Zde se nacházíte: 25fps » Český film » „Necítím se být součástí ničeho“

„Necítím se být součástí ničeho“

„Necítím se být součástí ničeho“

ROZHOVOR s režisérem Zdeňkem Jiráským – IVO MICHALÍK –

Ačkoli měl Zdeněk Jiráský (*1969) za sebou několik dokumentů pro Českou televizi, úspěch jeho celovečerní hrané prvotiny Poupata znamenal nejen pro něj velké překvapení. Příběh několika postav z okraje společnosti v období kolem Vánoc získal mimo jiné Českého lva za nejlepší film a režii, ceny si jeho tvůrci odnesli také z filmových festivalů v Pusanu nebo Chicagu. V polovině října vstoupí do kin jeho druhý snímek, nejen na poměry českého filmu formálně netradiční filmová esej V tichu. Důvodů k rozhovoru tak bylo více než dost.

Když jste uváděl V tichu na festivalu v Karlových Varech, jen mimochodem jste zmínil, že se film možná dostane i do vybraných kin. Tuším, že jich nakonec bude více, než jste čekal. Je to pravda?
Distribuce na Slovensku se již rozběhla. Dostat film podobného typu do kin je dnes malý zázrak. S ohledem na to musím zpětně uznat, že jsem byl větší pesimista.

Dokážete shrnout reakce, které jste po premiéře filmu zaznamenal?
Jako vždy. Od zatracujících po nadšené. V době, kdy diváci na film reagují, jsem ale mentálně již jinde. Limity vlastní i okolní si většinou uvědomuji ještě dříve, než film vypustím ven. Konstruktivní kritice se nevyhýbám, snažím se z ní poučit. Vůči nadšeným reakcím jsem ostražitý.

Do povědomí většiny diváků jste vstoupil Poupaty. Na svém kontě však máte několik zajímavých dokumentárních snímků. Například Jagellonci jsou taktéž napůl filmem hraným, přesto se od V tichu v mnohém liší. Dokázal byste oba přístupy porovnat?
U Jagellonců bylo jasné předem, jakou formou bude film vyprávěn. Tam byly možnosti předem dané, nedalo se moc improvizovat. Formální stránka „Ticha“ vznikala průběžně, během produkce i postprodukce. S přibývajícím materiálem se původní představy měnily, např. vize filmu vyprávěného pouze obrazem a hudbou ve fázi střihu ustoupila použití mluveného slova ve formě vnitřních monologů.

Bylo zapojení vnitřních monologů výsledkem určitého tlaku ze strany produkce? Šance na distribuci by se pravděpodobně za takových okolností ještě zmenšila.
Nebyl jsem v tomto ohledu pod žádným tlakem. Když jsem s tou myšlenkou přišel, producentka i koproducenti zareagovali vstřícně, dali mi důvěru.

V tichu se vymyká představě o současném českém filmu. Určité paralely mě napadají pouze k pozapomenutému Sentimentu Tomáše Hejtmánka, kterým vzdal hold Františku Vláčilovi. Jak daleko jsem od pravdy? Dokážete vyjmenovat i jiné snímky, ke kterým byste V tichu dokázal přirovnat?
Jedinou inspirací, kterou si uvědomuji, jsou filmy Terrence Malicka. Ne ale ve smyslu kopírování či citací, spíše jako osvobozujícího vědomí možností vyprávění. Zároveň mě baví objevovat nové postupy, takže vycházím více ze sebe a z toho, jaké možnosti daná látka nabízí. Během dvou a půl let, kdy film vznikal (točilo se v blocích na základě průběžně získávaných financí), jsme měli relativně volné ruce. Dané bylo téma, historická faktografie a velmi nízký, limitující rozpočet. Pojetí, jak naložit s reálnými osudy postav, které bylo třeba dramaticky zpracovat, bylo na mně, kameramanovi a střihačce. Byl jsem na tu látku najat a přistoupil jsem na ni právě z toho důvodu, že mi nikdo nediktoval, jak má výsledný tvar vypadat.

Skutečnost, že jednající postavy ve snímku hovoří výhradně mimo obraz, je pouze jedním pojítkem s kategorií experimentálního filmu. Dalším může být například funkční zapojení makrodetailů. Jedná se čistě o váš autorský záměr, nebo mu předcházely debaty uvnitř tvůrčího kolektivu?
Obrazový refrén, během něhož vzniká „Lexikon“, seznam hudebníků židovského původu, kteří měli na jeho základě být vymazáni z historie, jsem vymyslel až ex post, ve střižně, kdy jsem pochopil, že je v zájmu rytmizace a dramatizace přidat ještě další rozměr. Proto následovaly tzv. dotáčky. Voice overy jsem začal psát až v momentu uzavřeného střihu. Tehdy vlastně začala druhá etapa tvorby, jakási forma zpětného scénáře.

v tichu - bardos

Vzhledem k názvu trochu paradoxně, ale hodně propracovaná je i zvuková stránka filmu.
To byla další, podobně náročná etapa. Na sounddesignu jsme pracovali velmi dlouho, promýšleli jsme ho vždy s ohledem na obsah jednotlivých záběrů, podprahové nuance obsahu scén, psychologické prožívání postav. Stále více nás zajímaly zvuky nereálné, „znásilněné“, zavádějící diváka do pomyslných hlubin duše. I tady jsme se k výslednému tvaru propracovávali postupně.

