Jojo a zbytek nahodilé výpravy

Nicolas Philibert vešel ve známost díky svému ryze observačnímu přístupu k tématům. Vydává se ovšem mnohem dál, než za obrazy prosté jakýchkoli autorových vstupů. Uchopuje látku z pozice člověka, který s ní není nijak hlouběji obeznámen – nenačítá předem odborné publikace, nesetkává se se znalci.1 Tím automaticky situuje i diváka do postavení, z něhož může odkrýt pouze tu část předkládané skutečnosti, kterou si dokáže nějakým způsobem vztáhnout k vlastní zkušenosti. Zbytek je potom pouze na jeho imaginaci. Režisér tedy záměrně podněcuje svými filmy k přemýšlení, nepředkládá problémy ani nenabízí jejich řešení, neargumentuje. Pouze zaznamenává, nejde pod povrch. Paradoxně však onen prvoplánový přístup, jež zanechává zpola nakousnutý krajíc, zodpovídá nepřímo mnohé otázky.

Například ve filmu Le Pays Des Sourds, pojednávajícím o lidech postižených úplnou hluchotou, nedostává diváka ani tolik blíže k jejich životu, jako odkrývá úroveň každodenní skutečnosti, které si již mnohdy takřka nevšímáme, a sice ruchy. Přitom právě ony jsou jedním z ukazatelů naší přítomnosti. Philibert nás nutí dívat se na zcela běžné věci, díky tomu, že nám k tomuto pozorování dává dostatek času a fyzický odstup filmového plátna, odlišným způsobem. Poskytuje tedy živnou půdu pro diskuzi, které se sám neúčastní. Výrazným prvkem, který upoutá v některých jeho dílech (Nénette), je záliba v nediegetické zvukové stopě. Ta štěpí film na dvě disharmonické části, které tak ještě více dráždí, vyvolávají otázky. Někdy ovšem přichází s pravým opakem a odkrývá s pomocí kamery věci ve své úplnosti. Snímek La Ville Louvre zaznamenává slavné muzeum v době příprav, kdy se v něm namísto návštěvníků pohybuje pouze personál chystající novou výstavu. Odkrývá divákovi i běžně nepřístupné, pod budovou splétající se útroby, které skrývají nespočet soch a obrazů… Tímto příběhem jedné vznikající expozice režisér pomyslně proniká za vnějšek zkoumaného objektu, ovšem jenom na oko.  Ani v tomto případě nevystoupí zpoza hledáčku – spokojí se s pouhou, i když podrobnou pohlednicí.

„Krása a význam filmu nejsou vázány na jeho předmět,“ glosuje Philibert v jednom z rozhovorů svůj nejnovější počin Nénette. „Velký film můžete natočit i o tématu, které se jeví jako banální.“2 A je to právě ono zanícení pro někdy až elementární věci, jež stojí za jeho díly a díky němuž upoutávají tolik divácké pozornosti. Málokdo si totiž v dnešní hektické době dokáže udělat čas, aby se na věci podíval z blízka, zkusil jim hlouběji porozumět. Možná jsme všichni jako malý Jojo3 , který nedokáže pořádně dokončit svůj vlastní obraz, protože za rohem už čeká další výzva…

• Nénette (2010)
• Retour En Normandie (2007)
• Etre Et Avoir (2002)
• Les Moindre des choses (1997)
• Un Animal Des Animaux (1995)
• Les Pays Des Sourds (1993)
• La Ville Louvre (1990)
• Filmy ke zhlédnutí zde

foto: www.docscinema.blogspot.com