, který je ale částečně financovaný ze zdrojů Image Nation Abu Dhabi, státní mediální společnosti Spojených arabských emirátů – výrazného exportéra ropy. Po zhlédnutí snímku je tato souvislost ještě o něco ironičtější, protože reálně potvrzuje korporátní strategii, kterou Promised Land kritizuje.

Takzvané frakování – obohacování půdy hydraulickým štěpením – je mimo USA poměrně neznámým fenoménem. Pro Ameriku jde ale o neodmyslitelnou součást tamního zemědělství, o jehož účinnosti a možné ekologické škodlivosti se vedou vyhrocené debaty. Promised Land ale ani nezkouší přiblížit technologicky i společensky složité téma v jeho komplexnosti a mnohem zřetelněji se snaží o obecně platné vykreslení taktik všemocných kapitalistických korporací.

Mnohé lze vyčíst už ze jmen ústředních postav. Steve Butler (Matt Damon) – doslova tedy „Sluha“ – šplhá po firemním žebříčku Globalu a prodává v chudších oblastech frakování. V jednom z městeček, na které se soustřeďuje i vyprávění filmu, mu navíc po neúspěšné konfrontaci se vzdorujícím starostou a poučenými obyvateli začne misi kazit ekoaktivista Dustin Noble (doslova „Vznešený“) ze sdružení Athena. Nakonec ovšem vyjde najevo, že střet ekologického idealismu a korporátního vykořisťování není zdaleka tak jednoznačný.

K zatraktivnění tématu se film především v začátku uchyluje k situační komedii, kterou nejčastěji obstarává špičkování Steva s jeho kolegyní Sue (Frances McDormand). Současně každý z nich rozvíjí svoji romantickou linii, přičemž ta Stevova s Alice (Rosemarie DeWitt) je výraznější a závěr její důležitost jen potvrdí. Promised Land se rozhodně nepodobá precizním soderberghovským analýzám, které na pozadí žánru a ohýbání jeho konvencí subitilně rozkrývají komplikované celospolečenské problémy – svoji obžalobu korporací naopak provádí až příliš doslovně a schovává se při tom za krotké fórky a hřejivé flirtování. A jediný postřeh, který by mohl být považován za skutečně cenný, pokrytecky neguje svou vlastní produkční historií.

Paradies: Hoffnung (Ráj: Naděje) je posledním dílem volné trilogie režiséra Ulricha Seidla.1Ráji: Lásce rakouský filmař sledoval příhody korpulentní dámy ve středních letech, která se spolu se svou kamarádkou vydává na dovolenou do Afriky užívat si sexuální turistiku. Seidl se už ve svém Importu/Exportu zaměřoval na temné stránky multikulturního obohacování (konkrétně mezi Rakouskem a Ukrajinou), takže i tento film bylo snadné chápat jako stejně motivovaný přesun do jiné lokality. Ráj: Láska ale také značil určitou Seidlovu tvůrčí vyčerpanost, která byla patrná hlavně v úmorném opakování trapných situací a jejich nepřesvědčivém vyhánění do krajností. Ač dokážu pochopit, že šlo o záměr, efekt byl nakonec – alespoň v mém případě – spíše kontraproduktivní.

Mé následné obavy z toho, že v Ráji: Naději šel Seidl v bezvýznamném ponižování svých nebohých postaviček ještě dál, se pak bohužel potvrdily. Tentokrát sledujeme třináctiletou Melanii – dceru hrdinky z Ráje: Lásky, která jede na odtučňovací tábor. Tady se kamarádí se stejně obtloustlými vrstevnicemi, stydlivě s nimi tlachá o prvních sexuálních zkušenostech a nesměle koketuje se starším atraktivním doktorem.

Seidl si drží styl svých předchozích filmů, který se zakládá na distancovaném pozorování, odkrývá trapnost situace a umožňuje potměšilý odstup. Ráj: Naděje ale téměř úplně zabředává do regulérního posměváčství, které se už skoro vůbec neopírá o relevantní sociální kritiku a je ve své podstatě odsouzeníhodné. Jistě, dá se argumentovat, že film svými obrazy tlustých dětí neohrabaně cvičících pod přísným dohledem instruktora odkrývá směšnost hierarchizovaných rituálů, ale celkově jde o pubertální ukazování prstem.

Románek mezi doktorem a Melanie stojí na opatrném úchyláctví, které má asi působit směšně, ale místo toho vyznívá do ztracena. Nejhorší na celém filmu je, že formálně spadá do artové „rakouské školy“ po bok Hanekeho snímků, jejichž nekompromisnost ale totálně rozmělňuje. Ráj: Naděje sice není klasický midcult, ale je to film pro měšťáky, kteří chtějí být srozumitelně baveni a zároveň mít dobrý pocit, že sledují vysoké umění.

Filmy soutěžní sekce zatím spíše zklamaly, ale naštěstí je dokázaly nahradit jiné, méně nápadné. V sekci Forum byl včera uveden argentinský snímek Viola, který sice mnohé diváky buď vůbec nepřilákal nebo během projekce odradil, ale nabídnul kvalitnější zážitek než větší a divácky přístupnější tituly.

Těžko popisovat děj 65 minut dlouhého filmu, který se bezmezně oddává složitému kupení fikčních vrstev. Ve snímku vystupují dívky, které mají stejná jména jako hrdinky Noci tříkrálové (Viola, Olivia…) a samy navíc Shakespeara amatérsky hrají. Nebo to alespoň tvrdí. V šatně si pak povídají o svých vztazích a pravidlech lásky. Kamera, která většinu času detailně zabírá tváře hereček, kolem nich zároveň ladně pluje a pomáhá dokreslovat hypnotickou atmosféru. Ta dosahuje svého vrcholu ve chvíli, kdy dvě z dívek doma recitují vybrané pasáže ze své hry tak dlouho, až se v jejich opakování dokonale ztratí.

Film velmi nevšedním, ale působivým způsobem narušuje hranici mezi skutečností a fikcí, mezi kruhem dobrých přátel a smyšlených představitelů hereckých rolí. V případě Violy vlastně ani nejde mluvit o čitelném narušování, protože jednoznačná dělící čára tu není k nalezení a ztrácí se ve snech a představeních.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Údajně druhý díl Ráj: Víra jsem neviděl a popravdě ani netuším, kdy a kde jej bylo možné zhlédnout. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru