Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Ojedinělých dvanáct let života

Ojedinělých dvanáct let života

Ojedinělých dvanáct let života

RECENZE: Chlapectví (režie: Richard Linklater, 2014) – MICHAL KADLEC –

Na základě prvního a velice střídmého dojmu může Chlapectví připomenout diplomovou práci s dokonale propracovanou metodologií, jejíž následné využití v aplikační části nedosahuje předznamenaných kvalit. Zůstávat u prvního dojmu však není na místě a v tomto případě už vůbec ne. Onen megalomanský koncept filmu vznikajícího dvanáct let, navíc se stejnými herci, jejichž stárnutí tedy doslova sledujeme na plátně, zajisté vytvořil kolem nového opusu Richarda Linklatera jakousi magickou auru výjimečnosti. Proto se pak nelze divit divákům (a mezi ně se řadím také já), kteří při jeho sledování žádnou výjimečnost nepociťují a už vůbec nejsou s to vnímat, že možná přihlížejí přepisování filmové historie.

Třebaže snímek po formální stránce neinklinuje ke schematickému konstruktu několika jednotlivě gradovaných kapitol, lze jej z hlediska narativu rozdělit na tři části: dětství, pubertu a adolescenci. Během dětství je hlavní hrdina Mason dočista pasivní figurou a více než jeho vliv na okolí se projevuje vliv okolí na něj. Společně s přerodem do pubertálního věku přichází období prvního vzdoru, který je nicméně velmi umírněný a nutno jej přisuzovat v první řadě okolnostem, na nichž se podílejí ostatní postavy. Až kolem sedmnáctého a osmnáctého roku života Mason dospívá v jedince s aktivním přístupem k životu, což vyústí v jeho první vážnější vztah s dívkou a především zájem o filosofickou podstatu bytí.

Masonova pasivita a nenápadnost odporuje roli aktivního hybatele dění, což má svůj důvod v režisérově záměru dokumentovat nikoli jeho životní vrcholy, kterých různými způsoby dosahuje, nýbrž vše, z čeho sestává okolí, pod jehož vlivem je utvářen jeho charakter. Bylo by ale chybou nazírat na Chlapectví jako fikční dokument o vybrané individualitě, jejíž jednotlivé vývojové stupně jsou hlavním objektem pozorování. Jde o pedantně přesnou studii dospívání, ve které je Masonova postava pouze jakousi ilustrační figurkou. Primárně důležité proto nejsou jednotlivé životní fáze, jak by se možná dalo na základě zvoleného konceptu předpokládat, ale velice citlivá profilace Masonova charakteru, kterak se v průběhu let vyvíjel.

Ačkoli je to možná poněkud paradoxní, právě disciplinovanost a skoro až neochota ukazovat dějově atraktivní, dramatické a strhující momenty je základem úspěchu. Linklater se dostává až na samotnou dřeň každodennosti. Nuance jím předváděných postav jsou natolik jemné, že téměř odporují vlastnostem fikce. S tím souvisí rovněž další neobvyklý jev. Ve filmu totiž úplně chybí zastřešující, potažmo „hlavní“ motiv. V kontextu těchto skutečností se už ani nelze divit téměř naprosté absenci vyhrocených scén podněcujících dramaticky vystavěný děj. Život není drama, jak se nám umělci snaží namluvit již stovky let, je naopak velice prostou, obyčejnou, ba předvídatelnou strukturou všedních okamžiků.

Proces stárnutí všech zúčastněných protagonistů je nejen tím hlavním, co dodává celému konceptu smysl, ale především se jedná o určitý filmový precedent. Dalo by se tudíž očekávat, že bude středem režisérova uměleckého důrazu. S trochou nadsázky ale můžeme říct, že není ve filmu ani vidět. Věkové posuny totiž neprobíhají prostřednictvím dějových vrcholů oddělujících každou následující „kapitolu“ (či životní období) od té předešlé, nýbrž jsou ukryty do nejobyčejnějších momentů, které efektivnost stárnutí filmových hrdinů nahrazují všední zkušeností každého diváka. Linklaterův snímek má se vším všudy evokovat život, tedy i přirozenost stárnutí, které probíhá nepozorovaně.

Bylo by ovšem nepochopitelné, pokud by Linklater dočista rezignoval na demonstraci přísně konceptuálního pojetí svého projektu. Ukrývá se sice za neviditelnou režií, přesto si však neodpouští drobné kulturní a sociální přesahy, které jako by měly připomenout, jak dlouho Chlapectví vznikalo. Během oněch dvanácti let se totiž vystřídalo několik politických období (Bush, Obama) a také svět kultury zaznamenal několik důležitých událostí. Tyto historické momenty film zohledňuje, aniž by však na ně kladl přílišný či rovnou násilný důraz. Ať už jde o různé popkulturní odkazy nebo diskuze o aktuálním politickém dění, divák si jejich prostřednictvím uvědomuje, že se život na plátně neodvíjí v řádu dnů či týdnů, ale spíše v řádu měsíců a let.

Aniž bych chtěl být příliš vzletný, nezbývá mi než závěrem označit Linklaterův experiment za revoluční filmové dílo. Nejedná se pouze o těch „magických“ dvanáct let ani herecké nasazení všech zúčastněných, ale především o režisérův přístup k samotné látce. Spatřuji v něm totiž kompletně nový způsob nazírání možností filmového média coby zprostředkovatele fikčního světa. Vše je totiž uděláno tak, aby bylo co nejméně poznat, kolik úsilí úspěšná realizace snímku vyžadovala, což se vzhledem k okolnostem jeho vzniku jeví téměř nemožným. Linklater okázale nevystavuje přednosti svého konceptu, naopak se s nepopiratelnou tvůrčí oddaností podřizuje myšlence ukázat život bez jeho romantických či démonických výkyvů, ukázat život jako sérii obyčejných chvil, které se při dostatku empatie a citu mohou stát výjimečnými. Je otázkou, zda jeho dílo najde pokračovatele a budeme-li je tedy moci považovat za jakýsi filmový mezník. Jisté je však to, že představilo přístup doposud v  kinematografii ojedinělý. Už proto bych se nebál považovat Richarda Linklatera za filmového vizionáře.

Boyhood

Režie a scénář: Richard Linklater
Kamera: Lee Daniel, Shane F. Kelly
Střih: Sandra Adair
Hrají: Ellar Coltrane, Ethan Hawke, Patricia Arquette, Lorelei Linklater, Elijah Smith a další
USA, 2014, 166 minut
Česká premiéra: 14. srpna 2014 (CinemArt)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 3

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru