Nebojte se neúspěchu, ale přijímejte riziko

ROZHOVOR s Pierrem Drouotem, ředitelem Vlámského audiovizuálního fondu – PETER DOP, MARLEEN JONKMAN (překlad: VÍT POLÁČEK) –

V současné době probíhá reorganizace Státního fondu na podporu a rozvoj české kinematografie. Vlámský audiovizuální fond už má proměnu za sebou. Po ní nastal neobvyklý úspěch místní, nizozemsky mluvící kinematografie. S podporou fondu vznikly divácky úspěšné filmy i naprosto nezávislá díla jako černobílý snímek natočený s mentálně postiženými  Ježíšek z Flander1 debutujícho Gusta Van den Bergheho. Úspěch Vlámů zaujal Nizozemce, jejichž fond také prochází reorganizací. Následující text přetiskujeme se svolením autorů.

Vlámský film prochází nevídaným rozkvětem. Mezinárodní ocenění z velkých festivalů a zájem publika v domácích sálech jsou jeho sklizní. Tam, kde se nizozemský film jen velmi těžko vyrovnává s úspornými opatřeními, získává vlámský film stále více peněz od vlády. Časopis Dutch Director Guild Gazet vyrazil do Bruselu, aby zjistil, jaké tajemství se skrývá za Býčí šíjí2, Smolaři3 a dalšími perlami vlámské kinematografie. Rozhovor s ředitelem Vlámského audiovizuálního fondu (VAF) Pierrem Drouotem pořídili Peter Dop a Marleen Jonkman. 25fps ho se svolením redakce DDG Gazet přináší v překladu Víta Poláčka.

Jste ředitel/správce VAF?
To je název, který vznikl už v začátcích Vlámského audiovizuálního fondu, takže v září 2002. VAF tedy funguje přesně deset let. Ale necítím se absolutně jako správce. Mým úkolem je starat se o dobré vztahy se záštitnými ministry, jak je tady nazýváme. A to s ministrem kultury, ministrem pro média a od zřízení fondu pro hry i s ministrem školství.

Říká se vám ale mentor vlámského filmu?
V minulosti jsme byli spolu s dalšími lidmi označováni jako „svobodní páni vlámského filmu.“ Byl jsem režisér, scenárista, producent a pedagog. Takže dovedu o jednotlivých podrobnostech mluvit se scenáristou. A s režisérem i producentem, protože to všechno jsem dělal. To je na mojí pozici velmi specifické. Okolo padesátky jsem pak přestal pracovat, chtěl jsem jít do předčasné penze. A tehdy mi zavolali, jestli bych chtěl vést oddělení hraného filmu (doprovázení projektů na úrovni scénáře) na VAF. Byl jsem devět nebo deset let pryč, bydlel jsem v zahraničí, takže jsem neměl žádné zájmy ve vlámském filmu.
A když jsem pak chvíli vedl právě oddělení hraného filmu, vznikla ve fondech krize – nastaly problémy mezi ředitelem a záštitným ministrem – a já jsem byl požádán, jestli bych se nestal krizovým manažerem. Byl jsem tam každý den a viděl jsem, jak VAF fungoval, a měl jsem odborné posudky z dalších diskuzí. Ve chvíli, kdy můj předchůdce musel opustit VAF, jsem byl tím, kdo měl největší zkušenost z velké škály filmové branže. A tak jsem se stal krizovým manažerem a nakonec ředitelem/správcem.
Tehdy jsme měli jiný systém, ve kterém posuzovatelé, kteří četli projekty, nebyli zveřejňováni. To vytvářelo dojem, že rozhoduje jen správce, protože nebylo možné se obracet na kohokoli jiného. To byl velmi konfliktní, velmi nepříjemný pocit. Tehdy jsme se rozhodli, že společně vytvoříme a sestavíme komisi. Komise je z poloviny složená z nominace lidí z branže a z poloviny je naší volbou. V komisi jsou lidé z branže, ale žádní belgičtí producenti. Slyšel jsem, že to v Nizozemí vedlo k velkým problémům a že to mělo za následek mnoho stížností. U nás je stížnost na rozhodnutí komise velmi ojedinělým fenoménem. Právní spory u nás nejsou běžné. Za uplynulý čas jsme měli stěží jediný případ.
Podílel jsem se na přijímací komisi Nizozemského fondu, který hledal své nové odborné poradce. Upřímně nevím, jestli by váš systém byl ve Flandrech akceptovaný. To, že je budoucnost filmu určovaná osobou, která ho jako odborný poradce doprovází a která je ve skutečnosti partnerem pro rozhovor s producentem, režisérem a scenáristou. Nemyslím si, že by to u nás bylo přijatelné. Nedokážu si představit, že poradce pracuje s tvůrci a nakonec řekne „ne“.

