Cestou z kina

RECENZE: The Act of Killing (režie: Joshua Oppenheimer, 2012) – ROBERT JAWOREK – 

Když měli dobrou náladu, vycházeli z kina houpavým krokem a pohvizdovali na kolemjdoucí dívky. Oblékali se ve stylu svých oblíbených filmových hvězd, jako např. Marlon Brando či John Wayne, a byli „v právu“.

Takřka ze všech stran přicházejí na snímek The Act of Killing Joshuy Oppenheimera pochvalné reakce. Po více než deseti letech natáčení vpustil americký režisér do filmových sálů smělou výpověď o masakrech v Indonésii, jež se udály v letech 1965 až 1966 a vyžádaly si na milion obětí. Jakkoli jsou tato čísla hrozivá, mnohem více alarmující je fakt, že do dnešního dne nebyl za spáchané zločiny nikdo potrestán. A právě tato skutečnost je odrazovým můstkem vyprávění, v jehož čele stojí jeden z kdysi nejvíce obávaných gangsterů Anwar Congo. Spolu s hrstkou starých přátel se ochotně nabídne k rekonstrukci událostí, které vrhají stín až do nejvyšších pater současné tamní politiky.

Do oblasti Indonésie přitom Joshua Oppenheimer nezavítal poprvé. V interpelačním dokumentárním snímku The Globalisation Tapes z roku 2003, který má za cíl poukázat na rub procesu globalizace v zemích třetího světa a na důsledky, s nimiž se potýká zdejší dělnická třída (a v neposlední řadě také nabídnout možné řešení situace), zachytil spolu se svým štábem na kameru výpověď jednoho ze svědků krvavých událostí, jež následovaly po sesazení prvního prezidenta Sukarna. Ten se oficiálně postavil do čela země ihned po nabytí svobody nad holandskou nadvládou. Zprvu velmi oblíbený politik, který již během studia na vysoké škole spoluzaložil Indonéskou národní stranu (PNI) a byl za své politické aktivity také několikrát vězněn, představil v červnu 1945 Pancasilu, neboli pět principů nezávislé Indonésie. Nicméně oficiálního uznání samostatnosti se dočkala bývalá kolonie až o čtyři roky později, během nichž ji okupovala krátce britská a následně znovu i holandská vojska, která se bývalého území vzdala až na mezinárodní nátlak (především ze strany USA).1

Politickou situaci se ovšem Sukarnovi stabilizovat nedařilo, a tak posunul zemi od demokracie k autoritářské vládě (tzv. „vedené demokracii“). Vyhostil z Indonésie na čtyřicet tisíc občanů nizozemské národnosti, zavedl pravidla vůči vlastnictví venkovské půdy etnickými Číňany a jejich podnikání a na sto tisíc jich přiměl vrátit se do Číny. V březnu 1960 nechal rozpustit parlament a sestavil nový, přičemž sám přímo jmenoval polovinu jeho členů. Postupně začal také do vlády dosazovat čím dál více komunistů. V roce 1963 se Sukarno nechal jmenovat doživotním prezidentem, nicméně jeho koaliční podpora převážně ze strany armády a komunistů (Nasakom) byla křehká. 1. října 1965 prokomunistické „Hnutí 30. září“ uneslo a zabilo šest vrchních generálů pod záminkou ochrany prezidenta před hrozícím vojenským převratem, následně oznámilo rozpuštění parlamentu a vytvoření „Revoluční rady„. Den na to generálmajor Suharto převzal vedení nad armádou, překonal komunistický pokus o puč a sám se chopil vlády (Sukarno byl však oficiálně odvolán z prezidentského postu až roku 1967). Následovala politická čistka.

