Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Po stopách postmoderní gangsterky 90. let

Po stopách postmoderní gangsterky 90. let

Po stopách postmoderní gangsterky 90. let

RECENZE: Sedm psychopatů (režie: Martin McDonagh, 2012) – MILOŠ KAMENÍK –

Na DVD právě vychází druhý celovečerní titul Martina McDonagha. Tvůrci se pokouší vtipně variovat subžánr postmoderního gangsterského filmu. Výsledkem „sebereferenčních“ scenáristických hrátek je ale neukotvený narativní rébus, jenž plně nevyužil svůj potenciál.

Martin McDonagh proslul jako britský dramatik (irského původu), jehož tvorba spadá do proudu „coolness“ dramatiky devadesátých let. Divadelní hry jako Poručík z Inishmooru nebo Osiřelý západ, často uváděné i na tuzemských scénách, se vyznačují groteskní kombinací explicitně násilných a vulgárních motivů s černým humorem, což je mix typický především pro řadu dnešních filmů. Nebylo tedy až takovým překvapením, když se McDonagh po celosvětovém úspěchu na divadle přemístil právě za kameru. Oscar za krátkometrážní film Six Shooter (2006) povzbudil nejen začínajícího filmaře, ale stal se impulsem pro producenty. Jeho výsledkem byl zdařilý celovečerní debut V Bruggách (2008). Thriller o nájemných zabijácích zdařile mísil žánr gangsterského dramatu s černou komedií a spíš než „tarantinovské“ či „ritchieovské“ nadsázce a pastiši se blížil tradičnějšímu, lehce existenciálnímu stylu Martina Scorseseho. Zároveň se snímek vyznačoval svébytným smyslem pro humor, který společně s žánrem přešel i do druhého režisérova celovečerního titulu Sedm psychopatů.

Hlavní hrdina krvavé historky – hollywoodský scenárista Marty (Colin Farrell) – se marně snaží dostat na papír šťavnatý mafiánský příběh a nezaměstnaný herec Billy (Sam Rockwell) se mu snaží v nalezení inspirace i ve svém zájmu pomoci. Poněkud výstřední Billy se navíc přiživuje společně se stárnoucím Hansem (Christopher Walken) „vracením“ psů bohatým majitelům, jimž krátce předtím jejich mazlíčky zcizili. Živnost se jim zkomplikuje v momentě, kdy unesou psa Charliemu (Woody Harrelson) – šéfovi místního podsvětí, jenž je proslulý krutostí, sklony k agresi a je na zvíře abnormálně fixován. Charlie se navíc dobře zná se stávající Billyho přítelkyní Angelou (Olga Kurylenko), která tají svou pravou identitu… Příběh se zamotává a proměňuje se i náš pohled na míru šílenství a psychopatie jednotlivých postav, a přeneseně i v nás samotných.

V postavách a zápletce navazuje McDonagh na gangsterské snímky devadesátých let. Nejen na filmy Guye Ritchieho, Quentina Tarantina, ale i na některé snímky Jima Jarmusche, Davida Lynche, Tonyho Scotta nebo na pozapomenuté tituly jako Co dělat v Denveru, když člověk nežije (r. Gary Fleder, 1995), Ruce od krve (r. Andy Wilson, 1997) nebo Drsný a drsnější (r. John Herzfeld, 1996), aniž by jim skládal pouhý epigonský hold. Srovnání by se mohlo vést i s novým filmem Olivera Stonea Divoši (2012), jehož gangsterku U- turn (1998) bychom k tomuto proudu mohli zařadit taktéž. Stone Divochy pojal jako klasicky vystavěné žánrové dílo a uspěl více než McDonagh, jehož ambice mířily výš. Všichni představitelé hlavních rolí jsou obsazení dle zavedeného typu a v podobných rolích se již osvědčili (Farrell ve filmu V Bruggách, Rockwell v Milujte svého zabijáka, WalkenPravdivé romanci a řadě dalších, HarrelsonTakových normálních zabijácích či Tahle země není pro starý, Tom Waits hrál u Jima Jarmusche). McDonagh pochopitelně dané tituly necituje, spíš odkazuje k jejich poetice a postupům.

