Cagney a Lacey: pozapomenuté hrdinky

TV – MLČÍCÍ „POLOVINA“ LIDSTVA: Cagney & Lacey (1981–1988) – IVETA JANSOVÁ –

Už ze samotné podstaty stále existujícího dělení mediálních žánrů na mužské (akční, dobrodružné, sci-fi a další) a ženské (mýdlové opery, melodramata, telenovely atp.) (viz např. Kuhn, 2003), je patrné, že pozice aktivní ženské hrdinky v jakémkoli z tzv. mužských žánrů působila v minulosti (a dodnes tomu tak mnohdy bývá) problematicky. Mediální obsahy s kriminálním žánrovým založením byly často cele maskulinní. V osmdesátých letech dvacátého století se však objevil průlomový projekt, který do čela detektivního seriálu postavil ne jednu, ale hned dvě hlavní hrdinky. Seriál Cagney & Lacey znamenal nejen v televizní minulosti neopominutelný zlom, proč na něj tedy tak často zapomínáme?

Princezny a královny ženských kriminálních počátků

Evoluce hrdinek kriminálních mediálních obsahů byla velice pozvolná a „bolestivá“. Maskulinní zakořeněnost žánru sahala od většinově mužského producentského zázemí přes mužské hrdiny po mužské publikum. V padesátých a šedesátých letech se ženy v kriminálních žánrech objevovaly pouze jako manželky, milenky nebo dcery hlavních hrdinů. V horším případě byly psychotickými pachatelkami a nejčastěji obětmi zločinů (více viz Snauffer, 2006). Teprve sedmdesátá léta „odrodila“ několik děl v čele s  hlavními postavami.

Prvním zdařilým kriminálním dramatem s hlavní protagonistkou byl seriál Police Woman z roku 1974. Ještě známějším se však stal seriál uvedený o dva roky později – Charlie’s Angels, ten představil rovnou tři ústřední hrdinky. Charlieho andílci, jak seriál, především ale film, známe z českého překladu, byl věnčen hutnou kritikou z řad nejen feministických teoretiček a teoretiků. Kritika se vyjadřovala zejména k falešné vyrovnanosti ženských a mužských hrdinů, která byla vykoupena daní ideální krásy všech tří žen, jejich sexualizací, stejně jako symbolickou podřízeností patriarchátu maskovanou v poslušnosti vůči anonymnímu mužskému nadřízenému – Charliemu. Přestože tuto kritiku nelze opomenout, seriál se řadí mezi nevšední a pokrokové z hlediska vyobrazení žen v aktivních a více méně autonomních rolích.

Zásadnější obrat nastal teprve v letech osmdesátých, a to konkrétně v roce 1982, kdy byl poprvé vysílán seriál Cagney & Lacey. Tento seriálový počin nejenže uvedl na obrazovky dvě policistky v hlavní roli, ale instaloval je zároveň do typicky mužského schématu partnerství, tzv. „buddy přátelství“. Buddy kriminální seriály označují takové pracovní partnerství dvou postav (do té doby výhradně mužů), jež přerůstá do pevného, až nejlepšího přátelství (viz např. Snauffer, 2006: 100). Jedním z nejznámějších „buddy schémat“ v mužském provedení se připisuje známému seriálu Starsky & Hutch. V případě zde řešeného seriálu se tak publikum v roce 1982 seznámilo s Christine Cagney a Mary Beth Lacey, které právě plně v duchu buddy kriminálních seriálů postavily své vřelé přátelství na neochvějných charakterových a osobnostních rozdílech a paradoxních kontradikcích.

Cagney & Lacey: tenká linie mezi (diváckou) nenávistí a láskou

Uvedení seriálu předcházelo odvysílání stejnojmenného televizního filmu o dvou newyorských policistkách, které se úpěnlivě snažily prosadit ve zcela maskulinním prostředí policejní jednotky. Již ve filmové předloze byly obě ženy velice rozdílné. Policistka Cagney (Lorreta Swit) byla na rozdíl od své parťačky svobodná a ze své podstaty drzá, Lacey (Tyne Daly) byla na druhé straně vdaná žena a matka od rodiny. Hlavní příběhová linie se soustředila zejména na těžkou pozici žen v dominantně mužském prostředí, které musely opakovaně dokazovat svou patřičnost v něm, a to i navzdory nedávnému povýšení do pozice detektivek. Film měl nakonec nečekaný úspěch, vzápětí se jej ujali televizní producenti, nahradili původní obsazení a seriál pustili do vysílání (Snauffer, 2006: 146)

Seriálové začátky byly však pro Cagney & Lacey těžké. Navzdory velkým očekáváním seriál propadl ve statistikách sledovanosti, což anonymní člen produkčního týmu v interview pro TV Guide připsal tomu, že publikum negativně vnímá feministické založení obou hrdinek, přičemž je zároveň vnímá jako lesby (v originále dykes, tedy velice pejorativní označení homosexuálních žen). Podobné projevy zvedly vlnu nevole ze strany gay aktivistických skupin. Všeobecně se očekávalo zrušení seriálu, CBS však překvapivě objednala řadu novou, ta ovšem neušla obměně v hereckém obsazení Cagney. Meg Foster byla nahrazena Sharon Gless, jejíž rysy byly údajně vnímány jako více femininní. (Snaufer, 2006: 146) Ani tato změna však neznamenala divácký úspěch, proto se studio rozhodlo seriál v roce 1983 definitivně zrušit. Za dobu své existence si však sérii už stihlo oblíbit početné diváctvo, které proti zrušení začalo protestovat. Vzhledem k faktu, že sledovanost seriálu skutečně vzrostla, CBS benevolentně zamluvila ještě několik dílů. Jejich úspěch znamenal přežití seriálu a detektivky Cagney a Lacey se tak po další čtyři sezóny staly stálicemi televizního programu. Konec přišel po 125 odvysílaných epizodách v roce 1988. Publikum se pak s herečkami mohlo setkat ještě ve čtyřech reprízových televizních filmech. (Snaufer, 2006: 147)

Feministické poselství, které se možná (ne)vytratilo

Cagney & Lacey byl až do konce osmdesátých let opravdu výjimečným seriálem, neboť kromě těchto dvou hrdinek „byly [ostatní] ženské vyšetřovatelky přehnaně zobrazovány jako zosobnění dívek z kalendáře nebo blonďaté krasavice uklidňující nás představou o „přirozené ženě“, která ví, jak nosit vysoké podpatky.“ (Mizejewski, 2004: 52) Seriál Cagney & Lacey však reprezentoval hrdinky, které měly kontrolu nad situací a řešily své vlastní případy. Jak píše D’Acci: „jako nástavba faktu, že byly hybatelkami děje, byly zároveň subjekty, ale téměř nikdy objekty, sexuálního (heterosexuálního) chtíče. Christine Cagney, svobodná žena, měla trvající sexuální život, ve kterém si sama vybírala muže, kteří ji zajímali. Podobně Mary Beth Lacy, vdaná žena, byla iniciátorka sexu s manželem Herveym (…) byla také chlebodárcem rodiny, zatímco často nezaměstnaný (…) Harvey vařil a staral se o domácnost a (…) děti.“ (D’Acci, 1994: 5)

V předchozím textu bylo naznačeno, že seriály Charlie’s Angels a Police Woman se alespoň okrajově podílely na proměně statusu ženy západní společnosti i přes fakt, že jejich vnímání publikem bylo rozporuplné díky zakořeněnému patriarchálnímu normativu, vůči kterému se zobrazení aktivních ženských hrdinek stavělo (viz např. Fiske, 2003: 40/45) Jak je patrné, postupně se zvyšující význam boje za ženská práva začal ovlivňovat i policejní seriály. Výsadní maskulinita byla pozvolna doplňována o ženské hodnoty. Pnutí mezi ustavenou maskulinitou žánru a do něj pronikající femininitou jen málokdy ústily v seriózní seriály typu Cagney & Lacey, častěji docházelo k parodizaci celé situace, která mohla být patrná například v seriálu Rmington Steele, jenž je explicitní ukázkou počátku míšení žánrů, a to konkrétně policejního seriálu a soap opery. (Fiske, 2003: 112) Míšení mohlo vypadat i jako kombinace policejních seriálů a sitkomů. Fiske upozorňuje, že tento žánrový mix byl zároveň genderovým mixem plynoucím z dichotomizace žánrů na mužské a ženské. Pozoruhodně se jeví fakt, že pokud byl seriál Cagney & Lacey nasazen ve stejném čase jako silně maskulinní seriál typu Magnum na dalším kanálu, měl nízkou sledovanost, ve chvíli, kdy byl přesunut na večer v týdnu, v němž byly vysílány i další „ženské seriály“ (zde pondělek, který byl znám jako „ženská noc“), jeho sledovanost znatelně stoupla (viz Fiske, 2003: 113)

Po předchozích řádcích jistě nebude překvapením, že seriál Cagney & Lacey a jeho produkční tým (producenti, herečky a celkově tvůrci) byl silně ovlivněn liberálním ženským hnutím, což je patrné především z prezentace samotného seriálu, který nezachází s dívkami, nýbrž se ženami. Feministické poselství se neslo celým seriálem, otázkou je, nakolik se udrželo po zásadní antifeministické „podpásovce“, kterou byla výměna hereček původního obsazení z důvodů přílišné maskulinity jedné z nich. Podobně feministická poselství podrývala reprezentace kontroverzních témat jako například atentát na kliniku obstarávající potraty pro ženy. Přese všechny rozpory však zůstává Cagney & Lacey projektem, který otevřel bránu dalším seriálům v čele s odhodlanými a svébytnými hlavními hrdinkami.

Připravit, pozor, start!

Roky po odvysílání a běhu Cagney & Lacey už byla cesta pro ženské protagonistky dlážděna úspěchem tohoto seriálu a s ženskými hrdinkami se tak doslova roztrhl pytel. Devadesátá léta však ženy nešetřila, jak píše Mizejewski: „Jane Tennison v Prime Suspect (1991–96), Rose Phillips v Under Suspicion (1994–95), Dana Scully z The X-Files (1993–2002) a Sam Waters ze seriálu Profiler (1996–2000). Tyto prime-timeové hrdinky byly drsné, úspěšné a brilantní, ale temný podkres těchto seriálů byl 180 stupňový obrat oproti sladké ženské fantazii seriálu Cagney & Lacey. (…) Sadistické násilí, sérioví vrazi a dysfunkční byrokracie (…) [k tomu] nové televizní vyšetřovatelky stoicky nakráčely bez setkání s nejlepší kamarádkou v šatně na konci dne.“ (Mizejewski, 2004: 1)

Přestože se nám Cagney a Lacey mohou v porovnání s hrdinkami devadesátých let (a nebyly to pouze vyjmenované, nýbrž rázně nastoupily i postavy jako Xena – Xena: Warrior Princess – či Buffy – Buffy: The Vampire Slayer) zdát jako „slabší odvar“, jejich jedinečnost je nepopiratelná. Už jen instalace dvou žen do zmiňovaného „buddy schématu“ neměla dlouhá léta po té obdoby. V roce 1984 se odlišní tvůrci pokusili opakovat formát v seriálu Partners in Crime v hlavních rolích s Loni Anderson a Lyndou Carter, seriál se však udržel pouhé tři měsíce a pak byl rychle stažen z vysílání a ještě rychleji zapomenut. (Mizejewski, 2004: 78) Až v roce 2010 se kabelové stanici TNT povedlo znovu prosadit seriál se dvěma ústředními hrdinkami, jejich partnerství ne náhodou rovněž přesně zapadá do schématu buddy. Tyto hrdinky, známé jako Jane Rizzoli a Maura Isles ze seriálu Rizzoli & Isles, si podobně jako jejich předchůdkyně z osmdesátých let vybudovaly hutnou diváckou základnu a na televizních obrazovkách se v současnosti drží již pět sezón a nevypadají, že by nás hodlaly opouštět.

Cagney & Lacey

Tvůrce: Barbara Avedon, Barbara Corday
Režie: Alexander Singer, James Frawley, Reza Badiyi, Ray Danton ad.
Scénář: Barbara Avedon, Barbara Corday ad.
Produkce: Barney Rosenzweig
Hudba: Dana Kaproff, Ron Ramin ad.
Hrají: Tyne Daly (Det. Mary Beth Lacey), Sharon Gless (Det. Sgt. Christine Cagney), Al Waxman (Lt. Bert Samuels), John Karlen (Harvey Lacey), Martin Kove (Det. Victor Isbecki), Carl Lumbly (Det. Mark Petrie), Harvey Atkin (Desk Sgt. Ronald Coleman), Troy W. Slaten (Michael Lacey), Tony La Torry (Harvey Lacey Jr.), Meg Foster (Det. Crhis Cagney) ad.
USA, CBS (1981–1988), 7 sezón / 125 dílů, 60 min.

Použitá literatura
D’ACCI, Julia. Defining Women: Television and the case of Cagney & Lacey. 1. vyd. North Carolina: University of North Carolina Press, 1994. ISBN 0-8078-4441-1.
FISKE, John. Television Culture. 12. vyd. London: Routledge, 2003. 355 s. ISBN 0-415-
03934-7.
KUHN, Anette. „Women’s Genres.“ In: BRUNDSON, Charlotte a spol. Feminist Television Criticism. Oxforrd : Clarendon Press, 2003. s. 145-155. ISBN 0198711530.
MIZEJEWSKI, Linda. Hardboiled and High Heeled: Tho Woman Detective in Popular Culture. 1. vyd. New York: Routledge, 2004. ISBN 0-415-96971-9.
SNAUFFER, David. Crime Television. 1. vyd. Westport: Praeger, 2006. ISBN 0-27598-807-4.