Oranžový overal aneb cesta do hlubin vězeňské duše

SERIÁL – TIP: Orange is the New Black – IVETA JANSOVÁ –

V rámci nejnovější seriálové tvorby televizní sezóny 2013 se zrodilo i mnohasečně originální komediální drama Orange is the New Black. Seriál je adaptací sepsaných pamětí autorky Piper Kerman, které reflektují její patnáctiměsíční pobyt ve vězení. Dílo samotné je potom výsledkem práce americké producentky a režisérky Jenji Kohan, jíž si seriáloví znalci mohou pamatovat jako tvůrkyni seriálu kabelové televize Showtime – Weeds (Tráva). Toto silně femininní tvůrčí podloží ještě umocňuje děj pojednávající o zcela ženském kolektivu (vězeňkyň), a to v čele s ženskou protagonistkou, ta podle původní autorky nese jméno Piper Chapman (Taylor Shillning). Jak předchozí věta napovídá, děj seriálu vypráví o uvěznění hlavní hrdinky, o její adaptaci v novém prostředí a především o vězeňské každodennosti s jejími velice specifickými projevy bytí.

Je libo epizodu, nebo třináct?

Seriál Orange is the New Black je originálním dílem společnosti Netflix, ta je poskytovatelem1 tzv. služeb on demand (na přání/požádání). Diváci s přístupem, předplatným k této službě mají k dispozici jí nabízené mediální obsahy (televizní seriály, filmy atp.). Netflix rovněž provozuje výpůjční pohledávky – rozesílání paušálních DVD poštou v rámci USA. Právě označení on demand přináší poměrně revoluční způsob uvádění produktů na mediální trh, u tohoto seriálu se konkrétně jedná o uveřejnění celé první série najednou. Publikum již není „nuceno“ navracet se k televizním obrazovkám s danou rutinní periodicitou, nýbrž má možnost obsah přijímat naprosto individuálním způsobem. Je tak možné seriál zhlédnout celý najednou (všech 13 dílů) nebo v jakémkoli jiném libovolném rozložení. Kruciální je rovněž schopnost navracet se k uzlovým momentům děje či možnost opětovného zhlédnutí vybraných pasáží. Samotné vyprávění je takovému zacházení již uzpůsobeno, konkrétně Orange is the New Black sice zachovává úvodní i závěrečnou titulkovou sekvenci, to znamená i dojem rozdělení na třináct epizod. Avšak zcela již postrádá úvodní rekapitulaci/recap (aktualizace informací z minulých dílů) či závěrečný cliffhanger (moment napětí lákající na další díl), které se u produktů on demand zpravidla vyskytují pouze (pokud vůbec) na začátku a na konci celé série. Komplexitu narativu spojeného s mnohými produkty současné televizní doby, typické svou rozsáhlou technologickou disponibilitou (viz dále), rozebírá podrobněji například Jason Mittel v článku s vypovídajícím názvem Narrative complexiy in conterporary American Television (2006).

Dostupnost služeb on demand, běžnou pro aktuální televizní éru, nazývají teoretici televizních studií různě. Ať už je to však POST-FLOW TV / POST-NETWORK TV u Butlera (2007) či éra mnohosti u Ellise (2000), tyto termíny označují téměř totožné tendence. Zásadními charakteristikami jsou především vysoká interaktivita mezi publikem a médiem (zde např. právě možnost kdykoli si zvolit jakýkoli nabízený obsah a ten konzumovat obdobně libovolně), zapojení technologických vymožeností (nahrávací zařízení, pořady na požádání, nové typy přijímačů atp.) a vysoká konkurence (kabelové stanice, satelitní stanice atd.), která zajišťuje možnost vytvářet specializované pořady pro úzké a vybrané publikum (tzv. narrowcasting; opět příklad zde řešeného seriálu), a ne pouze poskytovat masově vysílané obsahy pro široká publika (tzv. broadcasting). Zmíněná možnost soustředění se na specializované diváky je mimo jiné rovněž doprovázena značnou volností ve vysílaném obsahu, jak například Darcy Bullock zmiňuje ve svém článku (2013), bez ostychu a strachu z postihu se objevuje např. slovo potrat (abortion) a tematika s ním spojená.

Tam za vysokým plotem

Hlavní postava, Piper Chapman (Taylor Schilling), je podobně jako zbytek seriálu poněkud neobvyklá. Nejedná se o z dokonalých socioekonomických výšin padlou ženu, ani o kajícného martyra, a dokonce ani o křivě usvědčenou, morálně silnou hrdinku, na jakéžto modely jsou diváci z americké (nejen) televizní produkce zvyklí. Publikum se naopak setkává s velice obyčejnou až průměrnou ženou se stále se neplnícím americkým snem, pohodlným a stejně stagnujícím nastávajícím Larrym (Jason Biggs) a jedním nelegálním převozem peněz proběhnuvším před desítkou let, který je důvodem, proč se s ní obecenstvo setkává při jejím nástupu do kárné instituce. Piper se pro diváky však stává kvalitním průzorem do života ostatních postav, do každodennosti vězeňského koloběhu a jeho striktních pravidel. Vedle nastínění naprosto patrné hierarchie vedoucí od velitele vězení přes dozorce až po vězněné jsou v rámci zasvěcení do běžného života v totální instituci na světlo přineseny i takové detaily, jako je pomalu mizící ostych v koupelně a na záchodech, běžně velice intimních záležitostí, které se ve vězeňském kontextu stávají věcí téměř veřejnou. Sympatie diváků si Piper může získávat tím, že cele necloní vysílací prostor, který je poskytnutý představováním tohoto vězeňského úzu a několika příběhů vybraných vězeňkyň, jež jsou zprostředkovány audiovizuálním flasbackovým vyprávěním. Každý díl tak znamená nový životní úděl a nástin toho, jak vypadaly osudy žen před jejich uvězněním a kým byly, než se staly příjmením v oranžové či šedé kombinéze.

Interní prostor vězení je již na první pohled dělen kritériem rasy, spolu s rasou seriál přináší i velice propracované pohledy na alternativní sexuality a neobyčejnou práci s genderovou sebeidentifikací, o tom však podrobněji až dále. Nyní již drobné pozastavení u nejvýraznějších postav seriálu, které napomáhají jeho dynamickému vzletu a narativní bohatosti. Bylo již podotknuto, že hlavní hrdinka k nejvýraznějším postavám nepatří, není možné jí však ignorovat, neboť je perspektivním zprostředkovatelem pro setkání s ostatními ženami a pracovníky vězení. Díky Pipeřinu pohybu po vězení a jejím skutkům je tak představena nepřehlédnutelná postava Galina „Red“ Reznikov (Kate Mulgrew), bývalá ruská mafiánka, v současnosti vedoucí kuchyně a žena s velmi důmyslně rozprostřenou sítí kontaktů, a tedy i značnou mocí a výsostným postavením v hierarchickém žebříčku samotných vězeňkyň. Její lidštější tvář představuje až mateřská péče o některé „schovanky“ a v důsledku celkově implicitní pozice jakési mateřské substituce v tomto prostředí. Pro Piper již v prvních dílech zahoří láskou komická postava Suzanne Warren (Uzo Aduba) přezdívaná „Crazy Eyes“, jejíž náklonost k hlavní postavě vtipně glosuje běžný vězeňský úkaz vytváření pseudorodin se simulací tradičního mužsko-ženského rozdělení (o tom ještě později). Další okno do minulosti je tentokrát Pipeřino vlastní, jedná se o představení její bývalé přítelkyně Alex Vause (Laura Prepon), ženy, která pro Piper znamenala a stále znamená výstup z její silně heteronormativní komfortní zóny. Vtipnou a zároveň psychologicky hluboce propracovanou postavou je Nicky Nichols (Natasha Lyonne)2, naprosto otevřená lesba a vyléčená drogově závislá osoba, jež okolní dění komentuje příznačně štiplavě, komicky a velice vulgárně. Je nutné zohlednit, že seriál Orange is the New Black nezůstává „slepý“ ani vůči ženskému přátelství, které vystihuje jako hluboké, emocionální a intelektuální souznění naprosto odlišné tomu, co je často k vidění na filmových plátnech a televizních obrazovkách, tedy spíše povrchní a falešné spojení, které roztrhne první vážnější romantický zájem. Příkladem takového přátelství je zábavné spojení postav Tashy „Taystee“ Jefferson (Danielle Brooks) a Poussey Washington (Samira Wiley), jejichž největší kratochvílí je, když si mohou tropit žerty z bělošek vyšší třídy a imitovat jejich každodenní pseudoproblémy (v pohledu přítelkyň). Jednou z mála explicitně negativních postav je religionistická fanatička Tiffany „Pennsatucky“ Doggett (Taryn Manning), jejíž obsese náboženstvím a nenávist k všemu biblí zapovězenému přerůstá až do nebezpečných sektářských rovin.

