Než film promluvil – chaotický výlet do počátků české kinematografie

Publikováno: Michal Večeřa Publikováno dne: 28. března 2013 Rubrika: Český film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Než film promluvil – Vzrušující výlet do počátků české kinematografie (Kateřina Boušová, 2012) – MICHAL VEČEŘA –

Kniha Kateřiny Boušové Než film promluvil se zabývá němou érou české kinematografie. Publikace se čtenářovi snaží přinést všeobecný přehled o vývoji kinematografie v českých zemích mezi lety 1898 a 1930, seznamuje jej s prvními filmy, výrobními společnostmi, herci a zároveň vypovídá poměrně podrobně i o podmínkách, v nichž tehdejší tvůrci natáčeli své snímky. Autorce rozhodně nelze upřít, že prostřednictvím důkladných rešerší v dobovém tisku nashromáždila impozantní množství článků, rozhovorů a dalších zdrojů informací. Vedle toho také Boušová pokrývá svou knihou dosavadní mezeru na knižním trhu – prakticky veškerá existující literatura se věnuje až období zvukového filmu a němá éra jako by neexistovala. Důvod je nasnadě, zatímco zvuková produkce je poměrně široce divákovi dostupná prostřednictvím televizního vysílání a DVD nosičů, tak němé filmy jsou v běžné distribuci prakticky nesehnatelné. Vzhledem k tomu, že publikace rozhodně není určená pro odbornou akademickou obec, ale pro širokou veřejnost, tak by ještě šlo zamhouřit oko nad tím, že si Boušová ve své práci neklade žádné otázky ohledně fungování a vývoje československé kinematografie na obecnější úrovni a nesnaží se nijak analyzovat získané informace.

Vedle zajímavé volby tématu a množství zpracovaných zdrojů ale publikaci provází problémy pramenící z nedostatečně promyšlené koncepce toho, co chtěla autorka vůbec čtenářům sdělit, a současně z toho, jak nakládá se získanými fakty. Boušová sama ve výsledku pouze naplňuje úkol knihy, který je představený v úvodu, tedy snahu pomocí dobových dokumentů přiblížit první bouřlivá léta české kinematografie (autorem úvodu z nějakých důvodů není Kateřina Boušová, ale Rudolf Slivka).

Ve své snaze obsáhnout co možná nejkomplexněji sledované období se autorka nedrží nějaké logické a jasné struktury, přechází totiž od obecně zaměřené monografie přes kapitoly o jednotlivých osobnostech, publikování celých rozhovorů a novinových článků až po popisování vývoje sítě kin. Kniha se rozpadá na několik koncepčně odlišných a vzájemně nekomunikujících celků. Ještě v pořádku by byla úvodní část před kapitolou Silná čtyřka v českém filmu, potud se totiž autorka v rámci možností drží poměrně jasného chronologického uspořádání, od kterého ale následně upouští, když potřebuje popsat historii konkrétních společností. Poslední ránu chaotické koncepci knihy zasazují poslední kapitoly, které pojednávají o vývoji sítě kin v českých zemích a autorka je označuje jako přílohy. Ty se totiž svou koncepcí diametrálně odlišují od zbytku knihy. Nelze v nich nalézt citace z dobových článků, ale pouze kompilát informací z existující literatury, které jsou navíc nepřesné. Z těchto příloh jde rozpoznat, že autorka není podrobně obeznámena s fungováním české kinematografie před rokem 1930, což naznačuje i to, že si na různých místech knihy protiřečí. Jestliže společnost AB s vlastní výrobou filmů vůbec nepočítala, jak autorka uvádí na straně 68, tak jak je možné, že posléze mluví o tom, že natáčela filmy ve vlastní produkci? Úplně pravdivé není ani tvrzení, že se po roce 1918 ztrácí filmová stopa Jana Arnolda Palouše a v závěrečné „přílohové části“ se autorka ani okrajově nezmiňuje o zcela obvyklé praxi propachtování licence k provozování kina.

Vedlejším důsledkem neustálého přeskakování od jednoho tématu k druhému je opakování již řečených informací, konkrétně se například čtenář opakovaně dozvídá, kdy a kým byl natočen snímek Palimpsest, základní informace o společnosti Excelsiorfilm a další. Text kvůli takovým nadbytečným sdělením zcela bezdůvodně nabývá na obsahu a čtenář má vůbec problém se zorientovat. Ruku v ruce s opakováním informací jde i protiřečení jednotlivých autorčiných tvrzení. Tento problém podle všeho plyne z autorčina zacházení s nalezenými zdroji informací. Autorka si vůči nim nedrží žádný kritický odstup a často doslovně přebírá jejich tvrzení. Takový přístup je ale v případě nespolehlivých informací z novinových článků velký problém, a to jak v případě vzpomínkových článků, tak i různých dobových kritik a recenzí. Pokud už je výzkumná práce založena primárně na článcích z dobových periodik, tak je kromě snahy ověřovat informace v jiných zdrojích zároveň nezbytné rozlišovat mezi jednotlivými periodiky.

Pokud už si autorka dala tu práci s tím, že provedla tak rozsáhlou rešerši v dobových periodikách, tak je škoda, že ji nezužitkovala, jak jen to šlo. V textu chybí podrobnější odkazy na použité zdroje – v nejlepším případě lze najít pouze uvedený den a periodikum. Výrazně se tím komplikuje využití této knihy pro jakýkoliv další výzkum, pro dohledání článků by bylo nutné provést rešerše úplně od začátku.

Ruku v ruce s chaotickým používáním zdrojů souvisí také zvláštní využití obrazové přílohy (ponechme stranou screenshoty pořízené z některých filmů). Přestože je u většiny uvedena tajemná zkratka AR-archiv, tak zcela očividně část přílohy je pouze stažena z internetu, stačí se jen podívat na nekvalitní rozkostičkovaný plakát k filmu Za Svobodu národa nebo plakát k Páteru Vojtěchovi, na němž je vidět odkaz terryposters.com. Zároveň obrazové přílohy vždy nesouvisí s informacemi obsaženými v textu. Opět u příkladu Pátera Vojtěcha je zřejmé, že plakát nepatří k verzi z roku 1928, ale ke stejnojmennému zvukovému filmu z roku 1936.

Kniha Kateřiny Boušové by potřebovala mnohem propracovanější koncept a strukturu. Pokud mělo být primárním cílem práce publikovat dobové články, tak by bylo mnohem přínosnější začít knihu obecnou kapitolou shrnující vývoj československé kinematografie, po níž by následovaly otištěné celé články, nebo naopak souvislý text a dobře strukturovaný text, který by se neskrýval za mnohem větším množstvím citací z dobových periodik. Ovšem podoba, v jaké kniha vyšla, není ani jedno ani druhé.