O rasismu s ostychem

RECENZE: Můj pes Killer (režie: Mira Fornay, 2013) – MILOŠ KAMENÍK –

Po celovečerním debutu Lištičky (2009), dramatu z prostředí českých a slovenských au-pair ve Velké Británii, přichází scenáristka a režisérka Mira Fornay s novým titulem. Její prvotina se nedočkala příliš vřelého přijetí u diváků ani u kritiky, ale zato byla uvedena na řadě mezinárodních festivalů a podobný zájem provází i její nový film. Můj pes Killer (2013) sbírá zahraniční (!) festivalové vavříny, ale diváci jej v kinech vesměs ignorují a ani kritiky nejsou příliš pozitivní, což ale nemusí o kvalitách filmu pochopitelně vypovídat vůbec nic.

Můj pes Killer na první pohled spadá do ranku sociálně kritických filmů snažících se vyjádřit k aktuálním společenským problémům. Děj je zasazen do okolí Hodonína a reflektuje otázku českého rasismu. Soužití bílé většiny s Romy se věnovala řada tuzemských filmařů (namátkou Petr Václav, Zdeněk Tyc, Martin Šulík nebo Dan Wlodarczyk), ale film Miry Fornay se zaměřuje primárně na ty, kteří Romy nenávidí. Po několika dokumentech tak jde o první komentář k situaci, která se v posledních letech velmi vyhrocuje, v oblasti hraného filmu.

S projevem rasové nesnášenlivosti se v příběhu, odehrávajícím se důsledně během jednoho dne, setkáme hned u několika postav. Zejména mládež v hospodě se chová až agresivně, mírumilovně nepůsobí ani neonacističtí thaiboxeři, k nimž hlavní (anti)hrdina Marek (Adam Mihál), ne úplně plnohodnotně, patří. Marka v dětství opustila matka a „spustila“ se s Romem, z čehož vzešel asi desetiletý Lukáš, poloviční Rom a zřejmě sígr, kterého musí jeho nevlastní bratr Marek shodou okolností v podvečer pohlídat (upozornění – zbytek odstavce obsahuje výrazný spoiler!). Nevíme, nakolik jej Marek nenávidí, zda jej, když se potřebuje vzdálit, uváže v chatě jen pro to, aby mu nezdrhnul, nebo jestli ho chce záměrně potrápit. Nechá jej hlídat svým bojovým psem, příznačně pojmenovaným Killer, a místo opustí. Mezi tím se pes nechtěně uvolní z řetězu a chlapce usmrtí. Bez jakéhokoliv záchvěvu emoce pak zahodí Marek Lukášovo tělo do řeky. Marek si pěstuje neonacistickou image, má oholenou hlavu, potetovaný krk, zvolenému životnímu stylu odpovídá i oblečení, chov bojového psa nebo záliba v bojových sportech.

Film začíná za ranního svítání a končí s paprsky vycházejícího slunce následující den. Stejně koncepčně striktní je režisérka i ve formální rovině. Kamera neustále a převážně v dlouhých pohyblivých záběrech sleduje Marka. Nejen z každého hrdinova pohledu, ale i pohledu kamery čteme beznaděj a tíhu, ačkoli nejsou narativem vyloženě konkretizovány a nezískají klasické dramatické kontury. Nevíme, co si Marek myslí, co se mu honí hlavou. Postupně se dozvídáme, v jak rozháraném vnitřním psychickém stavu se asi může nalézat, ale nesnažíme se jej pochopit a ani odsoudit, vzpírá se divácké empatii.