Za zmiňovanou vyšší ambici lze považovat hru s fikcí ve fikci, s vrstvením realit. Sledujeme smyšlené příběhy jednotlivých hrdinů, které se pak prostupují a spojí se i s „realitou“ vypravěčů. Sedm psychopatů se tak řadí po bok podobně narativně hravých titulů. McDonaghův počin nejde v propojení fikce a reality tak daleko jako třeba JCVD (2008) nebo nedávný Polski film (2012), ale připomíná snímky o „fikci v rámci fikce“, což je koncept, s nímž pracovali tvůrci Tristrama Shandyho (2005) a především Adaptace (2002). I zde postava scenáristy plánuje ve svém díle vyvrcholit děj nikoli přestřelkou, ale jen meditativně pojatou konverzační scénou (v Adaptaci jde do značné míry o opačnou variaci). Konec Sedmi psychopatů tuto vizi jakoby naplňuje, ale přesto nakonec dojde k zvratu a silovému řešení konfliktu tak, aby byla zachována žánrová konvence a divák očekávající patřičné atrakce byl uspokojen. Deset let stará Jonzeho a Kaufmanova Adaptace ovšem nakládala s podobným prolínáním fikčních rovin nápaditěji a koherentněji. Přes zvolené metapojetí vyznívá Sedm psychopatů příliš samoúčelně až bezradně, v duchu „točím o tom, že nevím, o čem točit“.

Jistě a sebevědomě nasnímaný film tak navzdory bezchybnému řemeslu vyvolává rozpaky. McDonagh se pokusil natočit sofistikovanou gangsterku, ale výsledek zůstává za očekáváním, ničím skutečně originálním či invenčním nezaujme a zároveň nefunguje dobře ani na bazální žánrové úrovni.

Zatímco postavy zabijáků ve snímku V Bruggách v sobě mají nejen cynismus, ale i lítost, která, pokud je vyloženě nepolidšťuje, je minimálně činí plastičtějšími, pak s většinou ze sedmičky psychopatů se příliš nesžijeme. Buď nepůsobí příliš věrohodně jako Charlie, který vyvádí neuvěřitelné kusy jen kvůli zvířeti, nebo jsou nám tak nesympatické, že se s nimi prostě odmítáme identifikovat. Martymu není důvod fandit, Billy je od počátku vyloženě protivný a osud bývalého mafiána Hanse, nyní zloděje psů, nás možná zaujme spíše skrze smrt manželky.

V zápletce autor na několika místech ukazuje, že se nebere úplně vážně. Ovšem komický motiv s únosy domácích mazlíčků působí až infantilně. Jako by dnešní filmy ještě více než v uplynulých dvou desetiletích musely žánrovou příslušnost a různá klišé spojená s danými škatulkami omlouvat nadsázkou či záměrnou a do sebe zacyklenou sebeironií. McDonagh to navíc musí dělat „chytřeji“ než tvůrci akčních filmů typu Expendables 2 (2102) či Konečná (2013).

I zdánlivě nezvyklé prolínání stylizovaného světa mafiánů s „civilním“ světem prostých smrtelníků, které zde zastupují filmoví umělci, není úplně nové, čímž neodkazuji jen k trpaslíkovi z filmu V Bruggách, ale především k některým postavám a dějovým motivům z už zmíněných filmů Tonyho Scotta (Pravdivá romance) či Johna Herzfelda (Drsný a drsnější). Propojení postav z podsvětí a showbyznysu bývá často pojímáno jako satira na Hollywood, ale ani tento motiv není pojat překvapivě či nově.

Martin McDonagh sice natočil film v jednotlivých složkách suverénní, umně vystavěl narativní strukturu, kde do sebe vše zapadá a logicky se prostupuje, a casting i herecké výkony odpovídají zvolené koncepci. Výsledku není na první pohled co vytknout, ale přesto mu chybí element, který by jej držel pohromadě a přinesl katarzní zážitek, ať už na emocionální či intelektuální rovině.

Seven Psychopaths

Režie: Martin McDonagh
Scénář: Martin McDonagh
Kamera: Ben Davis
Hudba: Carter Burwell
Hrají: Colin Farrell, Sam Rockwell, Christopher Walken, Woody Harrelson, Olga Kurylenko, Tom Waits, Harry Dean Stanton
Velká Británie, 2012, 109 min
v kinech od 29. 11. 2012 Bioscop
DVD premiéra: 27. března 2013 (Magic Box)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru