Bizarní cesta do hlubin muzikantovy duše

RECENZE: Frank (režie:  Lenny Abrahamson, 2014) – KLÁRA FEIKUSOVÁ –

Co je to genialita? Je vrozená, nebo k ní může člověk dospět? Každý aspirující umělec nutně přemýšlí, jestli v něm dříme talent, nebo je jen obětí svých niterných přání. Slavný německý filozof Immanuel Kant ve své Kritice soudnosti říká: „…genius je 1) talent vytvářet to, čemu se nedá dát určité pravidlo, nikoli vloha k dovednosti k tomu, co může být podle nějakého pravidla naučeno; tedy že originalita musí být jeho první vlastností.“ Jon Burroughs, hlavní hrdina filmu Frank, Kritiku soudnosti evidentně nikdy nečetl a oné soudnosti také moc nepobral. Ve snaze stát se úspěšným a osvíceným hudebníkem totiž naprosto přestane brát ohledy na své okolí.

Frank, který do kinodistribuce na podzim uvádí Asociace českých filmových klubů, se stal leitmotivem a hitem Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde měl předpremiéru. Podle scénáře Jona Ronsona a Petera Straughana ho natočil irský režisér Lenny Abrahamson. Ronson se zcela otevřeně inspiroval svými zkušenostmi s nekonvenčním komikem a hudebníkem Chrisem Sieveyem a jeho alter egem Frankem Sidebottomem. Jemu je film také věnován.

Frank je sice o Frankovi, on ale hlavní postavou není. Protagonistou snímku je mladý, ambiciózní a velmi nenadaný Jon Burroughs, který se touží stát uznávaným hudebníkem. Poněkud netradičním způsobem dostává od podivné skupiny The Soronprfbs nabídku zastoupit klávesistu, který se pokusil spáchat sebevraždu. S členy skupiny odjíždí nahrát album kdesi do irské divočiny, kde začíná spontánní, ale neproduktivní příprava nahrávání. Jon blíže poznává tajemného frontmana kapely, Franka, jenž nosí a nikdy nesundává obří papírmašovou hlavu. Rozpozná v něm génia a snaží se jeho potenciál využít. Naráží ovšem na odpor a nedostatek ambicí zbytku skupiny. Přesto se o svých zážitcích podílí na internetu. Čím víc lidí jeho články a tweety čte, tím víc stoupají jeho ambice. Jon nakonec přesvědčí Franka, že The Soronprfbs mají na to stát se slavnými. A zde je kámen úrazu. Dochází ke střetu dvou světů s protikladnými vizemi a záměry. Kapela je příliš uzavřená do sebe a snaha dostat ji mezi lidi má katastrofální následky.

Film se prezentuje jako komedie, což podporuje i svižně nastříhaný a optimistickou hudbou podbarvený trailer. Ze začátku to opravdu na absurdní komedii vypadá. S každou minutou ale snímek mění podtón, až dojde ke katastrofě, kdy Frank téměř přijde o život. Tato žánrová proměna je velmi plynulá, a ačkoli pár úsměvných momentů lze nalézt i v druhé polovině, není to už příliš veselý smích. Absurdita, které se divák zpočátku směje, přestává být legrační. Uvědomuje si, že polovina postav trpí mentální poruchou, ale bere to jako součást filmové komiky. Jenomže jak už to v životě bývá, psychické problémy nejsou vtipné. A lidé, kteří je u jiných využívají k vlastnímu prospěchu, už vůbec ne.

Frank se tímto ladně proměňuje z absurdní, suché komedie, v poněkud hořkou tragédii. Vzniká tak tragikomedie, jež víc a víc prohlubuje otázku lidskosti, zklamání a smíření. Svým způsobem se jedná o psychologické drama, dokazující, že každý člověk bojuje s nějakým vlastním nepravdivým přesvědčením, které nutně vede k deziluzi. To je jedno z nosných témat snímku, které se týká prakticky všech postav.