A zde se dostáváme k výše zmíněnému aktérovi z The Globalisation Tapes. Ten líčí, s jakou samozřejmostí probíhalo vraždění odborových aktivistů, intelektuálů a etnických Číňanů, když byl ještě jako dítě svědkem srovnání se zemí sousedního domu. Viní Suhartův vojenský režim z toho, že si „půjčil biliony od bohatých západních zemí, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, nicméně ekonomická situace v zemi se nezlepšila“. A k hyperinflaci se přidal v prvních letech Suhartovy vlády ještě všudypřítomný strach z eskader smrti, na něž zaměřil sovou pozornost právě Oppenheimerův nejnovější snímek The Act of Killing. Hned zkraje je zde divák uveden do historicko-politického kontextu, jenž ovšem svou stručností pouze zasazuje protagonisty příběhu do širšího dějinného pozadí, které by si zasloužilo rozvést přeci jen o trochu více. Z vyčerpávajících monologů „mluvících hlav“ ani přehuštění tabulkovými údaji se tedy film rozhodně nařknout nedá. Za cíl si totiž stanovil nahlédnout do myslí masových vrahů, zjistit, jak vnímají sami sebe a jak nahlíží na místo, jež zaujímají v novodobých dějinách země, kterou formovali.

„Relax and Rolex“

Anwar Congo začínal spolu se svými přáteli jako gangster prodávající na černém trhu lístky do kina, po vojenském převratu se z něj však postupně stal jeden z lídrů eskader smrti. Inspirace, kterou jim poskytovaly dobové americké snímky, se ovšem nepromítala pouze do jejich stylu oblékání, nýbrž také do způsobů usmrcování lidí. Filmová estetika jako by jim diktovala nezanedbatelnou měrou náhled na svět. A to je i jedním z hlavních důvodů, proč nadšeně souhlasili s natáčením – chtěli se skrze vlastní výpověď přiblížit co nejvíce svým idolům z  filmového plátna. Vskutku výmluvná je potom scéna, kdy se Congo dušuje, že dokáže natočit mnohem sadističtější materiál, než je obsažen ve snímcích o nacistech. Jednoduše proto, že vraždil v reálném životě. Nicméně humor je povinnost bez ohledu na téma. Z tohoto hlediska zde hraje největší roli paravojenský vůdce Herman Koto, který svým vystupováním překračuje pojem absurdno o dobré dva palce a mění se postupně v jakousi smutně groteskní figurku.

Kromě Kota vystupuje ve filmu hned několik členů paravojenské organizace Pancasila Youth (Pemuda Pancasila). Její počátek se datuje právě do roku 1965, kdy vznikla zorganizováním chuligánů a gangsterů na popud vojenských činitelů. Ani jeden z oslovených nepřipouští výčitky svědomí, nezpochybňuje legitimitu tehdejší čistky. O zakořeněnosti antikomunistického a zločineckého smýšlení v tamní politice svědčí výstup viceprezidenta Indonésie Jasufa Kalla, který obhajuje Pancasilu Youth s tím, že slovo gangster pochází od výrazu „svobodný muž“ – a právě takovéto lidi jeho národ potřebuje. A strach přetrvává dál, jak dokládá patolízalské chování Congova souseda, jemuž sice eskadra smrti zabila nevlastního otce, ale on si přesto nenechá ujít žádnou příležitost k získání náklonnosti vrahů od vedle. Výraz zračící se v jeho tváři je snad ještě smutnější než to, co předvádí. Zde se nejlépe hodí ona fráze, jež se vyskytuje takřka ve všech recenzích či kritikách na The Act of Killing, a sice: „Válečné zločiny jsou definovány vítězi.“ A proti jejich slovu, zvláště pokud jsou stále u moci, se není vhodné stavět. Samozřejmě nelze vztahovat příklad Congova souseda na všechny, nicméně jistou výpovědní hodnotu o současné situaci v zemi má. Nebýt ovšem radikální Pancasila Youth jednou z nejmocnějších tamních organizací (v současnosti má 3 miliony členů), jenom stěží by se Oppenheimerovi podařilo pořídit tak bezostyšnou zpověď.

V přímém přenosu

K dobru je režisérovi také nutno přičíst, že se vyhnul spektakulárnosti i morbiditě, které chtěli samotní aktéři do snímku zasadit. Jedná se o scény rekonstruující výslechy a mučení obviněných, jež připomínají spíše frašku. Režisér zde vedle sebe staví tyto záběry spolu s pohledy zpoza scény, kdy ukazuje dohadování gangsterů nad tím, jak vše ztvárnit co nejvěrohodněji, jak podat ten správný dramatický výkon. Zajímavé je potom zamyšlení jednoho z nich nad tím, že se těmito scénami budou sami prezentovat jako mnohem krutější než údajní komunisti, které z brutality obviňují. Nicméně všichni přeci ví, že špatní byli oni, ne my. Převládající výklad dějin Indonésie je ten, v němž jsou lidé jako Congo bráni za hrdiny. Dokládá to i jeho výstup v talk show Indonéské televize (TVRI), když moderátorka prohlásí: „Bůh nenávidí komunisty!“ a publikum, byť tvořeno pouze oranžovými uniformami, nadšeně tleská. 

Stejné nadšení však Anwar Congo překvapivě neprojevil po projekci The Act of Killing na filmovém festivalu v Torontu, kde vyvolal snímek značný rozruch. Congo se ohradil vůči Oppenheimerovi s tím, že byl pozměněn název filmu, který se měl údajně jmenovat Arsan a Aminah. Zároveň si stěžoval na zobrazení své osoby coby muže likvidujícího komunisty v severní Sumatře. Jiný aktér, Sakhyan Asmara, pak řekl, že film nebyl natočen pro veřejné promítání.2 Nastalá situace krásně ilustruje, nakolik různě se dá naložit s týmž filmovým materiálem a nakolik rozdílné reakce může generovat mediální obsah v závislosti na politicko-geografických podmínkách a morálních hodnotách. Zatímco bývalí členové eskader smrti hovoří před kamerou o důležitosti svých činů pro vývoj země, chlubí se svou brutalitou a sedmdesátidvouletý Congo dokonce svolává své vnuky k televizi, aby se podívali, „jak dědečka mučí“, po odkrytí jejich činů celosvětovému publiku mění svůj postoj o sto osmdesát stupňů. Těžko říct, jakou roli sehraje 30. září, kdy si budou moci obyvatelé Indonésie stáhnout The Act of Killing zdarma3 a budou tak moci posoudit vlastní historii jinou optikou než tou, kterou jim podsouvá vláda. Možná se povede vládní garnituře obrátit snímek ve svůj prospěch tak, jak původně členové paravojenského uskupení zamýšleli. Pravděpodobnější však je, že rozdmýchá kritickou společenskou diskuzi.

Snímek totiž těží hlavně z toho, že ačkoli poskytl sociálním hercům (kteří se místy stali i herci „klasickými“) veliký prostor pro vlastní fabulaci a jednosměrnou argumentaci a nijak jim otevřeně neoponoval, jeho stanovisko hovořící proti těmto lidem je zcela zřetelné. Jedná se o jakousi absurdní hru, jež s rostoucím propletencem vztahů jednotlivých postav a politiky ukazuje, kam až může zajít ideologie ve snaze přebít minulost a nastartovat znovu chod země, aniž by jí splatila své dluhy, aniž by se jí její představitelé zpovídali. Tam ostatně nemíří ani The Act of Killing, ve kterém režisér nediskutuje nad dobou předcházející vojenskému puči a situací, v níž se bývalá kolonie nacházela. Podobné sklony k autoritářství jsou totiž možná pozůstatkem nuceného područí a cesta ke změně systému vede spíše přes konkrétní žijící jedince. Jako důkaz ostatně může posloužit závěrečná scéna filmu, v níž se i Congovi konečně podlomí kolena.

The Act of Killing

Režie a scénář: Jushua Oppenheimer
Kamera: Anonym, Carlos Arango de Montis, Lars Skree
Střih: Nils Pagh Andersen, Erik Andersson, Charlotte Munch Bengsten, Janus Billeskov Jansen, Ariadna Fatjó-Vilas, Mariko Montpetit
Hudba: Karsten Fundal
Hrají: Anwar Congo, Herman Koto, Jusuf Kalla, Ibrahim Sinik a další
Dánsko, Norsko, VB, 2012, 115 min. (prodloužená verze: 159 min.)