Pandořina skřínka diverzity

Postava „Pennsatucky“ nereprezentuje v seriálu pouze kritický náhled na náboženský radikalizmus, ale zároveň patrnou reflexi třídně rozdělené společnosti. „Pennsatucky“ je zástupkyní nižší třídy, přičemž její náboženské inklinace je možné chápat i jako kompenzaci stavového nedostatku. Třída je zde chápána v pojetí Pierra Bourdieu, má sestávat z jedinců a jejich rodin, jež disponují téměř totožným sociálním postavením a sociální realitu uchopují prostřednictvím stejného habitusu3) (ten si osvojili enkulturací běžných životních podmínek pro svou třídu). „Teoretické třídy, tak jak je ustavuji, jsou nicméně k tomu, aby se z nich staly třídy v marxistickém slova smyslu, predisponované mnohem víc než jakékoli jiné teoretické seskupení, například seskupení podle pohlaví, etnika apod. (…) Společenské třídy neexistují. (…) Existuje pouze sociální prostor, prostor diferencí, ve kterém třídy existují takříkajíc virtuálně, vytečkovaně, ne jako danost, nýbrž jako něco, co se má vytvořit.“ (Bourdieu, 1998, 18–20) Postava „Pennsatucky“ se sice nejhlasitěji vyjadřuje k homosexuálnímu chování některých spoluvězeňkyň, avšak implicitně skrývá cílení na zdánlivě vyšší či středostavovskou vrstvu, která na rozdíl od ní má potencionální přístup ke kvalitní zdravotní péči a určitým životním standardům. Ona sama evidentně trpí nedostatkem zdravotní péče, ta je patrná z jejího zkaženého chrupu.

Třídní diferenciace není zdaleka jediná, jíž seriál prezentuje. Již bylo naznačeno, že nejpatrnější dělení je tzv. „kmenového typu“ („tribes“). Ženy ve vyobrazovaném vězení se tudíž nejčastěji rozlišují podle svého etnika, a to na bělošky, černošky, hispánky, „zlaté dívky“ (Asiatky) a ostatní (others). V rámci těchto kmenů si volí svou zástupkyni, která jedná s vedením věznice o potřebách jednotlivých skupin. Již v prvním dílu je toto dělení patrné a vokalizované, hlavní hrdinka se tak dozvídá, že se každý spoléhá nejvíce na osoby v rámci etnického kmenu. To ovšem neznamená, že by neexistovala a nevznikala internacionální přátelství. Naopak je to úkaz velice častý, především v okolí hlavní postavy se soustřeďují ženy nejrůznější příslušnosti, což je pochopitelné z hlediska existence hlavní postavy jakožto hledí do příběhů oněch několika vybraných žen.