Jak jste se dostal k soupisu židovských a neárijských hudebníků z 30. let, který de facto tvoří základ příběhu?
Podklady pocházejí od autorky námětu, muzikoložky Agáty Schindler, která se v posledních dvaceti letech v rámci badatelského výzkumu propracovala k daleko většímu množství podobných zapomenutých osudů. Pro film jich bylo mnoho, často velmi podobných. Shodli jsme se na finálním výběru šesti postav, z nichž jedna ještě vypadla v průběhu natáčení z produkčních důvodů. Nacistický „Lexikon“ obsahuje tisíce jmen, mj. Gustava Mahlera, Mendelssohna či Offenbacha.

V podobné souvislosti mě napadá otázka, kolik času jste přípravou filmu strávil? Předpokládám, že její heuristická stránka musela být velmi náročná.
Konzultoval jsem s autorkou námětu každou postavu, zajímaly mne detaily z jejich životů, prostředí, ze kterých pocházely, historické okolnosti, které je dostaly na seznam, z něhož nebylo úniku. Např. Arthur Chitz, jeden z ředitelů drážďanské opery, konvertoval v útlém mládí od židovské víry ke křesťanství, v první světové válce bojoval na straně Německa a vysloužil si válečný kříž. S nástupem fašismu vůbec netušil, že by se země, které věrně a oddaně sloužil, mohla obrátit proti němu. Ve filmu je tato reálie naznačena ve druhém plánu. Záleželo mi na tom, aby se v ději takové souvislosti objevily.

Kdy jste naposledy viděl zajímavý hraný film o holocaustu? Líbila se vám třeba Colette?
Colette jsem neviděl, jen ukázky. Filmy o holocaustu nijak cíleně nesleduji. Když mám v paměti najít poslední opravdu zajímavý, musím se vrátit hluboko do minulosti k takovým dílům, jakými jsou Démanty noci nebo Obchod na korze.

Má cenu, aby se umělci k tomuto tématu stále vraceli bez ohledu na to, jestli jejich náhled přináší něco nového?
Posuzovat to, s jakými motivacemi se jiní autoři k tématu holocaustu vracejí, si netroufám. Nový náhled je vždycky přínosem, propojení vnitřní i vnější motivace ideálem. Potřeba vyrovnat se s něčím, co nás jako živočišný druh ve vrcholné vývojové fázi pravděpodobně navždycky změnilo a poznamenalo, by s hledáním nových možností zpracování souviset měla.

Většina kritiků se shodla na tom, že jednou z nejsilnějších stránek Poupat byla práce s kamerou Vladimíra Smutného. Proto mě překvapilo, že V tichu snímal Michal Černý, který má zkušenosti převážně s dokumenty.
Vizuální stránka mých filmů je pro mne velmi důležitá. Nechci nikomu napovídat, jak má vnímat můj podíl na finálním obrazu, vnímavější kritik to snad postřehne. Cítím se být spoluautorem obrazu, dávám zásadní důraz výběru kameramana z hlediska látky, tématu nebo produkčních možností. Michal Černý natočil třeba Nepravděpodobnou romanciIvanem Vojnárem nebo MovieIvo Trajkovem. Právě pro tenhle film jsem si ho vybral.

v tichu

Cítíte se díky Poupatům pevnou součástí moderní české kinematografie?
Necítím se být součástí ničeho.

Scenáristicky jste se podílel na někdejším televizním seriálu Letiště. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Předpokládám, že sledováním nekonečných českých seriálů mnoho času netrávíte, ale třeba se pletu…
To byla velmi krátká epizoda. Napsal jsem asi pět dílů, seriál jich má přes stovku. Nabídli mi to spolužáci z FAMU, tak jsem to vyzkoušel. Nebavilo mne to, není to práce pro mne. České seriály mě opravdu nezajímají, nesleduji je.

V tichu je vzhledem k obtížné žánrové zařaditelnosti především filmovou esejí. Je toto cesta, kterou se chcete vydat i v budoucnu?
Nehodlám se nijak vymezovat. Budoucnost je absolutně nejistá. Cesty, jimiž bych se chtěl vydávat já, se velmi často liší od představ těch, kteří patří do producentského systému. V podstatě každým měsícem se mé plány mění, podléhají existenčním okolnostem, ztrátám entuziasmu či tlaku okolí. Proto poslední dobou o svých plánech raději nehovořím s nikým jiným než s lidmi, s nimiž chci v budoucnu pracovat.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru