Vintage BBC

TV – HISTORICKÝ A RETRO SERIÁL: The Hour – MARTIN MÜLLER –

V padesátých letech ve Francii neměla televize v novinářském oboru téměř žádný význam. O televizi nikdo nepřemýšlel. Televizní pracovníci (…) byli podezříváni ze závislosti na soudobých politických činitelích z důvodu závislosti na vládních subvencích. Tento fakt je činil zranitelnějšími než jejich protějšky v soukromých novinách. 1

Pierre Bourdieu, autor předchozích řádků, vztahuje svá tvrzení na oblast francouzského televizního vysílání, stejně dobře jej však lze aplikovat – mimo jiné – i na britskou veřejnoprávní BBC. Pro dnešního diváka, neznalého historického kontextu, může být překvapivým zjištěním, že i v jedné z výsep demokracie existovaly v 50. letech absurdní omezení jako například možnost zveřejňovat vládní usnesení až čtrnáct dní poté nebo zákaz jakýchkoli komentářů. Televize BBC, která se sama chopila úkolu vyrovnat se s touto nelichotivou etapou své historie, nabízí divákům klasický příklad retro-seriálu, jenž implikuje, že to špatné bylo „tehdy“, zatímco dnes jsme ze svých chyb již poučeni. A činí tak poměrně rafinovaným způsobem.

Tři roviny vyprávění

Politický noir thriller, zákulisní drama a romance spojená s údělem ženy v patriarchální společnosti – to jsou tři hlavní příběhové linie, jež se v průběhu seriálu střídají, postupně si k sobě nalézají cestu, aby společně vyvrcholily v posledním dílu první série.

Špionážní filmy, gangsterky, obecně příběhy, ve kterých vystupují mocní „vládní muži“ v dlouhých kabátech a kloboucích, nejrůznější dvojití či trojití agenti, mafiáni a obyčejní lidé, byly vždy vděčnými náměty a dodnes přitahují diváckou pozornost (namátkou zmiňme hit minulého roku Argo, Lawless, Public Enemies nebo série Impérium – Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire); u nás pak třeba Ve stínu, Zemský ráj to na pohled, Pouta nebo seriál Vyprávěj). Úvod prvního dílu The Hour se nese přesně v tomto duchu: znepokojené pohledy, muži v pláštích a kloboucích, útěk opuštěnými uličkami, vražda. Zároveň se rozvíjí i druhá linie vyprávění, ve které se mladý novinář připravuje na zásadní pohovor své kariéry. Divák, jenž si nepřečetl anotaci, by se nyní mohl domnívat, že se novinář Freddie (Ben Whishaw) dříve či později zaplete do „špinavé“ špionážní hry tajných služeb a zahraničních agentů, o které v závěru natočí šokující reportáž. Než se však stihne pořádně rozkoukat, zjistí, že druhá linie, točící se kolem Freddieho, producentky Bel (Romola Garai) a moderátora zpráv Hektora (Dominic West), odklání noirové hrátky na vedlejší kolej a ještě ke všemu zavádí – divácky vděčnou – kolej třetí, a sice milostnou.

Freddie sice nepřestává pátrat po vrahovi své známé a jejího přítele, nicméně čím blíže je závěr první série, tím je jasnější, že tajemná špionážní hra sloužila především jako háček na diváky, kteří by jinak nad seriálem mapujícím historii jedné televizní stanice pravděpodobně mávli rukou. Přesně o tom však The Hour nakonec je. Scénář sám jako by v tomto bodě projevoval známky sebereflexivity, když jedna z postav Freddiemu sděluje, že se zapletl do nebezpečné hry a že si o sobě z nějakého důvodu zřejmě myslí, že je nezranitelný. Kromě aut, která Freddieho občas sledují, a jedné noční potyčky, se však nakonec nic důležitého nestane.

