Žánrově pestrá Película
FESTIVALY: La Película – LUCIE ZUBKOVÁ –
S posledním únorovým dnem se za La Películou uzavřely dveře promítacího sálu také v Hradci Králové. Stejně jako v minulých letech, i letos se mohla přehlídka španělských filmů spolehnout na velký divácký zájem; některé projekce byly beznadějně vyprodané již několik dní předem (např. animovaný dokument 30 let v temnotě od Manuela H. Martína či Moje Tango režisérky českého původu Jany Bokové, o nichž se můžete dozvědět více v předešlé aktualitě).
První snímek, který jsem v pražském Světozoru během čtvrtečního (21. 2. 2013) večeru navštívila, byl Pomerančový med (r. Imanol Uribe, 2012). Děj, budující se okolo mladého páru, diváky vrátil do období frankistického režimu, a to přímo do středu hrůzných politických procesů. Nespravedlivé popravy (které navíc vykonával strýc hlavní hrdinky) donutily mladého Enriqua, aby se angažoval v odboji… I přes zajímavě vystavěnou zápletku však Pomerančový med bohužel nedosáhl realistického vyznění; postavy byly černobílé, emoce přehrávané, symboly až příliš doslovné a závěr zcela očekávaný.
Ve vážnějším tónu pokračovali také muži ze Zásahové jednotky č. 7 (r. Alberto Rodríguez, 2012). Tento napínavý kriminální snímek, který získal 16 nominací na ceny Goya, ukázal práci (skutečné) speciální zásahové jednotky, jež měla vymýtit drogové dealery z centra Sevilly. Jejich motivací (dle mého až příliš vykonstruovanou a jaksi zbytečnou) byla blížící se světová výstava EXPO. Jak moc tenký je led, na který se postavili policisté z „Grupo 7“, když se – pod rostoucím tlakem nadřízených – rozhodli využít svých rozhozených sítí a odnést si ze znalosti dealerského světa nějakou výhodu? Sami začali porušovat zákon, sami sklouzli do lákavého koloběhu drog. Mladí policisté plní idejí ztratili během několika let nejen iluze, ale i veškeré zábrany; jejich vyšetřovací metody se nadále neobešly bez násilí a brutality.
Jedním z nejkontroverznějších počinů celého festivalu byl bezesporu nový mexický snímek Post Tenebras Lux (r. Carlos Reygadas, 2012), vyprávějící příběh mladé rodiny, která se odstěhovala na venkov. Vysnili si klidný život v přepychové vile, ale realita se ukázala být jiná. Závistiví úzkoprsí sousedé, z nichž mnozí mají sklony k alkoholismu, násilí a duševním poruchám, například neváhají využít příležitosti a pokusit se je okrást; pohoda však mnohdy nevládne ani mezi manželským párem – tím spíš, když na ně působí nevlídnost okolí. Psychologicky vykreslený příběh Post Tenebras Lux se skládá z nelineárně plynoucích obrazů, přičemž u některých scén není příliš jasné, na jaké místo by měly zapadnout či jakého vyústění se jim dostane. Z rámce vyprávění pak vyčnívají výstupy s blíže nevysvětlenou „návštěvou“ Satana s tajemným kufříkem či účast hlavních postav na sexuálních orgiích. K nevšednímu diváckému zážitku napomáhá také fakt, že je většina filmu (natočeného ve formátu 4:3) zabírána přes rozdvojující a rozostřující filtr, díky kterému zůstává zaostřený pouze kruh uprostřed plátna. Některé diváky zarazil experimentální přístup režiséra Reygadase natolik, že ze sálu zamířili pryč (jaksi nekonkrétně napsaná festivalová anotace je na takovou podívanou dostatečně nepřipravila). I přes tato „ale“ se však snímku Post Tenebras Lux nedá upřít několik velice působivých scén.
Sobota se již nesla v klidnějším duchu. Popolední program pamatoval na děti, kterým programově patřila dabovaná pohádka Snížek, bílý kožíšek (r. Andrés G. Schaer, 2011). S jasně patrným poselstvím na jazyku odvyprávěla příběh gorilího samečka, který se – na rozdíl od ostatních přirozeně tmavých goril – narodil sněhově bílý. V barcelonské ZOO se tak musí potýkat s opovržením „adoptivní“ rodiny, které se nelíbí Snížkova jinakost – a to natolik, že se sám rozhodl vydat se za čarodějnicí se záměrem podstoupit „začerňovací“ ceremoniál. Úsměvy mnoha diváků vyvolalo také aktuální dílo Svět patří nám (r. Alfonso Sánchez, 2012), jež má s Fričovou komedií z 30. let – krom názvu – společnou i notnou dávku humoru. Režisér Sánchez si brilantním způsobem vystřelil z ekonomické krize, tedy z tíživé situace, v níž se Španělsko momentálně nachází. Téměř celý děj se odehrává v bance (či v prostranství před ní), kterou okupují různá individua; mladý pár vyřizující si první společný účet, uklízečka, reportérka… a nakonec také dva ztřeštění lupiči a nezávisle na nich i útočník s bombou na břiše. Do záporných hrdinů však mají všichni tři daleko; ti špatní jsou zde jednoznačně představitelé domácí politické scény, kteří se pouze přiživují na neštěstí obyčejných lidí.
Jako milovník španělské kultury si mohu jen postesknout nad tím, že filmovou přehlídku La Película nedoplňuje (kromě zahájení) žádný doprovodný program – tím spíš, když se letošní ročník nesl v rytmu argentinského tanga. Jediné rytmy, které návštěvníci mohli zaslechnout, vycházely z promítacích sálů. Plusem sekce Tango Argentino však budiž pozvání významného hosta, filmového kritika Pablo De Vita.
Autor