Velice pestrá jsou rovněž vyjádření alternativních sexualit a genderů. Jedním z nejvýraznějších příběhů je vyprávění o životní cestě transsexuálky Sophie Burset ztvárněné skutečnou transsexuální ženou Laverne Cox, která byla v seriálu představena v původním povolání hasiče, a v současnosti vedoucí vězeňského kadeřnického salónu. Připsání postavě bývalou profesi hasiče je samo o sobě zajímavým detailem, neboť hasiči, policisté, vojáci a další povolání vyžadující uniformu jsou jednoznačně a primárně konotovány nejen k výrazné maskulinitě, ale lze říci dokonce k maskulinitě hegemonické.4 Skrze vyprávění o Sophiině údělu jsou zprostředkována témata jako kvalita lékařské péče ve vězení a její dopad právě na osoby se specifičtějšími potřebami, Sophie je po operaci pohlaví nucena brát hormony a jejich dostání může nabývat i problematičtějšího rázu. Tematizováno je však i několik dalších podstatných témat, mezi jedno z nich patří zohlednění reakcí okolí a nutnost vyrovnání se s životní volbou (změny pohlaví) někoho blízkého, tak blízkého, jako je něčí manžel, otec atp.

V textu byl již několikrát naznačen lesbický charakter vztahů mezi některými vězeňkyněmi. Homosexuální projevy jsou ve vězeňství velice běžným úkazem. V rámci sexuality je však třeba rozlišovat mezi sexuální orientací (přitažlivost k opačnému, stejnému pohlaví nebo oběma pohlavím – heterosexualita, homosexualita, bisexualita atp.; předpokládá se, že je dána geneticky, ale prozatím neexistují empirické důkazy), sexuálním chováním (nesouvisí se sexuální orientací, právě ve vězení se objevuje jako náhražka za heterosexuální fyzické vztahy a především také slouží k ustavení hierarchie, tedy dominance a submise; dominantní jsou po všespolečenském vzoru vnímáni jako muži, i když se jedná o ženu, submisivní jako ženy, přestože se může jednat o muže)5 a sexuálním cítěním/afektivitou (jednání podle své přitažlivosti k danému pohlaví – různé v případě různých sexualit). Přestože homosexuální chování ve vězení bývá typicky doprovázeno vytvářením tzv. pseudorodin, tedy malých sociálních skupin, které se mají za úkol navzájem podporovat a chránit, v případě Orange is the New Black jsou tematizovány především pseudorodiny vycházející z etnické příslušnosti, jak už bylo naznačeno výše. Neznamená to však, že by nebyla zobrazena určitá homosexuální spojení založená na určitých intencionálních potřebách (např. submise někomu dominantnějšímu, u nějž je vyhledávána ochrana, toto dělení klasicky simuluje mužsko-ženské / heterosexuální vztahy v rozdělení moci – dominantnější „muž“ a podřízená žena), ty jsou ale naznačeny spíše implicitně a hlouběji se s nimi v seriálu nepracuje. V kontextu vězeňského cíleného homosexuálního chování lze hovořit o tzv. pravých a nepravých lesbách, respektive o pravé a nepravé homosexualitě. Jak píše Nedbálková: „Nepravá homosexualita je vnímána jako dočasný produkt momentální instituční deprivace. Pravá homosexualita je v tomto kontextu interpretována jednoznačně v rámci vrozených dispozic.“ (Nedbálková, 2006: 136) Autorka dále rozvíjí i charakteristiky pravého a nepravého lesbictví ve vězení, když hovoří o tom, že nepravá homosexualita je považována spíše za zboží, které je mezi ženami směňováno, kdežto na pravou homosexualitu se klade důraz jako na nedílnou součást celistvého svazku. (Nedbálková, 2006: 169) Příkladem takového nevyrovnaného vztahu je spojení „pravé lesby“ Nicky Nichols a „nepravé lesby“ Lorny Morello (Yael Stone), která sice s Nicky souloží, ale kontinuálně plánuje svou heterosexuální svatbu, jíž chce po návratu z vězení uskutečnit. Ocenění hodná je hlubší diferenciace v rámci samotného lesbického sexuálního a genderového vyjádření. Vedle tzv. femme až lipstic leseb, většinou různými pořady představovaných, se tak objevuje celá škála lesbických identit – butch, chapstic atp.6