Linii zákulisního dramatu, pojednávajícího o skupině novinářů uvnitř BBC, odhodlaných změnit způsob, jakým veřejnoprávní televizní stanice informuje nebo spíše neinformuje o světovém i domácím dění, má divák na očích mnohem častěji, stejně jako linii milostnou, jež je s ní silně provázaná. Uvnitř této sítě milostných a pracovních vztahů probíhá neustálé vyjednávání pozic – někdy otevřeně, někdy pouze náznakově, subtilně. Příkladem budiž scéna, ve které Bel vede s Freddiem pracovní dialog a při které si náhodou všimne Hektorova familiérního chování vůči Sissy (Lisa Greenwood). Interakce Hektora a Sissy je divákovi předvedena ve dvou krátkých záběrech, odpovídajících reálné pozornosti, jakou jim Bel věnuje (neboť se musí soustředit na primární dialog), divák si však může odvodit, že Bel na Sissy žárlí a zároveň posiluje své nazírání Hektora jako sukničkáře. Důsledek to má pak i ve vyvrcholení romantické linie v posledním dílu, kdy se Bel na Hektora utrhne s tím, že nechce být další v řadě jeho povrchních známostí. Jiným příkladem může být setkání Bel a vedoucích pracovníků BBC se zástupcem vlády. Ten se k Bel chová přezíravě, stačí však jedna kratičká výměna pohledů mezi ní a Clarencem (jenž zastává funkci typu programového ředitele), aby bylo jasné, že vedení stojí na její straně.

Časté je také přerušování dialogů probíhajících za zavřenými dveřmi, které vede k dalšímu posouvání (vyjednávání) vztahů mezi lidmi. Clarence (Anton Lesser), který několikrát vyruší Bel a Hektora, si díky tomu postupně uvědomuje fakt, že se mezi nimi rodí milenecký vztah, podobně je na tom Freddie (oba z toho však vyvozují zcela odlišné závěry), naopak Hektor se několikrát stane svědkem toho, jak Bel projevuje svou náklonnost Freddiemu, což ho soustavně znejisťuje v  pozici „alfa samce“  redakce  a „prvního muže“ Bel. Dalo by se říci, že romantická linie je tak velmi moderní. Ačkoli se zdá, že Hektor je „správný chlap“ (což podporuje Freddie ironickým označováním Hektora jako Caryho Granta), překoná všechny překážky a v závěrečném díle se s Bel vezmou (a „friendzonovaný“ Freddie zůstane „forever alone“), nestane se tak. A to nejen z toho důvodu, že by v Hektorově případě šlo o bigamii. Postupem času nám narace odhaluje, že Hektor není tak docela „správný chlap“ a že nesnesitelný Freddie není tak docela nesnesitelný. Nejistá Bel navíc v posledním dílu získává tolik potřebnou sebedůvěru, a tak se při rozhodování mezi dvěma muži, kteří o ni po celou dobu bojují, a kariérou rozhodne pro třetí možnost a definitivně tak potvrzuje, že jedním z podstatných témat The Hour je i proměňující se role ženy ve společnosti 50. let.

Kromě narušování dialogů za zavřenými dveřmi se postavy také často zmiňují o tom, že vedly určitá zákulisní jednání s jinými postavami (bez „přítomnosti“ diváka), neustále se někdo někomu omlouvá, že bez jeho vědomí učinil nějaké rozhodnutí a tak podobně. Výsledkem je lehce paranoidní situace, v níž si nikdo – ani divák – nemůže být jistý, jak se věci vyvinou nebo kdo dá komu/čemu přednost před kým/čím. Výborným příkladem je vyvrcholení celé série. V situaci, kdy chce tým kolem Bel odvysílat kontroverzní komentář k vládní politice za přítomnosti zástupce vlády a šéfa BBC, neví divák až do poslední chvíle, jaké jsou záměry Clarence, který stojí na pomezí těchto dvou světů. Ani jeho jednání nakonec není zcela jasné. Nařídí ukončit urážlivý skeč, nicméně nečiní tak s kdovíjakou vervou, takže je nakonec odvysílán až do konce. Stejně tak si počíná i při konečném zastavení vysílání. Motivy tohoto podvojného jednání jsou pak objasněny až v samém („šokujícím“, avšak částečně předvídatelném) závěru.

Sooo vintage

Retro předkládá divákovi vyřešené problémy. Bolševik byl, už není. V Chicagu se lidé denně stříleli na ulici, dnes už ne. Novináři byli pod vlivem vládních kruhů, dnes jsou svobodní a kritičtí. Samozřejmě že jde pouze o iluzi, nicméně retro styl tuto iluzi podporuje velmi důsledně. Divákovi stačí vidět Hektorovy kalhoty s kšandami nebo Sissyiny pestrobarevné šaty, ze kterých téměř bolí oči, aby mu bylo jasné, že tady jde o něco vzdáleného, o něco, co se ho netýká.

