„Búúúdu hrát ve filmu!“ Bella

Režisér Ivan Vojnár vsadil ve své filmu Nepravděpodobná romance na stejné atributy jako ve svých dokumentárních filmech. Nechává aktéry mluvit, a jen minimálně je navádí svými dotazy. Pro hraný film jistě nekonvenční metoda, téma daného filmu jej ale umožňuje. Snímek se odehrává povětšinou v psychiatrickém ústavu, kde se mladá žena zpovídá doktorovi z traumatických zážitků. Postavu lékaře si nakonec zahrál sám Vojnár, tudíž měl více kontroly nad směřováním improvizovanějších pasáží. Poměrně zajímavé drama o prapodivném milostném trojúhelníku, který de facto trojúhelníkem není, trpí bohužel nesourodým tempem. Po svižném začátku přichází dlouhá střední pasáž, která sice umožňuje hrdince překonat počáteční ostych a otevřít se svému doktorovi, ale divák trpí monotónností. Režisér svěřil celý film do rukou herečky Bereniky Kohoutové, která jej rozhodně nezklamala, snad i díky možnosti setkat se se skutečnou Louisou, jejíž osobou byla postava inspirována. Film měl původně mít tři hrdinky a jmenovat se Luisa, Katka a Erika z lásky. Louisa a smyšlená postava Eriky zůstaly, příběh kolem Katky byl dle režiséra převzat z povídky Honoré de Balzaca, na kterou nakonec při realizaci nezbyly peníze a byl proto vyškrtnut. Je třeba vyzdvihnout snahu Ivana Vojnára komunikovat s diváky o svých filmech. Vždy s každým novým snímkem rád jezdí po festivalech a kino projekcích, aby získal bezprostřední odezvu. Proto také přijel z festivalu v Plzni, který letos bohužel s Kinem na hranici termínově koliduje, a který zároveň odlákal velké množství potencionálních hostů z řad českých filmařů.

Z odpolední nabídky jsme si vybrali rodinné drama scénáristy, režiséra a kameramana Martina Duby z loňského roku Bella Mia. Bella žije se svými kamarádkami na malé farmě v Jizerských horách. Jednoho dne se u ní a čtyř dalších projeví symptomy smrtelné nemoci, jejich nevlastní otec se jich rozhodne zbavit. Nezbývá jim tedy jiná možnost, než prchnout do lesů a před vrahy se skrývat. Má to ovšem háček, Bella je velká kráva a své mohutné tělo jen tak za nějaký ten pařez neschová. Zápletka filmu, jakkoliv založená na skutečné události, je i ve své plytkosti místy nekonzistentní. Některé scény absolutně postrádají logiku, za všechny alespoň ta závěrečná, kdy láskyplná farmářova rodina dává zubožené krávě s prostřeleným hřbetem svobodu, ta se svým telátkem odchází do západu slunce. Postavy, teď máme na mysli ty lidské, jsou ploché a jejich chování předvídatelné. Rádoby poetické záběry na hlavní hrdinku, teď máme na mysli skot, zachycující kravské emoce chvilkami působily roztomile, častěji však publiku způsobovaly nezadržitelné přívaly smíchu. Abychom tvůrcům nekřivdili, musíme přiznat, že některé scény byly jistě natáčeny právě s úmyslem pobavit – například ta ze zasněžené lesní krajiny, kdy se dobytek mazaně rozhodne brodit potokem, aby za sebou zametl nepřehlédnutelné stopy ve formě širokých brázd a setřásl tak lovce. Už dlouho jsme se u českého filmu takto nenasmáli, škoda jen, že byl náš řehot doprovázen nevěřícím kroucením hlavou. Po projekci následovala diskuze s tvůrci, tedy zmíněným Martinem Dubou a polským producentem filmu Arkadiuszem Wojnarowskim. Nejzajímavější informací, kterou jsme se na ní dozvěděli, byla ta, že s realizací filmu pan Duba čekal až do digitalizace kinematografie, aby ve scénách tematizujících porážku dobytka žádná kráva netrpěla. Zlatá digitalizace.

Dnes dopoledne byla možnost zhlédnout film Viktora Tauše Klauni. Velmi ambiciózní projekt se jako jeden z mála u nás natáčených opravdu může pyšnit přízviskem evropský. V náročné česko-finsko-lucembursko-slovenské koprodukci excelují Didier Flamand, Kati Outinen a hlavně Jiří Lábus spolu s Oldřichem Kaiserem. Příběh o znovunalezení zapadlé trojice klaunů, jejichž společnou kariéru narušil totalitní režim, dokáže nejen strhnout svým dějem, ale také rozesmát klauniádou, kterou připravil Boris Hybner. Viktor Tauš dokázal, že je nejen výtečným producentem, vzpomeňme jeho nedávný počin Dům Zuzany Liové, ale také skvělým režisérem.