Co se za zdí upeče, to se za zdí sní

Předcházející text jasně implikuje, že Orange is the New Black je vysoce kvalitní seriálový počin hovořící o mnoha celospolečenských problémech, které jsou v mikrosystému vězeňské společnosti ještě patrnější, než by tomu mohlo být ve skutečnosti. Vedle akcentace genderové, rasové a sexuální tematiky je třeba vyzdvihnout i nebojácnou vokalizaci možného úkazu šovinismu a šikany ve vztahu s některými dozorci a vedením. Vedle šovinistických poznámek seriál nešetří ani negativy na účet homosexuálních osob, ty jsou však v rámci samotného narativu bravurně degradovány až sociologickými vysvětleními. Příkladem může být vzepření se hlavní hrdinky jakémukoli definování sama sebe a užití Kinseyho škály. Ať už je totiž v odborných kruzích jakkoli zpochybňována a její validita je jakkoli vágní, v tomto případě znamená vyslovení málo verbalizovaného tématu, kterým je spektrální charakter sexuality. Sexualita je v tomto pohledu jakési spektrum, kam všichni lidé spadají na nějaké místo, ovšem nelze hovořit o tom, že by existovaly pouze dva póly a ty byly pro všechny bytosti dostačující.

Nakonec tedy ani hlavní postava nezůstává zcela stran diváckých sympatií, což je následkem především jejího osobního růstu, z ustrašené a nekomplexní osobnosti se během seriálu vyvinula žena, která je schopna sama řešit problémy a ve výsledku se o sebe postarat v nejrůznějších situacích. Sama v desáté epizodě charakterizuje svůj vývoj slovy: „Mám strach, že tu nejsem sama sebou a mám strach, že vlastně jsem.“ Je nutné také zdůraznit, že seriál přináší, vedle všech moderních „špatných hochů“ ze seriálů Dexter (2006), Breaking Bad (2008), Mad Men (2007) či Ray Donovan (2013), i skupinku „špatných dívek“, čímž jistě boří některé genderové stereotypy.

Orange is the New Black

Tvůrce: Jenji Kohan
Režie: Michael Trim, Andrew McCarthy
Scénář: Piper Kerman, Jenji Kohan
Hudba: John Chamberlin a spol.
Hrají: Taylor Schilling (Piper Chapman); Laura Prepon (Alex Vause); Larry Bloom (Jason Biggs); Kate Mulgrew (Galina „Red“ Reznikov); Uzo Aduba (Suzanne Warren); Natasha Lyonne (Nicky Nichols); Danielle Brooks (Tasha „Taystee“ Jefferson); Samira Wiley (Poussey Washingon); Laverne Cox (Sophie Burset); Lea DeLaria (Big Boo); Taryn Manning (Tiffany „Pennsatucky“ Doggett); Michael Harney (Sam Healy); Michelle Hurst (Miss Claudette Pelage); Pablo Schreiber (George „Porstache“ Mendez) a další
USA, Netflix, 2013, 13 dílů / 60 minut

Použitá literatura
BULLOCK, Darcy. 8 Ways ‚Orange is the New Black‘ is Breaking TV Barriers. In: Policymic [online]. 2012. vyd. [cit. 2013-09-23]. Dostupné z: http://www.policymic.com/articles/57611/8-ways-orange-is-the-new-black-is-breaking-tv-barriers
BUTLER, Jeremy G. Television: Critical Methods and Applications. 1. vyd. Mahwah, London: Lawrence Erlbaum Associates, 2007. ISBN 0-8058-5415-0.
CONNELL, Raewyn a MERSCHMIDT, James W. Hegemonic masculinity: Rethinking the Concept. Gender and Society. 2005, roč. 19, č. 6, s. 829-859. ISSN 0891-2432.
ELLLIS, John. Seeing things: Television in the Age of Uncertainty. London: I.B. Tauris, 2000. 193 s. ISBN 1 86064 489 9.
EVES, Alison. Queer Theory, Butch/Femme Identities and Lesbian Space. Sexualities. London: Sage Publications, 2004, roč. 7, č. 4, s. ISSN 480-496. 1363-4607.
MITTEL, Jason. Narrative Complexity in Contemporary American Television. In The Velvet Light Trap, 2006, č. 58, s. 29-40. ISSN 0149-1830.
NEDBÁLKOVÁ, Kateřina. Spoutaná rozkoš: Sociální (re)produkce genderu a sexuality v ženské věznici. 1.  vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006. ISBN 80-86429-65-2