Hra na dějiny

REFLEXE: České století – DANIEL VONDRA –

Posledním dílem s názvem Ať si jdou skončilo České století. Změnilo oněch devět částí dějinné antologie napsané Pavlem Kosatíkem a režírované Robertem Sedláčkem náhled na českou historii? Jaké pocity v divácích zanechalo a splnilo svůj účel, pokud nějaký mělo? A jak taková série o politických osobnostech působí v době, kdy se zhodnocování politiky stalo doménou internetových diskuzí, do kterých nahlédne pouze odvážlivec?

Série, která už od svého počátku proklamovala silně autorský vhled do událostí 20. století, které formovaly českou (a s ní spojenou slovenskou) národní identitu, se vymyká klasické produkci. Na porevolučním filmovém i televizním poli samozřejmě existuje nespočet hraných děl, která se vrací do nedávné historie, ty ale snad s výjimkou Hořícího keře zpracovávají individuální osudy „těch bezvýznamných“, kteří v dané době existovali a prožívali své osudy. Dobové události stály v pozadí. V případě Českého století se ale do popředí staví samotní státotvůrci a politici, ambicemi se proto od začátku nešetřilo. České století má jisté styčné body s dokumentárním žánrem, výsledný produkt ale považuji za útvar v mezích historické fikce, který si s fakty více pohrává, než by se jimi řídil.

České století je totiž především hrou. Hraje si s očekáváním diváků i se samotnými historickými událostmi. Nelze se k němu stavět jako k dokumentárně věrné výpovědi založené na faktech, ale jako k subjektivnímu, často až esejistickému náhledu na české dějiny. Všichni diváci k nim přistupují s jistou mírou fundovanosti, ať už díky znalostem nabytým ze školy, prostřednictvím vyprávění, knih, filmů nebo tím, že si zobrazované momenty prožili na vlastní kůži. Kosatík se Sedláčkem ale pojali své zpracování do jisté míry ironicky, vždyť už samotný název série budí dojem výpravné epopeje, v níž nebude nouze o vypjaté, dramatické chvíle. Určující události naší národní identity se ale odehrávají téměř bez výjimky v chladných prostředích kanceláří, disidentských bytů a zámeckých komnat, kde se „peče historie“. Nejvýpravnějším scénou zůstává příjezd TGM na pražské hlavní nádraží ve Velikém bourání, zbytek série kompars příliš nezaměstnal. Této „hře na dějiny“ je podřízen i casting. Ten se sice zčásti snaží do hlavních úloh obsadit herce vzhledově věrné svému předobrazu (Martin Huba jako T. G. Masaryk, Emil Horváth jako Ludvík Svoboda), na druhé straně ale více sází na individuální projev herců, kteří dokáží uchopit roli tak, aby nepůsobila jako pouhá imitace – musí zkrátka diváka přesvědčit o vlastním, svébytném pojetí postavy (to se patrně nejlépe povedlo Jiřímu Vyorálkovi v roli Klementa Gottwalda). Toto „odmramorizování“ se jeví jako nejhlavnější z cílů, protože kdo by vydržel sledovat dialogy neživotných soch, které sotva sestoupily z podstavce? Legendami opředení politici se stávají lidskými bytostmi s kolísavým úspěchem, nutno ovšem uznat, že krom neživotného Beneše a záporácky pojatého Brežněva není žádná z postav černobílá.

Do jaké míry jsou ale Kosatík se Sedláčkem bořiči mýtů a kdy pouze spekulují nebo se snaží být za každou cenu zajímavými? Nespočet diskutérů se již pozastavilo nad Sedláčkovou zálibou svlékat významné osobnosti našich dějin do naha nebo se zaobírali významem „Patočkovy paštiky“. Pravda, snaha o paralely nebo metafory nevychází vždy, záměrně ale narušují jinak strohou strukturu celého díla založenou na mluvících hlavách a dramaticky znějící hudbě. Jako by v těchto chvílích vstoupili do děje sami autoři a „znesvětili“ tak aurou obklopené historické chvíle. Pojídání párků komunistickými pohlaváry nebo Havlovo nalévání gulášovky odpoutává pozornost a Sedláček s Kosatíkem jako by se za kamerou potutelně smáli: „Takhle to samozřejmě nebylo, ale proč si hrát s vážnou tváří na to, že objevujeme Ameriku, když pravdu stejně nikdo nezjistí?“ A když Bohumil Klepl alias Tomáš Ježek klepne v Ať si jdou po hlavě dva pstruhy při rozebírání ekonomické perspektivy porevolučního Československa, aby se následně vymáchal v bazénu, podtrhují tak absurditu celé scény, která v důsledku vyznívá tragikomicky.