O vztazích a postojích postav dostáváme pouze kusé informace, ale v takovém množství, aby vyvolaly touhu dozvědět se více, přičemž odpovědi nám jsou odepřeny. Jak třeba v ději figuruje movitý strýc, kolik a komu přesně půjčil, jaké jsou majetkové poměry sourozenců? Nejde však o dramaturgické přehmaty, nýbrž o distanční autorský přístup. Paradoxně, kdyby narativních otázek bylo méně, byl by film „čistší“ a přehlednější. Až úporná snaha o purismus hraničí s manýrismem, protože i zde jsme samozřejmě svědky stylizace, byť stylizace reality a autenticity. Kamera často sleduje Marka, jak v relativně dlouhých záběrech kráčí nebo jede na motorce s výrazem bez zřetelných gest a emocí. Absence citu je jednou ze zjevných odpovědí autorky na danou problematiku, ale jde o poměrně mediálně známý interpretační klíč. V hospodě slyšíme lamentovat mladíka po vzoru naštvaných primitivních chatových diskutérů, za rasistické zlo ovšem nemůže pouze sociálně neutěšená situace, ale i primitivní bezobsažná zbožnost.

Ve fikčním světě filmu důsledně absentuje humor, a to i komično vyplývající ryze z neplánovaného průběhu situací či z autentických lidských typů, tedy humor „nezáměrný“, který je ale součástí každého reálného života i ve vážných chvílích a (objevuje se nejen v dokumentech Heleny Třeštíkové nebo Olgy Sommerové či ve filmech Bohdana Slámy). Tím se Fornay rovněž vymezuje vůči české kulturní tradici, která staví na poetizaci a vnášení humorných prvků i do nežánrových a vážných děl a z hlediska mnohých kritiků současných filmů se tento přístup trochu zprofanoval. To je na jednu stranu sympatické, ale touto stylizací se realita trochu zplošťuje. Jedná se o stylizaci realismu a podobně jako se Divoké včely (2001) skutečné vesnici podobaly méně než třeba Vesničko má středisková (1985), tak i zde jde o něco jiného než o pouhou fascinaci realitou. Celkové pojetí se nese spíš v duchu hledání sdělení a autenticity. K posílení uvěřitelnosti zvolila Fornay výhradně neherce spjaté s místem, kde se příběh odehrává. Nemuseli příliš hrát, jelikož nejde o klasicky vyklenuté drama, ale spíše věrohodně existovat.

Autorce se daří vyhnout „artovému kýči“ v podobě předstírání duchovna či „osudovosti“. Nejen z tohoto důvodu ve filmu absentuje hudba, která je nositelem autorské emocionální licence (viz hudba u Lásky v hrobě nebo v Poupatech, pokud mám zmínit některé české filmy s podobnými ambicemi). Film se blíží právě Poupatům, ale troufnu si odhadnout, že jejich úspěchu u české kritiky či akademické obce Fornay nedosáhne, protože zvolila vyloženě antidramatický způsob sdělení. Její počin je v mnoha ohledech progresivnější a možná i poctivěji uchopený než Jiráského předloňský debut.

Na první pohled je ve snímku patrná snaha přiblížit se současným festivalovým titulům, filmům s vyhraněnou formou, enigmaticky podmanivým snímkům s minimem narativních podnětů a vytříbenou stylizací autenticity. Killer se v mnohém blíží třeba maďarskému filmu Je to jen vítr (2011) Benedeka Fliegaufa, přičemž ale síly jeho výpovědi nedosahuje. V našem kontextu by se dal autorským přístupem postavit vedle debutů Václava Kadrnky (Osmdesát dopisů – 2010) nebo Michala Hogenauera (Tambylles – 2012). Tyto snímky rovněž mohou frustrovat diváka uvyklého klasickému literárně pojatému filmovému dramatu, a to především vědomě nedořečenými situacemi a vztahy mezi postavami. Ačkoli Můj pes Killer působí mezi českými filmy odvážně a inspirativně, tak ve srovnání s předními světovými tvůrci se jeví takřka epigonsky. Jeho forma je příliš radikální a utlumená, aby rozvířila diskuzi na téma rasismus, a zároveň není dost originální, aby přinesla zcela nové „kinematografické myšlení“.

Můj pes Killer

Režie: Mira Fornay
Scénář: Mira Fornay
Kamera: Tomáš Sysel
Střih: Hedvika Hansalová
Hrají: Adam Mihál (Marek), Libor Filo (Lukášek), Marián Kuruc (Markův otec), Irena Bendová (Markova matka)
Slovenská republika / Česká republika, 2013, 87 min.

Premiéra: 11. dubna 2013 (CinemArt)