Jak rozhoduje komise?
Komise se skládá ze šesti členů a šesti náhradníků. Posuzujeme projekty podle interní logiky. Říkáme: „Ten projekt má ambici, aby odpovídal tomu nebo tomu, je to skutečně tak? Jakou interní logiku projekt vyvíjí v rámci vlastních ambicí? Věříme v to, že dosáhne toho, čeho chce dosáhnout, s prostředky, které chce použít? A že to potom bude fungovat? Je zájem producenta shodný se zájmem tvůrce? Tvoří skutečně jeden tým? Jsou to dvě energie, které se navzájem podpírají a posouvají dál?“ To čteme v projektu. A mluvíme s lidmi. Máme kontakty.

Máte hlas?
(směje se) Ne. Nemám hlas, ale stejně mě dobře poslouchají. Říkám své názory k námětu nebo přidávám informace, které ostatní nemají, protože jsem mluvil s tím anebo s tím. Ale nakonec neříkám, že musejí hlasovat podle mého názoru. Komise je součtem subjektivit. Nevěřím v objektivitu. Vím dobře, že je třeba se o ni snažit. Ale není to jako svoboda: neexistuje to. Myslím si, že lidé mohou poučeným způsobem díky vlastní subjektivitě dojít k posudku o konkrétním projektu. Potom to není jedna osoba. Je to sestavení šesti subjektivních názorů, které hledají objektivitu. Je to debata mezi šesti osobami, ze které vzejde jeden hlas. Musíte mít čtyři hlasy ze šesti, abyste prošli, protože je víc filmů než peněz.

Jaké filmy vyhledáváte?
Všechny. Co nejširší možný výběr.

Ale máte také nějaký vkus.
Přirozeně a ten je velmi různorodý. Velmi mě zajímají experimentální díla, protože skrze ně přichází obnova. Ne v celku, ale jednou je to na základě způsobu vyprávění, jindy na základě techniky a natáčení. To je velmi důležité. Avšak dívám se rád i na velké spektákly. Odmítám diskuzi komerčních filmařů, kteří považují za bláznivé, že dostanou šanci i umělecké filmy s pěti nebo deseti tisíci návštěvníky. Říkám pak: „Je to dobře odpovědné, aby takový film stál milion nebo půldruhého milionu eur. To je náš kulturní úkol.“ A umělečtí filmaři, kteří říkají, že divácké filmy nejsou nutné, také nemají pravdu. Divácký film může být stejně tak zajímavý: dobře udělaný, dobře napsaný, dobře zahraný. A to se musí projevit na číslech návštěvnosti. Potřebujeme kontakt s publikem: kinematografie musí mít sociální funkci, vytvářet pocit komunity.

Ale musíte také přece vědět, jak získáte výsledek? Za tím přece musí být nějaká vize, která je něčím víc než jen širokým vkusem?
Ano, ale to neprozradím. To je jedno z mých kréd. Neprozradím to, protože nechci, aby se to stalo dogmatem. Znám to – jako v Nizozemí – že všechno musí být vyměřené, kolik toho nebo kolik onoho. Všechno musí být v přihrádce. Já říkám: „Ne, to závisí na nabídce.“ Že uděláme tři divácké filmy za rok, není samozřejmé. Velkým tajemstvím je udělat umělecký film, který se stane diváckým. Moskva, Belgie4 je například umělecký film, který je jedním z našich největších úspěchů. Ten film stál 900 tisíc Euro. Není důležité udělat jen film, ale také se postarat, aby rezonoval s publikem. A to se tomu filmu povedlo.
Poslední roky se dějí změny: vlámský film se stal značkou. Ve Francii je silný okruh distribuce uměleckých filmů. Promítají naše filmy v originální vlámské verzi ve Francii. A to je stále více akceptováno. Hasta la vista5 tam měla ve vlámské verzi 180 tisíc diváků. Býčí šíje měla ve Francii 70 tisíc. Filmy v nizozemštině jdou přímo do okruhu umělecké distribuce ve Francii. Smolaři jsou nadabovaní do francouzštiny, a tak mohou být promítáni také v regulérní distribuci. To je moje naděje. Že vlámský film má tolik potenciálu, aby byl dabovaný do francouzštiny. Tak se může přirozeně dostat i do Valonska.
Co je ve Flandrech také specifické, že jsou přístupné umělecké filmy distribuovány skrze Kinepolis. To znamená, že se filmy promítají ve velkých sálech Kinepolis. Kinepolis je srovnatelná s Pathé v Nizozemí, drží 70 procent trhu v Belgii (jedná se o velkou síť multikin s vlastní distribucí – pozn. překladatele).

A jak fond určí, zda bude film rezonovat s publikem?
To je úkol producenta. To neposuzujeme my. Víme, kteří producenti umí umístit film na trh. Ale víme také, že tu jsou producenti, kteří to ještě nedělají nebo neumí dělat, nebo dokonce nikdy dělat nebudou, ale kteří dělají zajímavé, malé filmy s novým přístupem nebo zajímavou vizí. Pak říkáme ok, to je také dobře. Takový film je dobrý možná pro 15 tisíc diváků a pak jsme velmi spokojení.

