Jurij Norštejn: Sníh na trávě (2. ukázka)

Kde začíná fenomén obrazu na projekčním plátně – je záhada. Kde je ten první bod, o němž můžete říci: tady začíná animace? Nevím. Vím jenom, že na začátku je čistý bílý papír – na rozdíl od hraného filmu, kde žádný papír není. Vezmete kameru a na něco ji zaměříte. „Dům i stůl“ již existují. Když použijete herce a nalíčíte ho, změníte ho k nepoznání, stejně pracujete s živou materií. A co máme k dispozici my? Vů-bec-nic. Takže, co objasňovat? Co je animace – to kouzelné umění, v němž je nutno všechno vytvořit, od první čáry na bílé ploše až do poslední nuance zvuku při míchačce? Všechno musíme vytvořit. Nikdo nám nic nedá. Z toho na člověka padá děs. Ale zároveň je to i fascinující. Fenomén animace je popsán v Gogolově Ženitbě – v monologu Agáty: „Kdyby se pod nos pana Podkolatova umístily rty pana Onučkina, k tomu by se přidalo trochu nevázanosti pana Žvanikina a zahustilo by se to statnou postavou pana Nenažraného…“ (překlad Leoš Suchařípa). Tohle je fenomén animace. To nesvede žádné jiné umění. To dokážeme pouze my. A, samozřejmě, spisovatelé. Spisovatel vybavuje svého hrdinu různými charakterovými rysy tak, že si z každého něco vezme. O tom psal velmi dobře Heinrich Heine. Rád se procházel po bulváru a pozoroval protijdoucí. Považoval to za jakousi zoologickou zahradu. Pozoroval korpulentní dámy, přetékající ze svých korzetů, a z jejich otylosti „se u něho projevovaly příznaky mořské nemoci“. Což mu ovšem nebránilo v tom, aby si z tohoto zooparku od každého něco vzal a soustředil do jedné postavy. Gogol v Autorském vyznání k Revizorovi napsal: „…rozhodnul jsem se složit na jednu hromadu všechno to hloupé z Ruska, co jsem poznal, všechny ty nespravedlnosti, které se dělají na těch místech a v těch případech, kdy se od člověka více než vše jiné vyžaduje spravedlnost, a tak se vysmát všemu najednou“. A to může svobodně vyjádřit i animace. „Skládat na jednu hromadu“.

Nejméně ze všeho je pro mne animace kinematografem. S tím ji spojuje jen způsob zaznamenání obrazu na filmovou surovinu a promítání filmového pásu prostřednictvím projektoru – tedy prvky čistě chemické a optické. Ve všem ostatním je to naprosto záhadné umění, které je, podle mě, srovnatelné především s literaturou, a potom s divadlem, i když povaha animace je zdánlivě čistě obrazová. Proč s divadlem? Například proto, že má stejný vzájemný vztah znakovosti a objektivní reality. Víme přece, že na divadle stačí tmavý horizont v hloubce scény, který se pro nás stává živým a obsažným ve chvíli, kdy se ozve nějaký reálný zvuk – zapískání lokomotivy nebo parníku… V tom tkví i síla animace: skrze dané podmínky odhalovaná skutečnost a okamžitá radost z tohoto poznávání. V hraném filmu to není možné, ten má jiné úkoly. Ale na divadle stačí pravdivé gesto na základě znakovosti, a najednou se na nás řítí realita jako žhavá láva. Tam je naše vědomí připraveno k prožitku. Tento moment připravenosti vědomí k prožitku, ke vtažení do tohoto prostoru, viditelně ukazuje, v jakém neuvěřitelném, ohromujícím umění pracujeme.

A pochopitelně, „fantazie mě přivádí k slzám“…

Čím je více neočekávanosti, tajemství a fantazie, tím lépe pro animaci. Animace je tajemství poznání a citu, přenesené na filmový pás.

Teorie předpokládá určitou logiku, pochopitelnou a dostupnou jakémukoli horlivému režisérovi. Teorie se uplatní tam, kde je práce na filmu omezená dosaženými vědomostmi. Znalosti mohou vyčlenit z tajemství filmu vrstvy, které mohou být převedeny do roviny technologie, což znamená, že mohou být objasněny. (Technologií rozumím samotnou kameru, snímací stůl nebo počítač; sem také patří velikost záběru, konstrukce postav a dekorací.) Naše potěšení z toho, že ovládáme způsob zobrazení je mylné – to všechno je totiž pouhé řemeslo. Tajemství se skrývá tam, kde naše otázky zůstávají bez odpovědí. Ale právě tam začíná tvorba. A můžeš do té studny volat, jak chceš, ozvěna ti nic nevrátí. Tajemství se skrývá tam, kde levá ruka neví, co dělá pravá. Nemůžeme poznat tajemství spojení námi vymyšlených rytmů a rýmů. Tvorba začíná až na konci cesty poznání.

Jurij Norštejn, Sníh na trávě. Překlad: Jiří Kubíček

Preview knihy jsme publikovali zde. Předobjednat si ji můžete na www.norstejn.cz nebo na e-mailu hora@apzpro.cz. 

Jurij Norštejn: Sníh na trávě

překlad: Jiří Kubíček
APZ Production s.r.o., NAMU a Jakub Hora, Praha 2013
ISBN 978-80-7331-124-7
1. vydání, vazba V8.
kniha vychází 18. 11. 2013