„Veškeré umění je neužitečné.“ Tento citát, pro změnu od Oscara Wildea, lze aplikovat i zde. Neboť celý film se zabývá nejen uměním, konkrétně hudbou, ale i procesem vzniku uměleckého díla. The Soronprfbs věří, že dělají hodnotné umění, že jejich muzika má hloubku. Jon je poněkud skeptický, protože navzdory své snaze proniknout do svého nitra a rozvinout svůj dosud neobjevený talent, má materialistickou povahu. Jakmile se naskytne příležitost skupinu proslavit, začne ji přesvědčovat, aby se vydala víc mainstreamovým směrem. A hned zde máme odvěký konflikt vysokého a nízkého umění. Film se ale nesnaží tyto kategorie definovat. Pouze dokazuje, že každý umělec – cokoli si pod tímto pojmem představíme – má svou vlastní vizi toho, co je hodnotné, a taky si sám staví hranice, kde končí jeho osobní přesvědčení a kde začíná konformita. Navíc dokazuje, že ne každý je stavěný pro velká pódia a jásající davy.

Jednou z nejpozoruhodnějších částí vyprávění je, jak se vyjadřuje k internetovému sdílení. Od začátku Jon internet – tak jako většina z nás – využívá k tomu, aby projevil svoji osobnost, a snaží se ho tak zároveň učinit zajímavějším. Svými tweety, blogovými články a videi na YouTube, představuje The Soronprfbs široké veřejnosti. Tu ale nezajímá jejich hudba, ale šílené kreace, které během její produkce vytváří, což narušuje iniciativu skupiny dělat originální a nápaditou hudbu. Pro Jona může být Frank hudební génius, pro internetový svět je to ale šílenec s plastovou hlavou, mýtus, fenomén. Jon ho tak postupně začne také vnímat, zapomíná, že Frank je duševně nemocný a jeho chorobu zaměňuje za genialitu. Frank sice má veliký talent, jenže Jon se ho snaží nasměrovat na cestu, která Frankovu genialitu i zdraví ubíjí. Příliš pozdě si uvědomuje, co vlastně dělá. Internet se ukazuje jako další prostředek k vytváření iluzí. Když o ně Jon přijde, nastavuje mu internet ošklivé zrcadlo jeho vlastních chyb. Jelikož jsou tweety a blogování součástí obrazu, stávají se výrazovým prostředkem nejen Jona, ale i samotného vyprávění. Ostatně díky odezvě na Jonovy videa a zprávy na internetu se děj posouvá dál.

Psychologie postavy Franka by nemohla fungovat bez dobrého obsazení. Může se zdát netradiční vidět v této tragikomické roli Michaela Fassbendera, který je znám spíše díky dramatům (Stud) či akčním filmům (X-Men). V jeho postavě divák slavného herce téměř nepozná (a to nejen kvůli obří plastové hlavě, kterou skoro za celý film nesundá). Dokonce i jeho zpěv má své kouzlo, ačkoli není typický pro roli geniálního zpěváka, ale dodává Frankovi osobitý ráz. I ostatní herecké osazenstvo na sebe strhává pozornost. Zvlášť Maggie Gylenhallová hraje Frankovu přítelkyni Claru s hmatatelnou dávkou cynismu.

Závěrem je třeba konstatovat, že diváci nalákaní komickým trailerem, můžou být lehce zklamaní. Film Lennyho Abrahamsona totiž klame tělem (či spíš hlavou). Je vtipný, ale není lehkovážný. Jeho humor je velmi specifický; absurdní, ironický a suchý. Celkové vyznění filmu je více méně neradostné a nutí k zamyšlení. Z prvotního dojmu bizarní komedie divák postupně vystřízliví a zjistí, že sleduje film o lidech, kteří žijí ve světě nebezpečných iluzí. Tento přechod přesto není násilný a žánrová frustrace tedy nehrozí. Ostatně občas je třeba se na film podívat ne proto, že vytváří určitou iluzi, ale že ji vyvrací. Každý z nás někdy potřebuje trochu procitnout.

Frank

Režie: Lenny Abrahamson
Scénář: Jon Ronson, Peter Straughan
Kamera: James Mather
Hrají: Michael Fassbender, Maggie Gyllenhaal, Domhnall Gleeson, Tess Harper, Scoot McNairy, Hayley Derryberry, Matthew Page, Travis Hammer, François Civil
Velká Británie, 2014, 95 min.

V kinech od 6. 11. 2014 (AČFK)