Nejsilnějšími momenty pak zůstávají úvahy autorů vkládané do úst historickým osobnostem. Vzpomeňme na dialog mezi Davidem Lloydem Georgem s Masarykem („Neprozraďte nikomu ve svém vlastním zájmu, že jste tak strašně jiný než ostatní Češi.“) nebo zhodnocení Václava Klause ekonomem Vlasákem („Tady nám svobodný trh uskutečňuje člověk, který možná ani nežije v reálném světě. Nevidí lidi kolem. Vidí jenom sebe. Jestli Klaus nevnímá realitu, mohl by se divit.“). Tyto věty paradoxně ve skutečnosti zřejmě nikdy nezazněly. V těchto chvílích se Českému století nejznatelněji daří převrátit divákovo vnímání, klást nejednoznačné otázky a podněcovat tak nový způsob uvažování nad věcmi zdánlivě danými. V dalším plánu navíc zbavují historické postavy nánosu patiny, která na nich po letech ulpěla, a činí z nich chybující, váhající, často dětinské bytosti. Jiným způsobem by například nešlo zobrazit nástup komunismu v čele s Gottwaldovou suitou. Klement Gottwald v podání Vyorálka je loutkou ovládanou z Kremlu, alkoholickým paranoikem, nikoli karikaturou čirého zla. Když už si Jan Budař v roli Václava Kopeckého užije svůj vulgární, absurdní výstup na schůzi ÚV KSČ, zabírá ho při tom kamera deformovaným objektivem. To je jedna z mála chvil, kdy autoři sklouzávají k návodnosti.

Samostatnou kapitolu tvoří práce se ženskými postavami, respektive jejich totální upozadění. Jediná žena, která má vliv na svého muže a potenciálně tak může ovlivnit dění, je manželka Edvarda Beneše. Ostatní by se daly shrnout zkratkami („ta, která umírá“, „ta, která rozdává párky“, „ta, která se tváří kysele“). Jedná se o další vrstvu, v níž autoři sdělují, že ženy hrály v historii Československa podružnou roli, anebo zkrátka neumí pracovat se ženskými postavami tak, aby nevyznívaly jako přívěšek svých mužských protějšků? Politika je v Českém století vnímána čistě jako kolbiště mužů, do kterého nemají ženy šanci proniknout a dění sledují pouze z povzdálí, občas jej ironicky zglosují, tím ale jejich vliv končí. Sám Robert Sedláček v jednom z rozhovorů prohlásil, že by ho zajímaly silné ženské postavy, s výjimkou Marie Terezie ale není snadné na ně narazit.

Pokud České století neuspokojilo feministky a rozčarovalo profesionální historiky, čím přispělo k vnímání dějin současné generaci, která se k politice staví když ne přímo znechuceně, tak alespoň odměřeně? Už od středoškolských hodin dějepisu máme tendenci vnímat historii jako sled dat, jmen a pouček. České století narušuje pojetí dějin jako defilé postav načrtnutých v učebnici a snaží se jim nejenom vdechnout život, ale poskytnout motivace a učinit je blízkými pro současnost. To platí pro díly odehrávající se v první polovině a na přelomu století, jejichž protagonisty mladší ročníky nepamatují a musí se tak spolehnout na jejich zobrazení v knihách či dokumentech. Vkročením do dob normalizace a sametové revoluce dochází k aktivnější participaci diváka, který si danou dobu prožil, a zpracovávané události mají přímý vliv na současnost. Nad kroky a chováním Masaryka nebo Beneše můžeme mít jistý odstup, osoby Klause, Mečiara nebo Havla vyvolávají silnější emoce, jejich činy přímo ovlivňují současnost a máme je v živé paměti jako osoby, které se mohly dopustit zobrazovaných chyb v přímém přenosu.

České století funguje jako nástroj pro uchopení dějin, jako jedna z možností, jak si přizpůsobit historii vlastnímu pohledu a předložit takový výklad v uceleném podání. Po skončení každého dílu jsem měl chuť dát se do řeči se všemi, kdo jej zhlédli a bavit se o způsobu zobrazení i pravdivosti předkládaných událostí. Právě tuhle touhu prohloubit znalosti československých dějin považuji za největší úspěch Českého století, které se nevyhnulo kontroverzím, to byl ale od počátku jejich účel. V souhrnu se jedná možná o nejdůležitější počin v porevoluční televizní tvorbě. Za to Sedláčkovi odpouštím i to propírané vyznamenání na jeho obnošené mikině.

České století

Režie: Robert Sedláček
Scénář: Pavel Kosatík
Kamera: Michal Krejčí, Petr KoblovskýHudba: Michal Rataj
Hrají: Jiří Vyorálek, Martin Finger, Martin Huba, David Novotný, Jaroslav Plesl, Marek Daniel, Daniel Landa, Ivan Trojan, Jan Budař, Karel Dobrý, Radek Holub, Jaromír Dulava, Bohumil Klepl, Monika A. Fingerová, Tereza Hofová a další

9 x 66-84 min., 2013, ČT