The Hour však s retro stylem pracuje důmyslněji než jen v rovině kostýmů. Zatímco třeba v gangsterských filmech tvoří často retro styl jen kulisu hlavní akci, zde se objevuje množství momentů, kdy jsou rekvizity vystavovány na odiv. Při používání telefonu některou z postav se můžeme kochat (vizuálně i audiálně) otáčejícím se číselníkem a typickým zvukem, který známe díky starým telefonům našich prarodičů. Kolikrát už byla někde zpodobněna scéna, kdy jedna strana zavěsí a druhá drží bezradně sluchátko ještě pár vteřin v ruce, než ho položí taky. Zde je tomu jinak. Pokud už někdo telefonuje a osoba na druhém konci položí sluchátko, ozve se operátorka s prosbou: „Pane, mohl byste prosím zavěsit?“ Když opilí Bel s Freddiem dorazí domů, nejde si Bel lehnout do postele ihned, ale zastaví se u skříňky s jídlem, kterou otevře, vezme z ní sušenky a začne je jíst. Kompozice mizanscény je přitom nastavená tak, aby si divák mohl dostatečně prohlédnout všechny ty vintage obaly od jídla, kterých je ve skříňce opravdu přehršel. Když Freddie stříhá filmový záznam, jeho práce je kamerou pozorována více než detailně, ačkoli to pro naraci a vývoj děje nemá žádný význam. Když si Freddie přišpendlí na zeď množství fotografií (všechny samozřejmě sépiové nebo černobílé), uvazuje si mezi nimi jako spojnici režnou nit – dnes by tuto činnost pravděpodobně udělal v počítači.

Množství detailů, které se vyskytují v každém díle, zkrátka není motivováno realisticky. Jazykem neoformalismu by se dalo říci, že detaily tohoto typu jsou motivovány umělecky2 (nebo snad transtextuálně, pokud bychom chtěli retro považovat za svébytný žánr, což však dle mého názoru nelze). Tato tendence se částečně blíží fetišizujícímu zobrazování pracovních postupů, jak jej známe ze seriálů zabývajících se oblastmi lidské činnosti, ve kterých hraje důležitou roli moderní technologie (série Kriminálek/CSI, Sběratelé kostí/Bones, nejrůznější sci-fi seriály, u nás např. Dobrodružství kriminalistiky apod.), jen zde máme co do činění s apelováním na retro/vintage vkus, který je dnes (např. i díky jisté popularitě hipster subkultury) poměrně oblíbená a lze usuzovat, že i z tohoto důvodu komponují autoři The Hour právě tímto způsobem.

Retro nádech filmu dodává i hudba, kde dominuje klavír, saxofon a vibrafon a použité motivy by se daly označit jako „hot swing“ nebo „jazzy“.

Lynne Reid Banks píše ve svém dopisu adresovaném Guardianu, že The Hour je výsměch 50. letům. Poukazuje na zásadní nesrovnalosti v detailech (vybavení kanceláře, špatná značka psacího stroje atd.) a na přeceňování role BBC. Jistě, jedná se sice o BBC, ale pořad The Hour i všichni jeho tvůrci jsou smyšlení. Tento seriál si – stejně jako mnoho jiných retro seriálů – neklade za cíl věrně rekonstruovat minulost, nýbrž pouze použít určitý vizuální styl k vykreslení doby a zachycení jistých proměn a příběhů, které se na jejím pozadí odehrávaly. Kombinací narativních a vizuálních strategií předkládá dílo, které nechce být dokumentem, nýbrž spíše určitou synekdochou doby, ve které se má odehrávat.

The Hour

Tvůrkyně: Abi Morgan
Scénář: Abi Morgan
Hudba: Daniel Giorgetti
Hrají: Ben Whishaw (Freddie Lyon), Romola Garai (Bel Rowley), Dominic West (Hector Madden), Anna Chancelor (Lix Storm), Lisa Greenwood (Sissy Cooper), Burn Gorman (Thomas Kish), Andrew Scott (Adam Le Ray) ad.
Velká Británie, 2011-2012, BBC, 2 sezony, 12 dílů / 59 minut