Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Na všechny se dostane

Na všechny se dostane

Na všechny se dostane
REFLEXE: Všichni možní sběrači a já (režie: Agnès Varda, 1999) – ROBERT JAWOREK –

Dříve byli k vidění ve shlucích, dnes chodí zpravidla sami. „Sbírat znamená shromáždit se po sklizni,“ cituje Agnès Varda ze slovníku. „Sběrač je ten, který sbírá.“ Ač zní tato definice banálně, zahrnuje v sobě nepřeberné množství variací. Z podstaty věci se jedná o zcela přirozenou činnost týkající se každého z nás (počínaje dojmy z prvního pohledu na svět – přes zkušenosti – konče například poštovními známkami). Zacílení na určité typy „sbíraných objektů“ se samozřejmě liší už na individuální úrovni, zároveň je však vždy, více či méně, v područí určité všeobecně panující tendence (sbírání zážitků), případně stojí v opozici.

Snímek Všichni možní sběrači a já (Les glaneurs et la glaneuse, 1999) pak zaměřil svou pozornost převážně na ten nejstarší možný typ, a sice sběr potravy. Agnès Varda putuje se svou ruční kamerou napříč Francií a setkává se jak s lidmi, jež ke sběru donutila tísnivá finanční situace, tak s těmi, kteří si tento způsob života vybrali sami, neopomene ovšem ani sezónní sběrače. Po celou dobu přitom vstupuje do příběhů jednotlivých aktérů a nachází mezi nimi vzájemné metonymické paralely. Hned v úvodu zabrousí do řad umělců, kteří, stejně jako ona, reflektovali tento fenomén své doby. Setkáváme se tak například s obrazem Sběračky klasů francouzského malíře Jean-Francoise Milleta či s dílem Julese BretonaLa Glaneuse, kdy se režisérka přirovnává k ženě vyobrazené na plátně (na rozdíl od ní nesbírá obilí, nýbrž obrazy).

Korby odjíždějí naplněny a na poli se objevují první sběrači, někteří jsou dokonce potěšeni tím, že kombajny nedokážou sklidit všechny brambory, a s úsměvem přikyvují, že v brázdách sbírají zeleninu klidně celý den – nic nepřijde na zmar. V kontrastu pak vidíme třídění brambor zdejší firmy, přičemž kritéria potřebná k distribuci do obchodů (rozměry) nesplňují bezmála tři desítky tun brambor, které jsou následně vyvezeny zpátky na pole a pro něž si dojde jen pár místních, zbytek bez užitku zplesniví. Režisérka, okouzlena některými kusy ve tvaru srdce, se k místním přidává. Vzápětí přichází muž z nedaleké kolonie obytných přívěsů, s nímž zapřádá rozhovor a který ji následně zasvěcuje do svého života na okraji společnosti, ukazuje, jak se dá žít z ničeho. Autorka vede svůj rukopis jako jakési proplouvání mezi portréty osobností, které si navykly žít bez ostychu z toho, co majorita dnešní společnosti považuje za nepoužitelné nebo čeho se mnohdy zbavuje pouze z nadbytku. Ty nejsympatičtější pak symbolicky odměňuje. Někteří vlastníci půdy se však bojí poničení úrody či rostlin a na svůj pozemek sběrače nepouští. V městech se spolu s jídlem u popelnic či na ulicích povaluje spousta harampádí, jež může také posloužit ještě nejednomu účelu – třeba umění, které se již dávno nedělí na „vysoké a nízké“. Zálibu v této surovině našel například muž, který zavalen smetím ve svém příbytku recykluje všechno možné a následně z toho vytváří obrazy. V této souvislosti Varda nezapomene zmínit francouzského umělce Louise Ponse, známého svými kolážemi rovněž vytvářenými z odpadků. Vše záleží zkrátka pouze na tom, jak k věcem přistupujeme.

Bezesporu nejvýraznějšími postavami dokumentu jsou, vedle režisérky, „lord z Aix“ a Alain F. – od ostatních se totiž výrazně liší svým postojem, a sice hrdostí na to, že se živí výhradně sběračstvím. Především první z nich, působící poněkud asertivně, si na tom zakládá a rozhořčeně gestikuluje nad šálkem kávy, když se rozpovídá o mrhání jídlem a ostatními věcmi, jehož se lidé dopouštějí. Veškeré jeho oblečení pochází z kontejnerů a, jak tvrdí, vždy si vykračuje pouze v gumácích, což mu dodává sebevědomí, pocit určité nadřazenosti. Ať už tento muž může působit jakkoli neomaleně, přeci jen nakonec divákovi nezbývá než s ním sympatizovat. Alain popisuje svůj životní styl s naprostou samozřejmostí, jako by se vůbec neodlišoval od řadového občana Paříže. Režisérku okouzlí natolik, že se rozhodne obeznámit se blíže s jeho příběhem, který bezesporu pohne každým. Při pohledu na tohoto muže automaticky vyvstávají na mysli slova jako pokora, tolerance či velkorysost. Právě ty hodnoty, které v dnešní přespříliš komerční společnosti hojnosti, jak by řekl Guy Debord, chybí.

Agnès Varda uchopila téma sběračství moderní doby pro ni typickým způsobem, nechala promlouvat přímo samotné sběrače, aniž by zabředla do zbytečných, těžkopádných úvah. Nechala se unést a splynula v jedno se snímkem, což je bezesporu jeden z jeho hlavních kladů, a ačkoli již uplynulo bezmála patnáct let od premiéry, neztratil nic na své síle a je stále aktuální. Za zhlédnutí stojí také film Deux ans Après, v němž se Varda po dvou letech opět potkává s některými aktéry původního dokumentu a ukazuje, jakým způsobem se změnil jejich život poté, co je začali lidé poznávat na ulici, zvát do televizních pořadů, nabídli jim pomoc. Zaobírá se však také dopisy, které ji přišly od fanoušků z celého světa, reflektuje své původní, mnoha cenami ověnčené dílo, které sama režisérka, v jednom z rozhovorů, přirovnala k jazzovému koncertu.1

Les glaneurs et la glaneuse

Scénář a režie: Agnès Varda
Kamera: Agnès Varda,  Stéphane Krausz, Didier Rouget, Didier Doussin, Pascal Sautelet
Střih: Agnès Varda
Hudba: Joanna Bruzdowicz, PierreBarbaud, Isabelle Olivier (Ocean), François Wertheimer, le Rap de Bredel et Klugman
Hrají: Agnès Varda, Bodan Litnanski ad.
Francie, 1999, 82 min.
Česká premiéra: 23. listopadu 2006
Film je ke zhlédnutí zde: http://dafilms.cz/film/8399-les-glaneurs-et-la-glaneuse/

Zdroj fotografií: www.cine-tamaris.com

Print Friendly, PDF & Email
  1. KNEGT, Peter. 2009. Decade: AgnesVarda on „The Gleaners and I“. [online]. [cit. 16.02.2013]. Dostupné z WWW: http://www.indiewire.com/article/decade_agnes_varda_on_the_gleaners_and_i []

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru