Mnoho zábavy a trocha rozpaků na íránském večírku

Festival íránských filmů, jenž si v půlce ledna v pražských kinech Světozor a Bio Oko odbyl svůj třetí ročník, si pomalu buduje pověst zajímavé a dobře připravené přehlídky, která navíc nepřešlapuje na místě a s každým rokem zkouší něco nového. Diváci to podle všeho oceňují, neb se na festival dostavují ve stále hojnějším počtu – letos jich podle informací organizátorů bylo více jak 4100.

Základní dramaturgickou koncepci, v rámci níž je program rozdělen na sekce věnované dokumentárním, krátkometrážním a celovečerním filmům, si festival zanechal z minulých let. Celovečerní sekce nicméně byla významně inovována zavedením soutěže, v níž jednu cenu udělovali diváci (jimž byla nabídnuta možnost každý soutěžní film oznámkovat jako ve škole) a druhou odborná porota vedená legendární publicistkou a dřívější uměleckou ředitelkou MFF Karlovy Vary Evou Zaoralovou.

Soutěžní filmy, jichž bylo celkem sedm, se držely festivalového motta slibujícího „jiný pohled na Írán“, což v praxi znamenalo, že byly z velké části situované do prostředí městské střední třídy a vyhnuly se tak plakátově exotickým motivům, jaké jsou na Západě často s Íránem i íránskou kinematografií spojovány. V porovnání s minulými ročníky, které sledovaly opačnou strategii (první se zaměřoval na filmy věnované ženám, druhý na filmy o dětech), se nepochybně jednalo o vítané osvěžení. Festival se také odklonil od kanonizovaných děl již dobře etablovaných tvůrců a nabídl divákům možnost zhlédnout aktuální snímky nastupující generace íránských filmařů – relativně zavedená jména v soutěži zastupoval pouze Parviz Shahbazi se snímkem Není úniku (Darband, 2013) a především Seyyed Reza Mir-Karimi, jenž se prezentoval svým dosud nejnovějším filmem Kostka cukru (Ye habe ghand, 2011).

Na jednu stranu je nutné ocenit, že festival své diváky seznamuje s aktuálním děním v íránské kinematografii a dává jim příležitost zhlédnout filmy, které jsou jinak těžko sehnatelné. Přesto se nejde vyhnout pochybnostem, zda přece jen do programu nadále neměla být (samozřejmě mimo soutěž) zahrnována i íránská „klasika“ sestávající ze snímků, které jsou mnohdy ověšené festivalovými cenami a přitom českým divákům stále ještě poměrně neznámé. Takové Zasněžené sosny (Barf rooye kajha, 2013), jež jsou režijním debutem známého scenáristy a herce Peymana Moaadiho1, sice lze hodnotit jako poměrně vydařené vztahové drama, nicméně pokud člověk krátce po nich zhlédne mimosoutěžní Minulost (Le Passé), rychle si uvědomí, že kvalita tvorby největších jmen íránského filmu se pohybuje o několik příček výše.

Určité rozpaky nakonec budí i vítěz ceny poroty2 – celovečerní debut šestadvacetiletého tvůrce Aliho Ahmadzadeha Večírek u Kamiho (Mehmouniye Kami, 2013). Většina filmu se odehrává uvnitř dvou aut, jimiž skupina přátel míří na večírek konající se v malém městě poblíž Teheránu. Hlavní pozornost je směřována na auto, v němž jedou kamarádky Negin a Farnaz, aniž by tušily, že v jeho kufru leží mrtvé tělo Neginina přítele Omida. Objevení hrůzného tajemství nicméně film neustále oddaluje a sleduje obě kamarádky, jak spolu uvolněně konverzují, komunikují s lidmi na silničních odpočívadlech a nakonec k sobě přiberou i trochu tajemného stopaře.

Formát velmi komorní road movie tvůrci zvolili jednak proto, aby si při natáčení vystačili s minimálním rozpočtem, nicméně významnou roli hrála i jejich snaha vyhovět drakonickým cenzurním regulím, s nimiž se íránští tvůrci musí potýkat3 a zároveň zobrazit životy a starosti mládeže z vyšší střední třídy s maximální autentičností. To se filmu kupodivu celkem daří, což mu dodává na divácké hodnotě i proto, že pozápadněná mládež dostává v íránském filmu jen minimum prostoru. Jednou z výjimek je třeba divácky úspěšný snímek Okolnost (Circumstance, 2011), jenž v kanadsko-francouzské koprodukci natočila diasporní režisérka Maryam Keshavarz. Ve srovnání s ním však Večírek u Kamiho i přes kuriózní výchozí situaci (zavánějící spíše žánrovou kinematografií) přistupuje k obrazu íránské zlaté mládeže daleko realističtěji a není necitlivý vůči vlastní kultuře vytvářením falešně dichotomického vztahu mezi íránskými tradicemi a západním modernismem. Ze stylistického a vypravěčského hlediska je ovšem Ahmadzadeho dílo spíše pozoruhodným začátečnickým experimentem, než skutečně zajímavým a podnětným filmem a nelze se ubránit pocitu, že porota v jeho případě ocenila především jistou originálnost a v íránském kontextu i odvážnost námětu.

Jednoznačnou pochvalu si ovšem 3. ročník Festivalu íránského filmu zaslouží za téměř bezchybně zvládnutou organizační a technickou stránku. Filmy se až na nemnoho výjimek promítaly z DCP nebo alespoň srovnatelně kvalitního HD formátu a byly opatřeny jazykově zdařilými českými podtitulky (jejich ruční časovaní se tedy chvílemi trochu ztrácelo). Úvodníkářům se zase dařilo najít vhodný kompromis mezi informativností a snesitelnou délkou svých projevů. Jedinou – a to vesměs malichernou – výtku bych tak směřoval ke skutečnosti, že už třetí den konání festivalu se lidé ve vestibulu Světozoru marně sháněli po brožurce s programem.

3. Festival íránských filmů

8. 1. – 12. 1. 2014
http://www.iranianfilmfestival.cz/