Jdou u vás peníze na umělecké a divácké filmy z jedné nůše?
Ano. Neděláme rozdíl. Posuzujeme každý projekt na základě jeho vnitřní logiky. Vnitřní logika je základ.

Může být rozdíl, že se v Nizozemí přemýšlí více ve škatulkách? Nyní klade fond důraz na cross-over. Je to tak i v přihlášce uvedené jako kategorie: umělecký film, divácký film nebo cross-over.
Mohu jenom říct, jak pracujeme u nás. Nepracujeme například vůbec s kategoriemi.  Je fakt, že máme úspěch, ale souvisí to s tím? To nevím. Ale cross-over není žádný žánr. Cross-over je výsledkem provedení. Můžete přirozeně spekulovat, jestli má nějaký film potenciál cross-overu, ale není to žádný cíl sám pro sebe. V Býčí šíji vidíte film s novým zvukem, novým přístupem. Je to film s osobním tématem smíchaným s konvencemi žánrového filmu, ale ve velmi specifické rovnováze. Michaela Roskama jsem sledoval od začátku a měl jsem v něj velkou důvěru. Ale ten film byl taky dobře produkčně vymyšlen. Například si nechali hodně času na střih. Sestříhali to a pak to nechali několik měsíců ležet bez nějakého tlaku na datum premiéry. Pak se na to podívali čerstvýma očima. To bylo pro film velmi důležité.

V jakém stadiu je přihláška filmu schválena pro produkční fázi? Je potom scénář hotový?
Scénář není nikdy hotový. Co se mě týká, je daleko víc napsáno ve střihu než ve scénáři. Ale když obrátíte slovník: nejdřív máte slova, pak obrazy. Existuje velký vztah mezi těmito dvěma složkami, ale DNA obrazu je jiná než DNA slova, takže váš příběh musíte znovu napsat po natáčení. Význam se mění. Intenzita slova, které je vyslovené hercem, může být úplně jiná, než jak ji vidíte napsanou. U nás věříme povinnosti scenáristů, režisérů a producentů pracovat na filmu dál. Je to proces. Dáváme posudek v určitý moment procesu, ale považoval bych za děsivé, kdyby se po našem „ano“ zastavilo přemýšlení o filmu.
Neděláme tak jako u vás, aby producent a režisér museli promítnout pracovní kopii pro fond předtím, než bude hotová. Jednou jsme o to byli požádání, ale není to žádná povinnost nás na projekci pozvat. Je to hlavně jejich zodpovědnost. Představte si, že bych musel dát posudek ve fázi pracovní kopie, jaký to asi může mít efekt? Představte si, že bych to považoval za neúspěch, co bych musel říct? Musel bych být pokrytec nebo bych to musel ukončit? To bych nechtěl. Kdyby tohle patřilo k mým povinnostem, tak už bych to nechtěl dělat. Takový centrální výbor, který se musí vyjádřit, je velmi choulostivý.
Máme systém, ve kterém pracujeme s pevnými obnosy. Od třetího filmu je příspěvek 650 tisíc Euro nehledě na rozpočet filmu. První nebo druhý film 550 tisíc Euro. A pak máme ještě systém pro nízkorozpočtové filmy, kde získáte 350 tisíc Euro.  V jistém momentu procesu vývoje vyslovíme své „ano“. Pak máte jistotu, že těch 650 tisíc Euro je s podmínkou, že producent přinese technický plán, to je pravda. To už ale nepřichází žádná komise. Ale funguje to tak, že po našem prvním ano se musí znovu pracovat dál, film musí být dále financován a musí se pracovat dál i na scénáři. Ale to už se děje mimo naši kontrolu. Naštěstí.

To je o vedení, ale není to třeba tak, že jsou belgičtí filmaři také tvrdohlavější?
Myslím si, že musí být námi podpořeni ve své jedinečnosti a že jim musí být ponechána svoboda. Nebojte se neúspěchu. Film tak jako tak uděláte, ale berte na sebe riziko. Není na nás, na VAF, abychom říkali, jak to kdo musí dělat. A ani to nesmíme dělat. Dáváme velmi heterogenní rady. Uskutečnila se debata a v ní byli lidé horlivě pro i proti, a to se promítlo i do těch rad.

Tušili jsme, že vlámští filmaři musí víc počítat s rizikem a že možná proto taky mají víc svobody.
Mají více svobody. Nemáme žádné dogma, nemáme dopředu nastavená kritéria. Film je aktivita prototypu. A takový prototyp je něco, co vzniká obrušováním. A to znamená neustálé zkoušení. Je to nové nebo se obrozující: je to pokus, který se může nebo nemusí povést.

Pierre Drouot (narozen 1943), bývalý scenárista, režisér a producent se stal v roce 2005 ředitelem Vlámského audiovizuálního fondu (VAF). Zahájil tam velkou reorganizaci.

Rozhovor byl přeložen se svolením autorů a časopisu Dutch Director’s Guild Gazet, kde vyšel v čísle 2 ročníku 2012.

Zdroj obrázků: tumblr.com, dbscover.com, starplanet.com