AFO 2014: Věda není vědou jen pro muže

TV – AFO 2014 – KLÁRA FEIKUSOVÁ –

Je mnoho povolání, která jsou ve filmech či seriálech s oblibou zobrazována totožně či obdobně, mohou se tak vytvářet stereotypy zásadně se lišící od skutečnosti. Co se vědeckých oborů týče, existuje celé spektrum těchto populárních představ, šíleným vědcem počínaje, vědcem hrdinou konče. Vědci bývají často zobrazováni i jako „záporáci“, případně jako jedinci izolování od společnosti, plaší a s omezenými sociálními kompetencemi, pokud tedy pomineme Tonyho Starka ze snímku Iron Man. Představy o vědkyních na tom nejsou o nic lépe, spíše naopak. Na tuto tematiku se proto zaměřila včerejší přednáška Stereotypizace žen ve vědě: Dr. Jekyll a slečna Hyde.

Přednáška proběhla v rámci sekce Ženy a věda ve čtvrtek 17. dubna a vedly ji Mgr. Marcela Linková a Mgr. et Mgr. Jana Jedličková. Marcela Linková, která se zabývá sociologií, genderem a provádí výzkum v rámci Sociologického ústavu AV ČR, vedla první polovinu přednášky. V ní se soustředila na typologii vědkyň v historickém i současném, západním (především hollywoodském) i československém a nakonec českém filmu. Na úvod přiblížila situaci vědkyň v našich poměrech. Některé české vědkyně (stejně jako ženy v jiných pozicích) se musí dodnes potýkat s ostrakizací a šovinismem, ať už na univerzitách, či v libovolných pracích. Na technické či obecně „tvrdě“ vědecké obory se totiž stále pohlíží jako na mužskou doménu.

Ve své prezentaci Marcela Linková uvedla několik základních typů zobrazení vědkyň. V minulosti se objevovaly spíše negativně vnímané typy: staré panny, mužatky, popřípadě ďábelské svůdkyně. Za posledních dvacet let vědkyně ve filmech zkrásněly, omládly, přesto bývaly velmi osamělé, slabé či naivní. V českém filmu se vědkyně zobrazovala buď jako dominantní, drsná kariéristka (např. docentka Beránková ve filmu Kdo chce zabít Jessie?), nebo žena, která si musí vybrat mezi kariérou a rodinou. Marcela Linková doprovázela každý typ příklady s ilustrujícími ukázkami.

Druhá část přednášky, prezentovaná Janou Jedličkovou, se věnovala vědkyním v televizi. V seriálech záleží především na vývoji vztahů mezi postavami, takže závislost ženy na muži bývá patrnější. V televizním prostředí lze nalézt několikerou stereotypizaci vědeckých pracovnic: buď mohou podléhat rovnici chytrá-ošklivá-osamělá, nebo bývají přehnaně mladé a ostentativně krásné. Taková tvrzení ovšem nelze generalizovat, závisí seriál od seriálu. V českých seriálech příliš ženských postav coby vědkyň nefiguruje, pokud pomineme ty z medicínského prostředí, kde většinou problém s nedostatkem (ženských) postav nebývá. To platí i u seriálů zahraničních.

Stereotypizace vědkyň ve filmové i televizní tvorbě v posledních letech ustupuje, přesto ještě cele nevymizela. Pestřejší charakterovou paletu obé tvorby by rozhodně mělo doplnit více ženských postav, které budou stejně komplexní a kvalitní, jako jsou ty mužské, bez ohledu na jejich vzhled, věk, gender, sexualitu či rasu.