Nespoutaná síla blaxpoitation

O Nespoutaném Djangovi (Django Unchained, 2012) toho již bylo napsáno mnoho – vlnu úvodních reflexí, hodnotících snímek ihned po premiéře, máme každopádně za sebou. V převážně kladných až nadšených ohlasech recenzenti nejčastěji zmiňují, že jde konečně o první western Quentina Tarantina – žánr, z něhož excentrický tvůrce ve svých předchozích filmech opakovaně citoval. Odsud se dále odvíjí jak pochvalné komentáře vyzdvihující zdařilou eklektičnost díla, které umně čerpá z evropských i amerických westernů, tak kritičtější ohlasy vcelku oprávněně poukazující na nesourodost filmu, jehož struktura příliš nedrží pohromadě. Tento text si nedělá ambice obsáhnout recenzovaný snímek v celé jeho šíři; mnohem více je příspěvkem snažícím se postihnout jedno lehce opomíjené téma.

Čemu totiž zatím není věnována hlubší pozornost, je návaznost Nespoutaného Djanga na žánr blaxpoitation, který zde – minimálně stejnou měrou jako western – určuje ráz celého snímku. Odkaz černošského braku ze 70. let je pro Tarantina nepostradatelný již od Gaunerů (Reservoir Dogs, 1992) a nedoceněná Jackie Brown (1997) je navíc chápána jako přímá pocta největší ženské ikoně blaxpoitation, herečce Pam Grier. Nespoutaný Django jde ale ve své práci s žánrovými motivy o krok dál, neboť si již nevystačí s jejich glorifikováním nebo pouhým „vykořisťováním“ ve prospěch třeskutých vtípků pro zasvěcené, ale v plném rozsahu se zamýšlí nad jejich etickým rozměrem.

Rozšířené přesvědčení, že hrdinové v Nespoutaném Djangovi tentokrát nejsou hnáni touhou po pomstě, je přinejmenším napadnutelné. Putování za osvobozením milé Broomhildy asi není srovnatelné s osobní vendetou ve stylu Beatrix Kiddo, ale v Djangovi jde především o odplatu společenskou – pomstu (černých) otroků na svých (převážně bílých) pánech. Teď už můžeme s jistotou prohlásit, že počínaje Hanebnými pancharty Tarantino vstoupil do nové, morálně odpovědnější fáze své tvorby, v níž se pouze neopájí důkladnou pastiší milovaných béček a smrští popkulturních odkazů, ale „přepisuje“ (nejen) tragické kapitoly světové historie.

Původní blaxploitation produkci se pro její menšinové zaměření nabízí chápat jako svého druhu revoltu vůči hollywoodskému mainstreamu – ale jen do určité míry. Opravdová radikálnost těchto nesmírně různorodých filmů, jejichž obvyklými protagonisty jsou černošští alfa samci nebo prsaté drsňačky, je ovšem diskutabilní. Ikoničtí hrdinové se, jakožto popkulturní vzory minoritní společnosti, nakonec stávali obětí stejné stereotypizace (zdůrazňování agresivní mužnosti a sexuální síly), ze které se původně chtěli vymanit. Je proto zajímavé si v Nespoutaném Djangovi všímat, jak dalece poučeným filmařem Tarantino skutečně je, když takto ošemetnou látku přejímá.

Potěšující je, že snímku se daří výše zmíněným komplikacím úspěšně vyhýbat, a dokonce je také kriticky revidovat. Djanga (Jamie Foxx) osvobodí „doktor“ Schultz (Christoph Waltz) hned v úvodní scéně, ovšem pouze z fyzického otroctví. Abstraktnější vězení společenských konvencí se kolem titulního hrdiny vznáší neustále a opakovaně je mu připomínáno například v podobě zírajících vidláků, kteří nikdy neviděli „negra na koni“. Sám Schultz navíc navrhne vydat se na další cestu v přestrojení, a dokonce Djangovi umožní vybrat si vlastní kostým. Strategické předstírání a „hraní rolí“ za účelem přechytračení bílých plantážníků a otrokářů se jeví jako zábavné a důvtipné, ale stejně tak paradoxní a dvojznačné. Django se pod Schultzovým vedením ocitá v podobně nenápadné šlamastyce jako plakátoví hrdinové sedmdesátkových blaxpoitation: je užitečným sluhou, kterému je sice benevolentně dána možnost vyfintit se podle svých představ a podle potřeby „upustit páru“, ale pouze v mezích zákona psaného bílým mužem. Ironické je, že o Djangovi Schultz hlasitě mluví jako o svobodném člověku, ale jeho svobodu vymezuje pouze vnějškovými znaky (volnost ve výběru kostýmu, jízda na koni) a sám ho spoutává široce přijatelnými společenskými pravidly (i když „jen jako“). Jestliže tedy byl rozmach blaxpoitation umožněn manažery hollywoodských studií, kterým se v době nepříznivých tržeb hodila popularita černošského žánru, film tento v jádru konzumní vztah dobře odráží ve dvojici Schultz-Django, jejichž vzájemná úmluva nejprve stojí na velmi podobných principech.

A stejně jako kultura blaxpoitation určovaná bělošskými normami nakonec mohla jen těžko vést ke skutečné černošské emancipaci, také Django naráží na Schultzův diktát jako na omezující mantinel. Rozdíl samozřejmě je, že Tarantinův scénář ve svém poučeném volnomyšlenkářství nepřipustí opakování takového hanebného prohřešku a labužnicky si vychutnává Schultzovo zděšení kdykoli Django hraje svou předepsanou roli (zejména tu černého otrokáře) až příliš důsledně. Snad už je dnes bezpečné prozradit, že Schultzův plán nakonec logicky ústí v kolaps a Django si skutečnou svobodu musí vybojovat až na vlastní pěst (a vyřídit si to přitom i se samotným režisérem). O Tarantinově důkladné znalosti kulturních stereotypů pak svědčí i to, že do role největšího padoucha pasuje postavu Samuela L. Jacksona – oddaného služebníka svého bílého pána, který zároveň velí černošskému služebnictvu v domě. Stephenova úlisná loajalita je zvráceným portrétem postavy Strýčka Toma – ikonické, původně literární postavy, která představovala většinově přijatelný obraz hodného černošského sluhy. Tarantino tak prostřednictvím svého filmu neúčtuje jen s americkým otrokářstvím a problematickým kulturním dědictvím rasové emancipace, ale hlavně s odkazem žánru blaxpoitation, který ve finále zbavuje všech pout. V Nespoutaném Djangovi se doslova přepisuje filmová historie.

Django Unchained

Režie a scénář: Quentin Tarantino
Kamera: Robert Richardson
Střih: Fred Raskin
Hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Samuel L. Jackson, Kerry Washington, Franco Nero, Zoë Bell a další
USA, 2012, 165 min.
Premiéra ČR: 17. 1. 2013 (Falcon)